Představovat Petra Korbela není třeba. Legenda českého stolního tenisu. Jeden z mála, který překročil hranice našeho sportu a stal se uznávanou sportovní osobností. Účastník pěti olympijských her, medailista z MS a ME. Aktuálně majitel, manažer a hráč klubu stolního tenisu TTC Ostrava 2016.

MUSÍME NASKOČIT DO ŠINKANSENU

Je známo, že Vaše cesta na vrchol začala v dětství všestranným tréninkem. Myslíte si, že je možné jít i v dnešní době touto cestou nebo se doba a míra talentovanosti dětí změnila a je třeba již od mala větší specializace?

Ano, k všestrannosti mě vedl můj otec. Myslím si, že i dnes je potřeba děti vést touto cestou, není dobré s nimi hrát jen stolní tenis. Všeobecná průprava je velmi důležitá a určitě se pozitivně projeví v průběhu pozdější kariéry. Osobně bych kladl daleko větší důraz na rozvoj všestrannosti! Vždyť děti dnes často neumí pořádně ani kotoul. Stolní tenis je komplexní sport, je potřeba být připraven jak fyzicky, tak i psychicky. Fyzicky – rychlost, rychlostní vytrvalost, síla, obratnost, ohebnost, švihová síla. Psychicky – mentální síla, předvídavost, psychická odolnost, umění se koncentrovat, vůle. Hodně to souvisí s předpoklady jednotlivce. Avšak obecně se domnívám, že pokud dítě roste, je ve vývinu, stále je potřeba klást důraz na všestrannost. Vůbec není na škodu věnovat se i jiným sportům. Hlavně (základní) gymnastika. Co považuji za absolutně stěžejní a velmi důležité – aby se děti naučily umět ovládat své vlastní tělo. Důležité určitě je, a na to bych apeloval, aby se tréninkové dávky stupňovaly úměrně s kategoriemi – kadetská, juniorská, seniorská.

Mistrovství Evropy 2010, Ostrava. Zdroj: Archiv ČAST

A pokud jde o talent. Nejprve si musíme říct, co to znamená? Osobně si tento pojem vysvětluji tak, že dotyčné dítě (hráč, hráčka), je schopno naučit se něco za určitý čas. Někdo něco rychleji, ale zase jinou činnost pomaleji. V konečném efektu nakonec stejně rozhoduje píle, trénink, vůle!

Často slyšíme, že pokud není hráč v mladších žácích špička v ČR, nemá dále šanci. Jak to vidíte?

Nesouhlasím s názorem, že pokud dítě není v 11-12 letech TOP v  ČR, nemůže být konkurenceschopné později v rámci Evropy. Je třeba si uvědomit, že děti jsou jen děti a vyžadovat po nich koncentraci na tréninku, který trvá 2 hodiny, je prakticky nemožné. Tréninky by měly být moderovány spíše formou hry, aby děti měly pocit, že si hrají, měly z tréninku radost. Určitě jsem proti, aby děti, sotva začnou trénovat stolní tenis, tak po pár měsících už hrály zápasy a turnaje. Je známo, že v Mekce stolního tenisu, Číně, začínají děti hrát turnaje a zápasy až právě ve věku 11-12 let.

Vaším prvním obrovským úspěchem bylo vítězství na juniorském ME. Bylo Vám 18 let. Čemu to přičítáte?

Myslím si, že to souvisí s tréninkem Petra Korbela „juniora“, který jsem popsal v předchozích odpovědích. Dávky jsem zvyšoval postupně. To je jedna z věcí, proč asi nedokážeme být úspěšní po přechodu z juniorské do seniorské kategorie. Tréninkové dávky bývají vyšší v juniorech, než v mužích, a přitom by to mělo být naopak! Dále, příprava před sezonou by měla být objemnější, než je teď! Chybí příprava na druhou polovinu sezony, která by měla probíhat v období Vánoc, lépe řečeno ve druhé polovině prosince. Jenže jsou přeci Vánoce… 

V minulosti jsme byli úspěšní v mládežnických kategoriích a pamatuji si, že když se z MEJ nedovezlo minimálně 10 medailí, bylo zle! Dnes už skoro žádné medaile nejsou. A pokud je někdo přivezl, byl to spíš úspěch jednotlivce (Polanský, Bělík), trénující hodně individuálně, z podstatné části mimo systém středisek.

