Metodický web stolního tenisu

Česká asociace stolního tenisu

Rozhovor s Jaroslavem Staňkem

Rozhovor s Jaroslavem Staňkem, mistrem Evropy, který trénoval Wernera Schlagera. První rozsáhlý Rozhovor s legendou je věnován jednomu z hlavních představitelů generace hráčů a hráček, kteří úspěšně navázali na osobnosti tzv. „československé éry“.  

V minulém roce uběhlo 95 let od založení Československého svazu stolního tenisu. V březnu 1925 vznikl Ústřední výbor pingpongový, který na valné hromadě v listopadu 1926 rozhodl o založení Československé tabletenisové asociace. Ta byla v prosinci téhož roku jednou z 9 federací, která se podílela na založení Mezinárodní federace stolního tenisu (ITTF).

Rádi bychom toto výročí připomněli a oslavili ho formou rozhovorů se žijícími legendami našeho sportu. Chceme těmto skvělým sportovcům vzdát hold a ukázat jejich nástupcům – mladým reprezentantům a jejich trenérům – cestu, která k dosažení mimořádných výsledků vedla.

První rozsáhlý Rozhovor s legendou je věnován jednomu z hlavních představitelů generace hráčů a hráček, kteří úspěšně navázali na osobnosti tzv. „československé éry“. Je jím pan Jaroslav Staněk.

 

Rozhovor s legendou: Jaroslav Staněk

Jaroslav Staněk (narozen 24. 2. 1940) se zúčastnil sedmi mistrovství světa a pěti mistrovství Evropy. Vybojoval na nich 5 medailí včetně zlata v roce 1964 (ve čtyřhře s Vlado Mikem). Jako hlavní trenér působil sedm let u rakouské reprezentace (1990-1996), kde vedl Wernera Schlagera, který se v roce 2003 stal mistrem světa. Přestože loni oslavil významné životní jubileum, je stále mimořádně aktivní a pozorně sleduje dění v českém i světovém stolním tenise.

BrychtaJan Swaythling Cup Praha 20180425 160746 DSC 5399

Jaroslav Staněk

Jak se Vám daří, pane Staňku?

Musím zaklepat, na 80 let, nemůžu si stěžovat. Jinak jsem z té doby ale samozřejmě nešťastný. Nečekal jsem, že se něčeho podobného dožiji. Vadí mi, že nemůžu dělat aktivity, na které jsem zvyklý. Snažím se to kompenzovat. Dcera mi koupila hodinky s krokoměrem a stanovil jsem si cíl, že každý den ujdu 5 000 kroků. Bydlím v Praze na Barrandově, často vyrážím do Prokopského údolí. Doufám, že co nejdříve bude život zase normální.

Omlouvám se, ale jaké byly Vaše sportovní aktivity před COVIDem?

Občas si zahraji pinec, v létě jsem dvakrát týdně na golfu, projedu se na kole. Nejčastěji stolní tenis hraji v golfovém areálu na Karlštejně anebo v zimě v golfovém indoor centru v Karlíně. Když tam přijedu, často mě mnohem mladší kamarádi vyhecují, abych si s nimi zahrál. Ukazuji jim různé finty, servisy, hrajeme obíhačku, prostě blbneme. Hlavní ale zůstává v mých aktivitách golf. V létě na Karlštejně s pomocí elektrického vozíku a v zimě v indooru na takzvaných simulátorech. Obojí mě drží ještě trochu v kondici.

Jak jste se k němu dostal?

S Vlado Mikem jsme byli na turnaji v New Yorku. Bylo tam šestnáct hráčů – osm Američanů a osm hráčů pozvaných z celého světa. Hrálo se vždy od 21 hodin večer do 2 hodin ráno. Přes den jsme neměli co dělat. Přímo v hale, kde se hrál turnaj, byl také indoor golf. Místní trenér nás nechal zahrát a ukázal nám, jak na to. Abych to zkrátil, z Ameriky jsem si domů přivezl golfové hole a od té doby hraji.

