Metodický web stolního tenisu

Česká asociace stolního tenisu

Kamil Koutný: Ve sportu demokracie neexistuje

S trénováním začal v Havířově v roce 1993. Kromě 3 let, kdy působil v Hustopečích (1999-2002), mu zůstal věrný celou svoji dosavadní trenérskou kariéru. V letech 2001 - 2016 byl (s výjimkou let 2007 a 2012) reprezentačním trenérem kadetů, juniorů a juniorek ČR. V roce 2019 byl opět jmenován reprezentačním trenérem kadetů. Jsem velmi rád, že Kamil Koutný souhlasil a poskytl rozhovor pro metodický web ČAST.

 

Ve sportu demokracie neexistuje

 

Kamile, jako trenéra tě zná každý. Jaká ale byla tvoje hráčská kariéra?

Stolní tenis jsem začal hrát v devíti letech. Nikdy jsem nebyl špičkový hráč. Nejvíc jsem hrál 2. ligu. Na vojně snad i 1. ligu. Ale pamatuji si, že v žácích jsme vyhráli 2x družstva a jednou čtyřhru na M-ČR. A dokonce jednou i družstva na M-ČSSR. Tím moje hráčské úspěchy skončily. S výjimkou vojny, kdy jsem hrál za Přimdu, jsem hrál vždycky v Havířově.

Co tě přivedlo k trénování? Jaké byly tvoje trenérské začátky?

K trénování mě přivedla velká náhoda. Je to dlouhý příběh. Když jsem se ve dvaceti letech vrátil z vojny, byl jsem ženatý a měl jsem malé dítě, takže jsem se musel starat. Pracoval jsem na dole a hrál jsem spíše ze setrvačnosti. Vydržel jsem rok a skončil jsem s hraním definitivně. Zhruba po dalším roce jsem si jednoho dne vzpomněl, že už jsem dlouho nehrál a že bych si jen tak pinknul. Vzal jsem svého otce a šli jsme si zahrát. Ve stejnou dobu měl s dětmi trénink Pavel Steffek. Oslovil mě, jestli bych mu nechtěl pomáhat. V té době byla hlavním sponzorem klubu šachta, kde jsem pracoval. Sponzorovala klub tak, že někteří hráči a trenéři nemuseli fárat do dolu, ale chodili místo toho 2x týdně do kanceláře. Tak jsem souhlasil pod podmínkou, že mi to taky vyřídí. Začal jsem chodit pravidelně po práci a po třech měsících mi to uvolnění zařídili. A tak jsem začal dělat trenéra. Ze začátku jsem byl více jako sparing. Po půl roce jsem dostal svoji skupinu a začal jsem se vlastně učit, co všechno to obnáší. Moc jsem toho nevěděl, ale byl jsem mladý, ničeho jsem se nebál a hlavně mě to začalo hodně bavit. Spoustu věcí, hlavně co se týká techniky, jsem tehdy neřešil. Snažil jsem se hodně mluvit s jinými trenéry, a když se mi něco líbilo, tak jsem to hned začal používat v tréninku. Hodně jsem vždycky dal na svoji intuici.

Co považuješ za největší trenérské úspěchy?

Za největší trenérské úspěchy považuji, když se hráči, se kterými dennodenně pracuji v klubu, dokáží prosadit i na mezinárodní úrovni. Byli to hlavně Tonda Schwarzer a Pavel Širuček. V menší míře se to podařilo i Karolíně Mynářové a Jakubovi Crhovi.

Extraliga spolecna 2010

S Pavlem Širučkem, Jakubem Crhou a Ivanem Karabcem. Foto: Archiv SKST Havířov

Máš trenérské motto, kterého se držíš?

Jedno mám a držím se ho v podstatě pořád. A to, že ve sportu neexistuje demokracie. Bez velké dřiny nikdy nepřijdou velké výsledky.

Vystudoval jsi A licenci, máš bohaté zkušenosti. Jaký je tvůj názor na vzdělávání trenérů, kde hledáš inspiraci?

Bez vzdělání trenérů to samozřejmě nejde. Dneska se úplně v každém sportu vyžaduje nejvyšší vzdělání. Je jen dobře, že tomu tak je i ve stolním tenise. Jen si myslím, že ten systém není vždy úplně nejšťastnější. Myslím si, že přednášky, které se konají v učebnách, nejsou moc efektivní. Tam se toho nikdo moc nenaučí. Když už jsou, mělo by se pořád pouštět video. Měly by se rozebírat různé zápasy, ať už jde o techniku (úderovou nebo pohybovou) nebo o taktiku. Samozřejmě nejvíc by měly přednášky fungovat v hale, kde se dá všechno ukázat a daleko detailněji rozebrat.