Vám se podařilo úspěšně a velmi rychle přejít z juniorské do seniorské kategorie. Připomeňme legendární vystoupení na MS v Chibě v roce 1991. Od té doby jste byl prakticky u všech medailí z vrcholných akcí. Proč to dneska nejde?

Bohužel jsem se setkal u některých hráčů, když přechází mezi dospělé, že tápou. Nemají jasný cíl. Přeci není možné, když se zeptám kluka, kterému je 19 let, jaký má cíl, kde se vidí jako stolní tenista za 2-3 roky, aby mi odpověděl, že neví, že přeci v 19 letech nemá nikdo nějaký cíl. Tohle je špatně! A takových příkladů je více, tohle jsou mé osobní zkušenosti. Pokud chceme být úspěšní, musíme naskočit do Šinkansenu a ne jet pořád osobním vlakem. Ten nikdy nedožene žádný rychlík. Je třeba si uvědomit, kolik tréninkových jednotek a v jaké kvalitě odtrénujeme my oproti světu. Pokud napočítáme až o 100 méně, tak se nemůžeme divit. Každý jednotlivec by si měl sáhnout do svědomí, podívat se do zrcadla a dokázat si sám odpovědět, zdali své práci, neboť většina jsou "profíci", dávají opravdu vše. To se týče nejen tréninku samotného, ale i regenerace a životosprávy. Bohužel jsem přesvědčen o důležitém faktu, že kluci a i holky neznají dost dobře sami sebe, neví, jak se připravit a tudíž přiblížit co nejvíc tomu, aby byli schopni podat co nejoptimálnější výkon. Odlehčeně řečeno, když vím, že je pro mě nejlepší, poněvadž to mám vyzkoušeno, že si musím dát před zápasem panáka, postavit se na hlavu, nebo si dát ledovou sprchu, prostě cokoliv, tak to udělám!

Mistrovství světa 2008, Guangzhou (Čína). Zdroj: Archiv ČAST

Chápu. V juniorském, post-juniorském a seniorském věku je třeba ještě víc zabrat.

Ano. Zvýšit tréninkové objemy a intenzitu tréninku, nejen za stolem. Jedna fáze u dospělých v reprezentaci by měla trvat minimálně 2,5 hodiny stolního tenisu. Zvýšit koncentraci, tréninkovou disciplínu. A nepoddat se, když trénink začne bolet. Je třeba kousat hned a nečekat. On ten život letí a najednou je vám 30 a už se o vás neříká, že jste mladý. Přechod je dnes navíc ulehčen tím, že se vytvořila kategorie do 21 let, to za mě nebylo. Není jednoduché spadnout mezi ty velké vlčáky, kde najednou už nehrajete jen proti jednomu, dvěma ročníkům, ale klidně proti 15-20 ročníkům. No a řadě hráčů, pokud se jim hned nezadaří dostat se alespoň do reprezentace, ten stolní tenis zhořkne. A je smutné, že jsme se o tyhle kluky i holky, kteří přecházeli mezi dospělé, v minulosti moc dobře nepostarali. A to jsem to napsal slušně! Pevně věřím, že se tohle změní. Chce to ale vůli z obou stran, ze strany svazu i ze strany hráčů. Nechci ale házet všechny do jednoho pytle, to ne. Chybí mi ještě jedna věc, málo se o stolním tenise bavíme, málo ho probíráme. Je totiž rozdíl, bavit se a bavit se.