IMG 20210114 WA0002

Na golfu na Karlštejně.

A jak vznikl Váš vztah k hřišti na Karlštejně?

Když jsem v roce 1996 skončil trenérské působení u rakouské reprezentace, oslovil mě kamarád, že zakládají golfové hřiště a jestli bych u toho nechtěl být. Nakonec jsem pracoval 8 let jako hlavní manažer celého areálu. Dodnes pomáhám při organizaci turnajů.

Zajímáte se o dění v českém stolním tenise?

Velmi pečlivě to sleduji! Jsem člen KT Praha, pravidelně chodím na extraligu. Loni jsem byl v Olomouci na World Touru. Přiznám se, že již nemám podrobný přehled o mládežnických kategoriích, ale pokud jde o reprezentaci, tak si myslím, že jsem zcela IN. Velmi pozorně sleduji také práci asociace. Myslím si, že organizačně a ekonomicky je na velmi dobré úrovni. Jako předseda Swaythling Clubu musím konstatovat, že nám asociace velmi pomáhá a vše funguje opravdu na výbornou. Nikoho se nechci dotknout, Zbyňka Špačka si velmi vážím, jsme kamarádi. Myslím si, že by bylo dobré, kdyby v nejužším vedení byl člověk jako je například Milan Orlowski, Petr Korbel nebo Iveta Vacenovská. Podle mě by v předsednictvu měl být někdo, kdo by více propojil organizační, ekonomickou a sportovní složku. Respektovaný sportovní generál.

Jak vnímáte současnou úroveň českého stolního tenisu?

To je velké téma. Pokud k tomu můžu říct svůj pohled na věc, který nikomu nevnucuji. Jako Československo máme 39 zlatých medailí z MS. To již nikdy nebude. A nebude to podle mého názoru z několika důvodů. Jednak proto, že žijeme v globálním světě a všechno je jinak, než bylo za mojí éry nebo za éry Andreadise či Štípka. Nebylo tolik Asiatů, hlavně Číňanů. O zlata a stříbra se v počátcích dělili především Evropané. V tom jsme to měli jednodušší. A dále, žijeme v tržním světě. Všechno je o penězích. To vede k tomu, že naše kluby a reprezentace vychovají hráče a ten jde pak hrát do Německa nebo do Polska. V tom je velký rozdíl. Já, když jsem přišel v 18 letech na vysokou školu do Prahy, tak jsem trénoval s Andreadisem, Štípkem, Vyhnanovským a Terebou. To byli všichni mistři světa. Po jejich zádech jsem se vyšplhal nahoru. Pořád jsme se mezi sebou střetávali. A nejen vrstevníci, ale i hráči, kteří pomalu přicházeli či odcházeli. V 15 letech jsem se dokonce utkal i s Bohumilem Váňou. Současně se na nás tlačili Milan Orlowski, Jindřich Panský a jejich generace. Tím chci říct, že se to prolínalo, jeden jsme se učili od druhého. To teď chybí. A obávám se, že v současné době to už nikdo nezařídí. Nevyvážet nejlepší hráče ven, ideálně naopak dostat k nám ty zahraniční. Částečně se to daří v ženách. To je podle mého jeden z důvodů, proč jsou na tom o něco lépe než naši muži.

 Stanek1 upr

Úspěšná reprezentace. Zleva: Staněk, Karlíková, Kunz, Lužová, Miko, Bosá, Kollarovits.

V loňském roce bylo otevřeno národní tréninkové centrum v Havířově. Jeho cílem je právě koncentrace nejlepších hráčů na jedno místo. To nemůže pomoci?

