Metodický web stolního tenisu

Česká asociace stolního tenisu

Rozhovor s Milanem Orlowskim

Rozhovor s legendou našeho sportu, mistrem Evropy a vicemistrem světa, Milanem Orlowskim.

V minulém roce uběhlo 95 let od založení Československého svazu stolního tenisu. V březnu 1925 vznikl Ústřední výbor pingpongový, který na valné hromadě v listopadu 1926 rozhodl o založení Československé tabletenisové asociace. Ta byla v prosinci téhož roku jednou z 9 federací, která se podílela na založení Mezinárodní federace stolního tenisu (ITTF). Rádi bychom toto výročí připomněli a oslavili ho formou rozhovorů se žijícími legendami našeho sportu. Chceme těmto skvělým sportovcům vzdát hold a ukázat jejich nástupcům – mladým reprezentantům a jejich trenérům – cestu, která k dosažení mimořádných výsledků vedla.

 

Rozhovor s legendou: Milan Orlowski

Druhý Rozhovor s legendou je věnován hráči, který svými výkony skvěle reprezentoval Československo, výrazným způsobem přispěl k popularizaci stolního tenisu a právem se řadí mezi největší osobnosti našeho sportu v celé jeho historii. Milan Orlowski (narozen 7. 9. 1952) se zúčastnil devíti mistrovství světa a osmi mistrovství Evropy. Vybojoval na nich neuvěřitelných 19 medailí. Jako trenér vedl mužskou reprezentaci. V současné době působí v extraligovém týmu KT Praha a v rámci jedinečných exhibicí společně s Jindřichem Panským baví sportovní fanoušky po celém světě.

uvodni

Milan Orlowski

Vaše kariéra je neuvěřitelná. Jakých úspěchů si nejvíc ceníte?

Určitě vítězství ve dvouhře na mistrovství Evropy v roce 1974 v Novém Sadu. Pro zajímavost, když jsem o dva roky později na „Evropě“ v Praze skončil na třetím místě, bylo to všeobecně bráno jako obrovský neúspěch. Musel jsem to vysvětlovat, byla to pomalu politická záležitost. Myslím, že dneska by třetí místo byla senzace. Mezi další významné úspěchy řadím druhé místo ve čtyřhře s Jindřichem Panským na mistrovství světa 1985 ve švédském Göteborgu. Jindra byl fenomenální deblový hráč a moc tenkrát nechybělo, aby se nám podařilo celý turnaj vyhrát. Velmi si cením vítězství na TOP 12 (poprvé v roce 1977, podruhé v roce 1983) a faktu, že v roce 1975 jsem byl na světovém žebříčku na třetím místě. 

Vážím si ale také třeba ocenění fair – play. V Evropské lize jsem Klampárovi za vyrovnaného stavu přiznal prasátko, které nikdo neviděl. Nakonec jsme to celé projeli a prohráli. V Paříži jsem pak obdržel cenu fair-play. Převzal jsem ji v budově UNESCO od Jeana Borotry, skvělého francouzského tenisty.

Se stolním tenisem jste začínal v deseti letech. Vaším prvním trenérem byl váš otec, že?

Ano. Ke stolnímu tenisu mě přivedl táta, hráli jsme spolu každý den. Navíc mě bral do pražských vodáren. Tam byl oddíl, kde hráli divizi. Pamatuji si třeba na Michala Rovenského. Ten už tenkrát hrál takové ty „podvody“, banány, bočky apod. To pro mě byla škola. Učil jsem se číst hru, rotace. Obecně si myslím, že je důležité hrát zápasy. Tam si hráč zdokonaluje systém hry. Pokud ho nemá, tak přestože umí všechno, tak se podle mě neprosadí. Samozřejmě zásobník, technika a další věci, to je všechno důležité. Zápas je ale zápas. Navíc se v něm hráč učí mít povahu zabijáka. Není možné soupeře litovat. Jdu za stůl proto, abych ho porazil. Soupeř to musí cítit. Taková trochu arogance, v rámci fair-play. Zdravá sebedůvěra. Samozřejmě to v hráči musí být, ale hraní zápasů je dobrý způsob, jak to trénovat.

Jak dlouho jste s otcem trénovali?

Asi rok. Táta mi dal základy, co bylo v jeho silách. Měl jsem štěstí, že jsem se v jedenácti letech dostal do Sparty, kde byl trenér Ota Medřický. Ten mi ukázal, co a jak trénovat. Velká výhoda byla, že se zde zrovna otevřela nová herna stolní tenisu, která byla na stálo a mohlo se kdykoliv trénovat. To bylo něco pro mě. Ve dvanácti letech mě začal trénovat Ludvík Vyhnanovský.