Co se týče druhé části otázky, tak já měl obrovské štěstí, že jsem mohl být tak dlouho u reprezentace mládeže. Na všech turnajích jsem měl možnost bavit se zahraničními trenéry o tom, jak to kde funguje, jak a co trénují. Byl jsem i na několika soustředěních, které pořádalo ITTF nebo ETTU, takže jsem toho dost viděl přímo v praxi. Byl jsem i na soustředění v Číně. Na každém turnaji se vždy snažím sledovat ty nejlepší, co a jak hrají. Často je sleduji i při rozehrávce a co mě zaujme, to si zapíši. Tímto způsobem se snažím sbírat nové poznatky.

V čem vidíš problém v přechodu z mládežnické kategorie do kategorie dospělých?

Samozřejmě to ovlivňuje několik faktorů. Zkusím popsat ty, podle mého názoru, hlavní:

  • Málokdo se chce v dnešní době věnovat stolnímu tenisu zcela profesionálně, protože prosadit se mezi nejlepší v kategorii dospělých a tím si i vydělat velké peníze je při dnešní konkurenci zejména Asiatů skoro nemožné.
  • Naše společnost je na tom tak dobře, že při slušném vzdělání a solidní práci si postupně vybudujeme kariéru, která nás zabezpečí až do důchodu. Hlavně nemusíme po konci profesionální kariéry (která může skončit kdykoliv) řešit co budeme dělat dál, když v podstatě kromě toho pinku nic neumíme.
  • Když končíme juniorskou kategorii, tak zejména reprezentanti odehrají za rok minimálně 7 – 10 mezinárodních turnajů plus pět českých. V momentě, kdy přejdou do dospělých, nemají ještě tu výkonnost a pokud nemají dostatek peněz, tak objedou dva, maximálně tři mezinárodní turnaje. V Česku pak mají jen přebory republiky. Když to trvá dva, tři roky, tak je to samozřejmě hrozně demotivující.
  • Je jasné, že existují hráči/ky, kteří jsou hodně ambiciózní, ale z těch důvodů, které jsem uvedl, tak chtějí u profi pinku také studovat. Samozřejmě ne, že by to nešlo, ale ať se na mě nikdo nezlobí, se studiem se nikdy nemůžeme porovnávat se světovou a ani evropskou špičkou. Nikdy tomu pinku při studiu nemůžeme dát tolik, kolik by bylo potřeba.
  • Myslím si, že u nás není dobře nastavený systém této kategorie. Máme systém středisek, ve kterých se staráme zejména o mladé. Je otázka, jak a kde to funguje, ale v podstatě to lépe či hůře funguje a mladí mají určitě velkou péči. V momentě, kdy končí juniorskou kategorii, tak tato péče se většinou přesouvá na další mladé talenty, se kterými pracujeme. Ne, že bychom se na ty starší vykašlali, to určitě ne. Ale podle mého by v této chvíli měla přijít ještě větší péče, profesionalita. Místo toho je té péče méně a hráči netrénují tak, jak by měli a určitě to i vnímají. Věřím, že s otevřením národního tréninkového centra v Havířově se právě toto může zlepšit.

Samozřejmě těch faktorů je daleko více. V každém případě přechod mezi dospělé je ten nejdůležitější a zároveň nejtěžší krok pro každého hráče.

Pracuješ zejména s hráči/hráčkami v kadetském a juniorském věku. S jakými technickými problémy se nejčastěji potkáváš? 

Samozřejmě k nám přichází spousta hráčů a hráček, kteří mají technické nedostatky. Někdy jsou takové, že je hodně brzdí v dalším rozvoji. Ne vždy se podaří tyto nedostatky odstranit. Navíc se jedná o hodně dlouhý a složitý proces změnit určité stereotypy, které si hráč za ty roky vytvořil. Ale když se to podaří a vy vidíte, jak ho to posunulo dál, tak z toho máte hodně dobrý pocit. Je těžké popsat, co se nejčastěji přeučuje. Ale například při forhendovém topspinu dávají hráči loket hodně dopředu. Nebo vytahují ruku při každém úderu z pod stolu, třeba i při kontru. Při pohybu zejména do forhendu zase tahají levou nohu za sebou (u praváků). Málo používají při topspinových úderech zápěstí, protože třeba špatně drží raketu a tak dále. Je toho spousta a špatně se to popisuje na papíře. Takové věci se musí ukázat a diskutovat v praxi.