Nechci hodnotit něco z dálky a bez konkrétních informací. Proto můžu mluvit pouze v obecné rovině. A ta je taková, že je skvělé, že takové centrum vzniklo a určitě pomoct může. Zaujal mě a souhlasím s názorem Pavla Špačka, který na toto téma prezentoval v rozhovoru na metodickém webu. Tedy, že by to zcela bezpodmínečně chtělo ještě Prahu. Pan Endal mě pozval na slavnostní zahájení NTC Havířov. Bohužel jsem si těsně předtím při jízdě na kole nalomil nohu. Proto jsem se musel omluvit. Celkově si myslím, že by to mělo být něco, jako byl Schwechat v Rakousku, který velmi dobře znám. Je potřeba, aby tam byl super trenér. Ve Schwechatu jím byl Richard Prause. Ale to je zase o penězích. Když v roce 1989 nastal politický zlom, udělala se podle mého názoru chyba, že se vše odsoudilo. Teď nemluvím o politických nebo ekonomických otázkách, ale o sportovních. Tehdy byl vybudovaný systém, který zahrnoval sportovní třídy, střediska mládeže a střediska vrcholového sportu. A z toho se generovali vynikající sportovci.  Když se na to dnes podíváme, až na výjimky je náš sport v krizi téměř ve všech disciplínách. Podívejme se třeba na Slavii ve fotbale. Je na tom na české poměry ekonomicky mimořádně dobře. Ale vychová Součka nebo Coufala a hned jsou ve West Hamu. My ve stolním tenise vychováme Tomáše Polanského a on již 3 roky hraje v Saarbrückenu. Místo toho, aby hrál u nás a s těmi, co postupně dorůstají.

Jaké další věci by mohly pomoci ke zvýšení kvality?

Myslím si, že reprezentaci a špičkové mládežnické týmy by měli vést trenéři, kteří jako hráči v mezinárodním měřítku něco dokázali. Jako Jörg Rosskopf v Německu nebo Jörgen Persson ve Švédsku. Je to o respektu a o tom, že ty lidi zažili atmosféru velkých zápasů a můžou to přenést na svoje svěřence. Samozřejmě to neplatí absolutně. Například fotbalový trenér Alex Ferguson, asi nejlepší trenér všech dob, nebyl špičkový fotbalista. Ale v zásadě by toto mělo platit. Jenže problém je opět stejný – schopnost a možnosti tyto lidi adekvátně ohodnotit.

Další věc, o které také mluvil Pavel Špaček. Myslím si, že se opravdu málo trénuje. Pokud je pravda, co Pavel uváděl, tak to prostě nemůže stačit.

Pak bych rád zmínil ještě jednu věc, byť z trochu jiného soudku. Bývalo velkou tradicí, že se u nás vždy konal 26. prosince vánoční turnaj, který přenášela televize. Měl vždy obrovskou odezvu. Pamatuji si, že když jsme vyhráli ME, tak to nebylo mezi širokou veřejností tak známo, jako když se hrál vánoční turnaj. Lidé byli přejedeni pohádek a s nadšením to sledovali. Samozřejmě je jiná doba. Chci tím ale říct, že tento turnaj významně zvyšoval popularitu našeho sportu. Myslím si, že podobná událost hodně chybí. Vím, že byla snaha tento turnaj oživit, ale nepovedlo se to. Jedním z důvodů prý byla také neochota hráčů. Že jsou Vánoce a chtějí mít klid. Vždy si na tyto výroky vzpomenu, když čtu v novinách rozhovory například s lyžaři, kteří mají 23. a 25. prosince závody. Na otázky, kdy budou slavit Vánoce odpovídají – po sezóně. Tak to musí fungovat. Sport je poslání, řemeslo. Já pocházím z Opavska. Vánoce jsem trávil tak, že jsem 23. prosince jel vlakem domů. Tam jsem s rodiči a sourozenci strávil Štědrý den. A 25. prosince ráno jsem již jel zpět do Prahy, abych si stihl zatrénovat a byl na vánoční turnaj připravený.

Pojďme k Vaší kariéře. Se stolním tenisem jste začínal v 8 letech. Věnoval jste se velmi dlouho několika sportům současně (stolní tenis, hokej a tenis). Byla tato všestrannost základem Vašich pozdějších velkých úspěchů? A je to možné i dnes?

