„Bekhend topspin až dorosteš po okraj okna.“ Jaká byla cesta Dimitrije Ovtcharova na vrchol?

Jistě se shodneme, že může být poučné analyzovat cestu úspěšných sportovců, kteří to dotáhli až do světové špičky. Zamýšlet se při tom, která rozhodnutí jim pomohla dosáhnout úspěchu. Poslouchat, co oni sami při pohledu zpět na začátky své kariéry vnímají jako zásadní, a případně jejich cestu porovnávat s cestou jiných top sportovců a hledat mezi nimi spojitosti.

Vyslechnout si příběh šestinásobného olympijského medailisty Dimitrije Ovtcharova nám umožnil jeho dlouholetý reprezentační partner, neméně úspěšný a proslulý Timo Boll, který se svým kolegou před pár lety ve velice komorní atmosféře promluvil na kameru a výsledek jejich rozhovoru vložil na vlastní youtubový kanál. Pojďme se podívat, s čím se Ovtcharov svému spoluhráči svěřil.

Boll otevřel jejich rozhovor otázkou po Dimových začátcích se stolním tenisem. Dima odpověděl, že začínal v šesti letech na kuchyňském stole jejich tehdejšího bytu. Jelikož pro svůj vzrůst na klasický ping-pongový stůl ještě neviděl, opatřil mu jeho otec snížený stůl v jejich sklepě. Později začal docházet do místního klubu, ale vzpomíná, že většinu tréninků absolvoval právě doma ve sklepě, kde prvních několik let trénovat zhruba 3–4krát týdně po 45 minutách. S každým dalším rokem se potom postupně délka tréninku o 10–15 minut zvyšovala.

Zajímavé je, že Dima vzpomíná, že zhruba do deseti let nejevil o stolní tenis žádný výhradní či mimořádný zájem. Stolní tenis ho bavil stejně jako fotbal nebo jiné míčové sporty. Jeho otec ho ale v tréninku vždy dokázal něčím motivovat – po 10 správně zahraných forhendech měl například slíbený nový hopík. Dima si pamatuje, že jako dítě doma míval celou sbírku různých hopíků vyhraných v tréninku.

Přestože mu podpora rodičů hodně pomohla, považuje Dima za důležité, aby rodiče nikdy nechtěli úspěch svých dětí víc než děti samy. Jako vhodné motivační prvky do tréninku dětí vnímá zapojení různých soutěží a her a míní, že v dětském věku je velmi důležité, aby děti nevnímaly trénink jenom jako dřinu, ale aby se jím bavily. Rozhodně je pak dobré, aby děti hrály i zápasy, především takové, v nichž mají možnost uspět. Timo Boll k tomu za sebe poznamenává, že jeho stolně-tenisové začátky byly v tomto hravém aspektu velmi podobné. Protože Boll měl také jako dítě velmi blízko k fotbalu, zavěsil prý jednou jeho otec za stůl jakousi konstrukci malé fotbalové branky, do níž měl Timo za úkol odehráním úderu dávat góly. Také si vzpomíná, že hrál mnoho turnajů.

Je zvláštní, že ačkoliv je Dimitrij Ovtcharov dnes známý tvrdostí svých úderů a svým charakteristickým bekhendovým topspinem, pamatuje si, že ještě ve věku 13–14 let tomu tak vůbec nebylo, ba naopak. Jeho otec se s ním zaměřoval výhradně na trénink jistoty a techniky a trénink bekhendového topspinu mu velmi dlouho odpíral. Dima prý často od jiných mládežnických trenérů slýchával, že jeho hra je zastaralá a příliš nedůrazná, jeho otec však přesto trval na tom, že tvrdost úderů bude trénovat, až po pubertě zesílí jeho tělo, a bekhendový topspin se bude učit až od chvíle, kdy výškově doroste po okraj okna v jejich sklepě. Timo s úsměvem komentuje, že to byl evidentně velmi dobrý přístup.

Dima také myslí, že v rozvoji tvrdosti jeho úderů mu dále pomohla četnost tréninku na zásobníku. „Až do 17 let jsem trénoval na zásobníku prakticky každý den. I dnes se snažím zařadit zásobník do svého tréninku alespoň 3–4 týdně.“ Při tréninku na zásobníku se prý vždy snažil dávat do úderů 120 % a to jak v oblasti spinu, tak v oblasti tvrdosti a věří, že tento přístup mu postupně pomohl plně rozvinout jeho úderovou kvalitu.