Kteří trenéři nejvíce ovlivnili Vaší kariéru a jakým způsobem s Vámi pracovali?

Byli čtyři: můj otec Karol, Mario Amizič, Andrzej Grubba a Dubravko Škorič. Se všemi jsem měl skvělý vztah i soukromě! Hodně mě obohatili nekonečné diskuze o stolním tenise, hlavně v době mého působení v Japonsku, s J.-O. Waldnerem, Jorgenem Perssonem, Zokim Primoracem, J.-M. Saivem, J.-P. Gatienem. A taky potréninkové diskuse v Grenzau, s Chen Zhibinem, Ma Wengem, Luckem Blaszczykem nebo Speedym Fetznerem. To jsou tak důležité věci, vlastně koření sportu.

Otec mi dal základy, všestrannost a dovolím si tvrdit, že v tomhle byl jeden z nejlepších, ne-li nejlepší u nás! Mario mě vnesl do velkého stolního tenisu, naučil mě pohyb a vnímat stolní tenis jinak. Andrzej byl super přes taktiku, spíš kouč, než trenér a jeho pohled byl taky trochu z jiné strany. Proto byl také jedním z nejlepších Evropanů-hráčů. No a Dubo, toho jsem potkal prakticky až ke konci kariéry a s ním diskuse celkově o stolním tenise při espressu a snídani v Charleroi byly k nezaplacení. Obecně bych řekl, že všichni zdůrazňovali a soustředili se nejprve na pohyb, práci nohou. A u nás mi připadá, že se spíš zaměřujeme na to, co dělá ruka. Mělo by to být opačně.

V reprezentaci mě nejvíc ovlivnil Přemek Fulín. Hrálo se mi dobře pod Jirkou Chudíkem a Tomem Demkem.

Zápas Ligy mistrů. Na fotografii s T. Demkem a A. Karakaševičem. Zdroj: Archiv ČAST

Ve Vašem klubu působí Šimon Bělík. V čem spatřujete hlavní důvody toho, že je tam, kde je?

Je třeba si uvědomit, že Šimon začal hrát a trénovat v TJ Ostrava KST. Pak přešel k nám. Věnuje se mu hlavně Tomáš Demek. Já jen občas v tréninku přihodím nějaký postřeh, radu, korekci v pohybu nohou či úderu. A pak v samotných utkáních, kdy se z trenéra stává kouč. Snažím se pomoci radou, nějaké ty zkušenosti jsem po světě nabral. To, čeho zatím dosáhl, tak tomu bych nějakou podstatnou váhu nedával. Zatím v podstatě nedosáhl skoro ničeho. Možná to ode mě vyzní dost krutě, jenže počítá se to, jak se mu bude dařit v seniorské kategorii. A jasně to ukazuje historie, kolik jsme měli výborných hráčů v juniorské kategorii, ale do špičky v Evropě (o světové nemluvím) se nepodívali nikdy. Ten seznam je bohužel dlouhý. Takže vše ukáže čas. Šimon určitý potenciál má, bude záležet hlavně na něm, jak s ním naloží. Těch faktorů, které jeho kariéru mohou ovlivnit, je spousta. Nástrahy pubertálního života teprve přijdou. S tím vším se bude muset vypořádat, my mu můžeme jen pomoci ukázat cestu. Momentálně hodně vyrostl, během jednoho roku snad přes 20 cm, to je obrovský zásah zejména na koordinaci pohybu, se kterou má nyní problémy. Naopak bych chtěl vyzdvihnout jeho pasivní hru, která je na jeho věk velmi solidní a to je jeden z faktorů, který ho předurčuje k tomu, že má možnost stát se skvělým hráčem. Víte, ono se tak nějak pozná, do těch 18 let, že ten hráč má „něco“ navíc, než mají ostatní. A to je pak ta rozdílová věc, proč je ten hráč lepší, než ti průměrní.