Určitě mi to hodně pomohlo. V mé éře všechny soutěže a mezinárodní turnaje skončily v půlce dubna a nová sezóna začínala v září. V létě jsem proto hrál hodně tenis. Inspiroval mě Fred Perry, předválečný mistr světa ve stolním tenise, který dokázal 3x vyhrát Wimbledon. A pak také Britka Ann Haydon-Jones, která byla 3x ve finále na MS ve stolním tenise a také vyhrála Wimbledon. S ní jsem se osobně setkal na MS v Dortmundu 1959 a několikrát jsme spolu trénovali.

       Fred Perry 01  Ann Haydon Jones 1969c

Jaroslava Staňka inspirovali Fred Perry (vlevo) a Ann Haydon-Jones (vpravo). Zdroj: Wikipedie.

Hokejové tréninky jsem měl brzy ráno před školou, v jiných časech nebyl volný led. Myslím si, že i dneska je možné pěstovat všestrannost a mladí hráči v tom mají velké rezervy. Dochází k předčasné specializaci. Hráči pak nejsou fyzicky natolik vybaveni, aby se mohli později prosadit do mezinárodní špičky. Je třeba si uvědomit, že my nejsme schopni v rámci tréninku obsáhnout tolik, jako Číňané nebo Korejci. Proto by hráči měli dělat i jiné aktivity. Jako příklad mohu uvést Milana Orlowského. Pamatuji si, že byl při celopražském turnaji škol vyhlášen jako nejlepší fotbalista! Kdo ho zná, tak ví, v jaké je dodnes výborné kondici. Třeba jak hraje tenis, to je neuvěřitelné. A z toho celou kariéru těžil. Jindřich Panský zase dělal sportovní gymnastiku.

Stanek3 upr

Jaroslav Staněk byl kondičně velmi dobře připravený hráč.

Jak často a jakým způsobem jste trénoval?

Trénoval jsem každý den. Trénink v té době byl, v porovnání s dnešní dobou, velmi laický. V Opavě byl trenér Josef Adamčík. Ten pracoval normálně ve fabrice, neměl trenérské vzdělání. Zároveň byl členem našeho druholigového týmu, za který jsem hrál. Když jsem něco potřeboval poradit, tak jsem se na něj obracel. Vypadalo to ale tak, že jsme přišli na trénink, půl hodiny jsme se rozehráli a rozcvičili. A pak jsme dvě hodiny hráli zápasy a turnaje.

Velký zlom přišel po vašem přechodu do Prahy. Jak k němu došlo a jak se změnil váš trénink?

Musím se přiznat, že na prvním místě u mě byl hokej. Zlomový okamžik nastal v mých 18 letech. Tehdy se v Gottwaldově konalo mistrovství republiky a já vyhrál kategorii dorostu. To zaujalo paní Ing. Květu Chylíkovou, která tam byla jako trenérka výpravy Slavie VŠ Praha a oslovila mě, jaké mám další plány. Věděl jsem, že jestli chci pokračovat na vrcholové úrovni, tak musím jít do Prahy. Když se tato možnost naskytla, neváhal jsem a do Slavie přestoupil. Současně jsem začal studovat vysokou školu, a právě paní Chylíková mi hodně pomáhala. Stala se takovou mojí druhou maminkou.

Byla to samozřejmě velká změna. Trénoval jsem a hrál 1. ligu ve Slavii. Nebyli tam ale ti úplně nejlepší hráči. Proto jsem po tréninku na Slavii sednul na tramvaj a jel na další trénink, a to do velké veřejné haly na náměstí Republiky (naproti dnešnímu Palladiu) a tam jsem trénoval s Andreadisem a dalšími. Denně jsem tak strávil 4 hodiny za stolem. K tomu jsem pořád ještě měl hokej, i když už ne tak intenzivně. A v létě jsem hrál tenis. Fyzicky jsem na tom byl velmi dobře. Pravidelně jsem také absolvoval reprezentační tréninky. Ty probíhaly v Praze Na Poříčí v YMCE pod vedením trenéra Miroslava Pražáka. Ten věděl, co a jak trénovat (například jsme začali dělat strečink). Jezdil často na stáže do zahraničí, hlavně do Maďarska, které v té době patřilo do absolutní světové špičky.