Jaká je tvoje představa tréninkových objemů u kadetů a juniorů?

U kadetů si myslím, že kolem 15 hodin týdně. Z toho alespoň 2 hodiny kondice + zápasy. U juniorů, zvlášť u těch, co již pomalu končí, si myslím, že pokud se to chtějí naučit na dobrou úroveň, tak 20 hodin týdně jenom na stole + 2-3 hodiny kondice + zápasy. Samozřejmě je u toho důležitá regenerace, která se nesmí podceňovat. Jsem si vědom, že u nás je to, zejména vzhledem ke škole, velmi těžké docílit. Jsem ale přesvědčený, že bez těch hodin to prostě nejde.

Jsi trenérem kadetské reprezentace ČR. Jak vidíš tento tým ve srovnání s evropskou špičkou (přednosti a nedostatky)?

Ano, pro letošní sezónu jsem byl jmenovaný trenérem kadetské reprezentace. Tomáš Demek skončil. Chtěl jsem vypomoci svazu a navíc se to nabízelo, protože se u nás připravují potenciální kadetští reprezentanti Košťál a Brhel. Stihli jsme v první polovině sezóny absolvovat tři mezinárodní turnaje. Po novém roce jsem bohužel před turnajem v Hodoníně onemocněl, takže jsem tam nebyl a zbytek sezóny je ze známých důvodů od března ukončený. Jestli se uspořádá MEJ někdy na podzim, to dneska nikdo neví. Myslím, že jsme se pohybovali na konci první desítky v Evropě. Jasnou jedničkou byl Vítek Kadlec, který patřil do takového druhého sledu hned za absolutní evropskou špičkou. Ostatní kluci patřili do evropského průměru.

Samozřejmě každý hráč má jiné přednosti a nedostatky. Když to vezmu hodně obecně, tak většina našich kadetských reprezentantů má slušné podání, dobrý cit pro míček, solidní pasivní hru. Naopak jsme více zaostávali na příjmu podání, jsme málo agresivní ve hře a děláme hodně chyb na prvních balonech. Nevynikáme ani pohybem v hracím prostoru.

Pověstná je tvoje dlouholetá spolupráce s Pavlem Širůčkem. Jak na toto období vzpomínáš? Je něco, co bys dneska udělal jinak?

Převážně to byla obrovská dřina. Strávili jsme v hale moře času. Neustále jsme trénovali, byli na turnaji či na lize. A když náhodou bylo volno, tak jsme zase trénovali. Musím říct, že co všechno Pavel zvládnul, bylo až neuvěřitelné. Ale myslím, že se mu to vyplatilo a získal dobré základy pro jeho další vývoj a adaptaci v dospělém stolním tenise. A ani si nemyslím, že bych dneska udělal něco jinak.

b stolni tenis a pavel sirucek dvojnasobny medailista z me 2010 a kamil koutny trener 1282633462

Kamil Koutný a Pavel Širuček. Foto: http://www.mad-speakers.cz

Tomáš Polanský nedávno uvedl, že v Saarbrückenu pochopil, „o čem stolní tenis je“. Jaký je v této souvislosti tvůj názor na Pavla Širučka? Neprováhal trochu odchod do zahraničí?

On je obrovský rozdíl mezi juniorskou kategorii a kategorii dospělých. A to jak v konkurenci, tak i ve výkonnosti. Až při pravidelném hraní s těmi nejlepšími hráči teprve zjistí, o čem stolní tenis opravdu je. Je určitě velká škoda, že Pavel neodešel již v 19-ti letech trénovat do zahraničí. Možnosti měl, ale rozhodl se bohužel jinak. Myslím si, že kdyby tehdy odešel, byl by to dnes jeden z nejlepších hráčů v Evropě.

V Havířově trénuješ řadu nadějných hráčů. Nechci na někoho zapomenout, ale uvedu například Brhela, Košťála a Hrabicovou. Jak je vidíš?