Pokud byste měl „kouzelný proutek“, jaké kroky byste udělal, aby se zlepšila konkurenceschopnost českého stolního tenisu?

Investoval bych do trenérů! Školení, metodika, stáže, profesionální plat. Změnil bych systém stolního tenisu v ČR jako takový. Zapojil bych, alespoň se o to pokusil, lidi, kteří byli v nedávné minulosti úspěšní, a to hlavně na mezinárodní – světové, evropské úrovni. Rozšířil bych spolupráci s psychologem.

Jak vnímáte plastové balony? K čemu podle Vás hra směřuje?

Je to velká změna. Nicméně hráči, kteří byli TOP s celuloidem, se stejně dokázali prosadit i s plastem. Zásadní změna je ta, že je v úderech menší rotace. Jsou kladeny větší nároky na hráče hlavně po fyzické stránce. To neznamená, že hráči nebyli skvěle fyzicky připraveni i dříve, ba možná i naopak. V mých očích částečně vymizela technická hra, dnes se hraje hodně napřímo, tzv. otevřená hra. Stále však platí, že je důležité podání, příjem podání, úderová jistota, úderová variabilita, vyrovnanost úderů. A platí nepsaná věta: Nedá se hrát bez kvalitního bekhendu, avšak TOP hráč se nedá porazit bez kvalitního forhendu. My máme totiž v ČR takový nešvar, často hrajeme bekhend v situacích, kde bychom už měli hrát forhendem. A v tom zaostáváme oproti Asiatům. Další věci, které bychom měli, podle mého názoru, zlepšit, jsou:

• pohyb v prostoru, hlavně dopředu/dozadu
• pohyb mezi údery
• psychika
• životospráva

Plánujete soustavnou trenérskou kariéru? Pokud ano, jakou věkovou kategorii hráčů/hráček byste rád trénoval a proč?

Nějak extra to neplánuju, ale pokud bych se rozhodl jít touto cestou, pak bych inklinoval k dospělé kategorii, tam si myslím, že bych byl platný nejvíc.

Na závěr dvě trochu netradiční otázky. Na OH v Atlantě v roce 1996 jste v semifinále vedl v prvním setu 20:15 nad Wang Taem a prohrál. Soupeř měl podání, ale přesto, nepodcenil jste to trochu, nepřemýšlel jste již o druhém setu?

V žádném případě jsem nic nepodcenil. Ba naopak jsem si říkal, ať ten set dohraji, neboť jsem tušil, že může být hodně stěžejní pro další vývoj utkání. To spíš mi připadalo, že Wang Tao už ho odhákl a prakticky tři balony zahrál ležérně, bez zájmu...

Patřil jste do generace Evropanů, kteří to uměli na Číňany. Byli jste tak výborná evropská generace nebo naopak ta současná čínská je tak výjimečná?

Byli jsme výjimečná generace Evropanů, bylo nás hodně, snad dvacet. Ale hlavně jsme byli i přes rivalitu většinou i výborní kamarádi a jsme i dodnes. Hodně věcí jsme probírali, vyměňovali si názory, jak na Asiaty hrát. To nebyli jen Číňani, ale i Korejci, Severní Korejci, Japonci. A hráli jsme evropsky, chytře, takticky, hodně na rotaci, střídali rytmus hry. Rychlostí to úplně nešlo, v tom mají oni navrch, tudy cesta nevedla. A to je i možná úraz dnešních kluků z Evropy, snaží se hrát moc Asijsky.

Petr Korbel. Zdroj: Archiv ČAST

"Málo se o stolním tenise bavíme, málo ho probíráme."

"Všichni zdůrazňovali a soustředili se nejprve na práci nohou. U nás mi připadá, že se spíš zaměřujeme na to, co dělá ruka."

Petře, moc Vám děkuji za rozhovor!

Autor: Martin Merker

Chcete si přečíst další zajímavé rozhovory? Najdete je ZDE.