Stanek2 upr

Mužská reprezentace. Zleva: Kollarovits, Staněk, trenér Pražák, Miko

Tím jste mi nahrál na další otázku. Maďaři do Evropy v 60. letech přivezli z Japonska nový úder, forhendový topspin, že?

Ano, ale již před topspinem byl Zoltán Berzcik, obranář. Byl to bývalý boxer, fyzicky výborně vybavený hráč. Trénoval osm hodin denně. Později se stal trenérem Klampára, Jonyéra a Gergelyho a vedl je velmi tvrdě. Říkalo se, že když se jim nechtělo trénovat, tak na ně použil své boxerské umění. A ten Berczik, než přišel forhendový topspin, tak byl prakticky neporazitelný. Prostě nezkazil. Tisíckrát to vrátil zpátky. Mně se podařilo ho několikrát dostat do limitu. To byla jediná možnost. Útokem ho porazit nešlo. On třeba za celou sezónu neprohrál na mezinárodní scéně jediný zápas. Ale jak přišel topspin, tak se s tím nevyrovnal. Začali jsme ho porážet.

Jak se vám osobně podařilo zvládnout forhendový topspin?

V Praze se tenkrát uskutečnilo mezinárodní mistrovství Československa. Byla zde celá naše špička. A přijeli i Maďaři. Byli předtím na soustředění v Japonsku a tam topspin poprvé viděli. Hned na něm začali makat. Jako první ho na špičkové úrovni zvládnul Péter Rózsás. No a ve čtvrtfinále tohoto mistrovství porazil Andreadise 3:0. Já jsem s ním prohrál 3:0 v semifinále. A ve finále porazil Berczika. Vůbec jsme neměli nárok. Naší jedinou taktikou bylo, aby topspin nemohl zahrát. Všechno jsme mu tlačili do bekhendu nebo se snažili krátce přijmout.

Díky této zkušenosti jsme se s topspinem seznámili a pochopili, že se ho musíme naučit. Mně se to podařilo, protože mým dominantním úderem byl vždy forhend, takže jsem k tomu měl blízko. Samozřejmě to v té době nebyl rychlý topspin, jak ho známe dnes. Naopak cílem bylo udělit míčku co největší rotaci. Až postupně se zjistilo, že nejlépe se topspin eliminuje blokem. Obranáři v podstatě neměli šanci. Když se o několik let později začal hrát i bekhendový topspin, znamenalo to další velkou revoluci. Na nějakou dobu skončila asijská dominance. Dokud se totiž bekhendový topspin nehrál, tak nás Asiaté drželi právě na bekhendu, a protože byli již tehdy úžasně rychlí, tak se neměli problém dostat jako první ke svému forhendu a do zakončení. Když jsme ale začali bekhendový topspin úspěšně hrát, tak jsme je začali přehrávat přes jejich slabší bekhendovou stranu. To pak vedlo k tomu, že velká část asijských hráčů opustila tužkové držení pálky.

Vaším životním turnajem bylo mistrovství Evropy 1964 v Malmö, že?

Ano, určitě. Tam se nám podařilo s Vlado Mikem vyhrát čtyřhru, vybojoval jsem bronz ve dvouhře a v družstvech jsme také skončili na třetím místě.  Na MS 1967 ve Stockholmu jsme s Mikem ve čtyřhře získali bronzovou medaili. Podařilo se mi vyhrát několik mezinárodních mistrovství, například Německa, Anglie či Československa. Vždycky jsem toužil získat medaili ve dvouhře na MS. To se mi ale nepodařilo. Nejblíž jsem k tomu měl v roce 1969 v Mnichově, kde jsem ve čtvrtfinále hrál proti německému obranáři Schölerovi, na kterého jsem to uměl a měl jsem s ním pozitivní bilanci. Mistrovství se ale hrálo v dubnu na zimním stadionu a při našem zápase bylo v hale maximálně 10 stupňů. Zahrát topspin bylo v podstatě nemožné. Ten zápas jsem prohrál. Byla to škoda, protože si myslím, že jsem tenkrát měl šanci dojít i dál. Jednak jsem v té době hrál dobře a výhoda také byla, že se mistrovství kvůli kulturní revoluci nezúčastnili Číňané.