Určitě jsou všichni hodně šikovní. Každý z nich je naprosto jiný a každý má úplně jiné předpoklady pro to, aby se jednou stal/a hráčem/kou dospělé reprezentace. Štěpán Brhel je hodně talentovaný. Až do teď mu šlo všechno takříkajíc samo. Teď už to přestává stačit a začíná období, kdy se musí naučit pořádně makat. Dan Košťál nemá v sobě tolik toho talentu, ale naopak je velmi poctivý, ctižádostivý a umí se pořádně zakousnout. Klára Hrabicová je velice inteligentní, chytrá holka. Povahou je spíše introvert a dostat z ní to nejlepší je někdy skoro nemožné. Ale jinak jsou to všichni moc fajn mladí lidé, kteří si jdou za svým cílem, ať už ho mají jakýkoliv.

zdroj SKST HsvířovB

Se svými svěřenci, medailisty na M-ČR dorostu 2019. Foto: Archiv SKST Havířov

Jak se těšíš do nové haly v Havířově?

Když vejdete poprvé do té haly, tak vás naprosto ohromí. Myslím si, že nikde na světě neexistuje něco takového jen na stolní tenis. A až se otevře celé to zázemí, které se ještě dodělává, tak to prostě nebude mít tu nejmenší chybu.

 

A jak na svého trenéra vzpomínají jeho bývalí svěřenci?

Pavel Širuček: „Kamila Koutného si vážím. Dalo by se říci, že v té době to byl můj druhý táta. Měl největší zásluhu na tom, že jsem se ping-pong naučil tak, jak jsem se ho naučil. Nesmím ale zapomenout na Nikolaje Costacheho, od kterého jsem pod Kamila Koutného přešel. Kamil měl vizi ohledně turnajů, věděl, co potřebuji trénovat. Všechno plánoval, zajišťoval sparing. Já jsem jenom hrál a snažil jsem se do toho dát maximum. V podstatě jsem dělal to, co mi řekl. Co se týká taktiky, tak co řekl, to z 90 % platilo. Nikdy jsem nad tím nemusel přemýšlet, jestli to tak zahrát nebo ne. Prostě jsem zahrál, co mi v daný okamžik poradil, a ono to vyšlo. Po skončení juniorské kategorie jsem přestoupil z Havířova a tím naše spolupráce skončila. Myslím si, že není vyloučeno, že by mě mohl ještě někdy v budoucnu vést.“

Karolína Mynářová: „Pod Kamilem Koutným jsem začala trénovat na přelomu 12-13 let, kdy jsem přešla do jeho skupiny. Každý, kdo ho alespoň trochu zná, tak ví, že Kamil patří k ráznějším trenérům, kteří si umí vydobýt respekt. Když se rozhodne s Vámi pracovat, jde do toho naplno. Byly doby, kdy jsme trénovali 3x denně, ve volných víkendech hráli zásobník, analyzovali videa a po každém tréninku posilovali. Narovinu můžu přiznat, že to nebyla vždycky procházka růžovým sadem. Na druhou stranu, neslo to své ovoce a na většině mých úspěchů má podíl hlavně Kamil. Co se tyká kvality, patří rozhodně k nejlepším trenérům v ČR.“

 

Kamil Koutný

2002 – MEJ Moskva, kadeti:

3. místo debl Schwarzer – Jančařík

2. místo družstva (Schwarzer, Jančařík, Urbánek)

2003 – MEJ Novi Sad, kadeti:

3. místo dvouhra Schwarzer

2. místo mix Schwarzer - Pergel (HUN)

1. místo debl Schwarzer – Freitas (POR)

3. místo družstva (Schwarzer, Plaček, Obešlo, Urbánek)

2003 – MS Malajsie, kadeti:

2. místo debl Schwarzer – Freitas (POR) – ve finále měli mečbol na Číňany, jedním z nich byl Ma Long

2003 – Evropská olympiáda mládeže E.Y.O.F. Paříž:

1. místo dvouhra Schwarzer

2004 – MEJ Budapešť, kadeti

1. místo debl Schwarzer – Burgis (LAT)

3. místo mix Schwarzer – Samara (ROU)

2008 – MEJ Terni, junioři:

3. místo debl Širuček – Tregler

2010 – TOP 10 Slovensko, junioři:

3. místo dvouhra Širuček

2010 – MEJ Istanbul, junioři:

2. místo dvouhra Širuček

2. místo mix Širuček – Balážová (SVK)

2013 – MEJ Ostrava, juniorky:

2. místo mix Mynářová – Seibert

stříbrný juniorský mix s trenérem IMG 3133

Foto: Archiv SKST Havířov

„Bez velké dřiny nikdy nepřijdou velké výsledky.“

 

Autor: Martin Merker