Bollova další otázka směřovala na netradiční prvky v Dimově stylu. „Byl to nápad tvého táty, abys hrál bekhendové podání z prostředku stolu?“ ptá se Timo. „Vůbec ne,“ odpovídá Dima, „můj táta mě chtěl vychovat jako všestranného hráče a dále mě už nechal hledat si vlastní styl.“ Nikdy mu prý nenutil žádné konkrétní pojetí hry, zároveň ho ale nikdy nezrazoval od vlastních nápadů. Vše se prý později vyvinulo nějak přirozeně. „Zřejmě to vzešlo z nějakého přirozeného citu, který jsem pro bekhend objevil, a možná také z mého bekhendového držení,“ míní Ovtcharov.

Na Bollovu otázku, zdali má jeho kolega ve své hře nějaké prvky, na které se neustále soustředí a stále si je připomíná, zmiňuje vzhledem k výšce své postavy Ovtcharov důležitost, jakou hraje v jeho hře hloubka jeho postoje: „Když se mi stane, že nestojím dost nízko (v němčině říká „hluboko“), ztratím ve svých úderech nejenom kvalitu, ale také jistotu.“

Oba následně otevírají téma motivace a její důležitost u tréninku v mládežnických kategoriích. V souvislosti s tím Dima vzpomíná, že až do svých šestnácti let trénoval téměř výhradně v domácím prostředí dvou a půl tisícového města Tündern poblíž Hannoveru v Dolním Sasku. „Bylo pro mě důležité, že jsem byl v důvěrně známém prostředí, kde jsem se cítil dobře, a myslím, že to bylo důležité i pro mého tátu, který tak na mě mohl mít velmi dlouhý vliv v mém vývoji.”

Na otázku, jakým způsobem získal svou píli a pracovitost, říká: „Myslím, že se to do mě postupně nějak všechno vtisklo a tenhle návyk, tahle chuť pokaždé dobře a poctivě trénovat mi potom zůstala i později, když už u mě táta nestál každý den. Vždycky mi říkal, že sport není jako běžná práce, že když dneska dobře neodtrénuju, nemůžu to už zítra nijak dohnat, protože dnešní den bude navždy pryč a to, co jsem se dnes mohl naučit, už zítra nemůžu nijak dotrénovat, protože zítřek už patří něčemu jinému – proto to dnes nesmím propásnout,“ a s úsměvem dodává: „Snažím se žít tímhle přístupem.“

Co se týče podání, jehož kvalitou Dima patří k nejlepším hráčům na světě, a četnosti jeho tréninku, říká Ovtcharov ve smíchu: „Upřímně, trénink podání pro mě není žádná zábava. Nebylo to tak ani dříve a nemám to tak ani dnes.“ Přesto přiznává, že je to neuvěřitelně důležitá součást jeho hry, na které stojí i padá případný zápasový úspěch, proto se jeho tréninku věnuje 30 minut každý den. Vzpomíná taky, že dokud v žákovských letech neměl pro trénink podání potřebné soustředění, nedosahoval takových výsledků. Při tréninku podání vždy dbal na co nejnižší výšku a ideální délku (podání s druhým dopadem u soupeře na koncové hraně stolu).

Na závěr Boll poznamenává, že Dima byl ve své kariéře poměrně málo často zraněný, zajímá ho proto, jakým způsobem se jeho kolega věnuje kompenzaci a cvičením pro prevenci zranění. „Hodně dbám na svou regeneraci. Používám studené koupele, opravdu často se protahuju, ve fitness tréninku cvičím především stabilitu, core (střed těla) a spíše se vyhýbám těžkým vahám.“ Zároveň také věří, že míra zranění je dána jistou mírou štěstí a vrozených fyzických předpokladů.

Tímto záznam jejich společného hovoru končí. Německy mluvící čtenáři si jeho obsah mohou na níže přiložených odkazech vychutnat v originále a případně doplnit něco, co mi uniklo!

Část první

Část druhá

Tomáš Kršiak, spolupracovník metodického webu ČAST.