Za mimořádný úspěch považuji vítězství v Poháru mistrů evropských zemí, na které jsme dosáhli se Slavií VŠ Praha. A to jak kvůli kvalitě soutěže, tak kvůli událostem, které nastaly. Společně s Kollarovitsem jsme jako trenéři vedli mezinárodní soustředění v Lucembursku. To končilo 21. srpna 1968. Odvetné finálové utkání bylo na programu 31. srpna ve švédském Solvesborgu a 7. září jsem se měl v Praze ženit. Vzhledem k historickým událostem v Československu jsme zůstali v Lucembursku a připravovali se na zápas tam. Pak jsme rovnou jeli do Švédska. Tam jsme opět trénovali a čekali na spoluhráče, kteří za námi měli přijet (Stanislav Švarc a Eman Kudrnáč). Pár dní před utkáním se ale stala tragická událost. Kluci na cestě na trénink havarovali, Kudrnáč zahynul a Švarc se za dané situace rozhodl zůstat doma. Nevěděli jsme, co máme dělat. Nakonec jsme se rozhodli, že utkání odehrajeme ve dvou. Nastoupili jsme s černými páskami a proti velmi silnému soupeři jsme oba udělali dva body. To stačilo na prohru 4:5. Jelikož jsme první zápas v Praze vyhráli 5:3, znamenalo to, že jsme pohár mistrů vyhráli.

Jra Vlado

Stank Miko

Legendární deblový pár Staněk – Miko.

Významnou etapou bylo vaše úspěšné trenérské působení u rakouského národního týmu v letech 1990-1996. Jak k tomu došlo a jak na toto období vzpomínáte?

Po revoluci jsem ztratil zaměstnání. Napsal jsem proto dopis na svaz, že bych se rád vrátil a měl bych zájem pracovat s mládeží. Dostal jsem diplomatickou odpověď, ze které bylo patrné, že o mě příliš velký zájem není. Tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Napadla mě poměrně bláznivá myšlenka. Koupil jsem si lístky a jel vlakem na ME do Göteborgu (1990). Bylo mi 50 let. Říkal jsem si, že tam přece musím potkat bývalé soupeře, kteří budou ve vrcholných funkcích. Když jsem vešel do haly Scandinavium, jako jednoho z prvních jsem potkal Rudiho Weinmanna, prezidenta rakouského svazu. Několikrát jsme proti sobě v minulosti hráli. Popsal jsem mu moji situaci, a že bych potřeboval pomoc. Slovo dalo slovo. Po ME jsem přijel do Vídně a bylo z toho nakonec sedm let, kdy jsem působil jako reprezentační trenér mužů.

V reprezentaci jste vedl pozdějšího mistra světa, Wernera Schlagera. Jak se s ním pracovalo?

Se Schlagerem jsem pracoval na denní bázi. Kromě reprezentace působil ve stejném klubu, v Edenu Vídeň. Byl jsem tedy sedm let jeho reprezentační i klubový trenér. Bylo to v období jeho 18-25 let. A jak se s ním pracovalo? Bylo to velmi těžké. Schlager byl pingpongový Mozart. Jeho ruku bych mohl srovnat snad jedině s Waldnerem. Byl ale strašně líný. Pořád jsem vymýšlel různé léčky, aby ho to bavilo. Měl jsem velké štěstí, že v národním týmu byli dva Číňané. Ding Yi a Quian Quian Lee. Ti byli zvyklí tvrdě pracovat. Myslím si, že bez nich by se Schlager v roce 2003 mistrem světa nestal. Příchod Číňanů byl velký impuls pro zvýšení úrovně stolního tenisu v Rakousku. Důležité také bylo, že nám rakouský svaz hned na počátku mého působení zajistil měsíční soustředění v Soulu s jejich reprezentací. Byl jsem tam právě s Wernerem Schlagerem a Karlem Jidrakem. Možnost vidět a zažít, jak tvrdě a intenzivně Korejci trénují pro mě bylo velkou inspirací do další práce v Rakousku.

V knize Vladimíra Slobodziana „Devadesátka“ je kapitola o vaší osobně nazvaná „Dříč“. Co je podle vás důležitější, talent nebo dřina?

Optimální je, když se spojí obojí. Je to velmi individuální. Každý má určité předpoklady a podle toho musí pracovat. V naší generaci byl třeba Vlado Miko určitě talentovanější. Já si zase zakládal na fyzické připravenosti. Každý hráč by měl o sobě přemýšlet a velmi rychle poznat, jaký typ je a podle toho se zařídit.

Jarda

Jaroslav Staněk byl pověstný vysokou tréninkovou morálkou.

O to jsem usiloval i jako trenér v Rakousku s Wernerem Schlagerem. Byl talentovaný, ale dostat do něj tu dřinu, to bylo strašně obtížné. S tím souvisí i další zajímavá věc. On byl velmi šikovný, ale jen na stolní tenis. Pamatuji si, že jsme v rámci kondiční přípravy hrávali fotbal a já se vždy bál, že si zlomí nohu. Nebo další příklad. V létě jsem ho vytáhl na tenis. Mně bylo 50 let a on nebyl schopný na mě udělat ani game. Přitom ruku na stolní tenis měl úžasnou. Bylo to určitě dané i tím, že jeho otec byl poměrně bohatý člověk, takže měl malou hernu doma a hodně trénoval již od mala. Myslím si, že kdyby na tom byl lépe po kondiční stránce a měl všestrannější základy, mohl být mistrem světa víckrát.

Na závěr bych se chtěl zeptat, co vás jako hráče hnalo dopředu, co byla vaše motivace?

Poznat svět. Možnost vycestovat. Zcela jednoznačně. Rodičům jsem říkal: „Počkejte, já se jednou se sportem dostanu do Ameriky.“ A to se mi povedlo. Ameriku jsem navštívil desetkrát jako sportovec a novinář, projel jsem celý svět od Vancouveru až po Peking. Rodiče sportu moc nevěřili. Chtěli, abych měl normální zaměstnání. Reprezentační kariéru jsem ukončil na MS 1971 v Nagoji. Pak jsem ještě hrál ve Startu Praha, dálkově si udělal žurnalistiku a začal pracovat jako sportovní redaktor. Díky tomu jsem se dostal v roce 1980 na letní i zimní olympijské hry. Při premiéře stolního tenisu na OH v roce 1988 v Soulu jsem působil v roli olympijského atache. Měl jsem možnost fandit našim sportovcům, hlavně Marušce Hrachové, která skončila ve dvouhře na krásném 4. místě. V roce 1992 jsem vedl rakouské hráče na OH v Barceloně, kde se probojoval můj svěřenec Ding Yi do čtvrtfinále dvouhry. Jako hráč jsem se olympijských her zúčastnit nemohl, jsem proto rád, že se mi to povedlo později. S OH v Barceloně se pojí ještě jedna neuvěřitelná zajímavost. Po několika desítkách let jsem se tam potkal s Ladislavem Štípkem. Španělé tehdy neměli se stolním tenisem mnoho zkušeností, a tak jim Láďa dělal odborného poradce pro olympijský turnaj. Bylo to nádherné a dojímavé setkání.

Moc Vám děkuji za rozhovor. Přeji pevné zdraví a mnoho úspěchů nejen na golfovém hřišti!

Za vyhledání a zapůjčení fotek děkuji Zuzaně Kaplanové a Zbyňkovi Špačkovi.

Martin Merker