Orlowski Vyhnanovsky1
Ludvík Vyhnanovský a Milan Orlowski

Když ještě zůstaneme u vašich začátků, jak byste se charakterizoval? Byl jste talentovaný?

Myslím si, že to bylo tak půl na půl. Nějaký talent jsem měl. Ale rozhodně jsem nebyl „talent od pána boha“. Co třeba Jirka Turai trénoval hodinu, já musel dřít tři hodiny. Mě to ale hrozně bavilo. Od malička jsem chtěl něco dokázat a dělal jsem pro to maximum. Nebavilo mě nic jiného než sport. Byl jsem vyloženě tréninkový typ. Když jsem dostal do ruky fotbalový míč, tak jsem si vydržel dvě hodiny kopat o zeď nebo trénovat trestňáky.

Kde se ve vás ta zarputilost brala?

Člověk se s tím musí narodit. Já to asi zdědil po tátovi. On byl obrovský bojovník. Vždycky mi říkal: „Jestli chceš něco vyhrát, tak pro to musíš něco udělat.“ Jako malý kluk jsem byl dost podsaditý, taková kulička. Jeden trenér, když mě jako malého viděl, tak řekl, že nemůžu nikdy nic vyhrát. Tréninkem jsem se ale vypracoval. Základem je to milovat. Jak jsem už řekl, vždycky mě bavilo trénovat. Když jsem se třeba později začal věnovat golfu, bylo to stejné. Většina amatérských hráčů přijde a řekne: „Pojď, jdeme hrát.“ Mě ale baví trénovat odpaly nebo čipování. Možná i proto jsem měl vždy dobrou kondici a vyhýbala se mi zranění. Miloval jsem sport a bavilo mě trénovat.

To jste musel být pro trenéry ideální „materiál“!

V tomto ohledu to se mnou trenéři asi neměli špatné. Určitě jsem ale nebyl svatý, to zase ne. Myslím si, že když dělá člověk trenéra, měl by si k sobě vzít lidi, kteří budou stejná krevní skupina. Pokud bych dělal trenéra mladých hráčů, koukal bych se na to, jestli hráč má talent, to je důležité. Ale není to rozhodující. Rozhodující je přístup ke sportu, aby to ten hráč miloval, aby tomu dával všechno. Trenér může chtít sebevíc, může se rozkrájet, ale když má hráč jiné zájmy a moc ho to nebaví, přestože je talentovaný, tak to moc nepřinese. Důležité je, aby měl trenér hráče, se kterým se dá pracovat, na kterého může působit, přenést na něj své myšlenky.

Milan Ilona Ilona a Milan IMG 9626    
Milan Orlowski a Ilona Voštová, mistři Evropy ve smíšené čtyřhře 1980

Co vy a všestrannost? Uvedl jste, že vás nic jiného než sport nebavilo. Takže v tom asi u vás problém nebyl?

Bydleli jsme v Kobylisích. Naproti našemu domu bylo škvárové hřiště. Můj program byl jasný. Přišel jsem ze školy a okamžitě jsme šli hrát fotbal. A pak jsem šel na trénink. To se ale nedá dneska aplikovat. Nás bylo na tom hřišti patnáct. Dneska bych tam byl asi sám. Na silnicích nebylo tolik aut, rodiče se nebáli, že nás něco přejede. Nebyly mobily. To je pryč. Nebyl to cílený rozvoj všestrannosti, jak se o tom dneska mluví. Vyplývalo to z posedlosti sportem. Nikdy jsem nechodil do posilovny, běhání mě nebavilo. Udělal jsem to, protože jsem věděl, že mi to pomůže. A protože to bylo povinné. Na druhou stranu jsme ale na soustředění ve Vlašimi mezi dopoledním a odpoledním tréninkem šli na hřiště a hráli fotbal. A byla to taková řežba, že jsme si málem nohy polámali. Bavila mě hra. Tím jsem si budoval kondici.

Milan Hanek Vlado
Milan Orlowski

Je to také důvod, proč se vám vyhýbala zranění?

Myslím si, že ano. V průběhu kariéry jsem měl jen jedno vážné zranění – zánět Achillovy šlachy – a to jsem si způsobil svojí blbostí. V Tatrách jsem běžel v teniskách Butterfly 15 km ve vysokém sněhu. Byli jsme tam na společném soustředění s tenisty Lendlem, Kodešem a Hřebcem. Oni chodili každý den běhat a Jiří Hřebec, můj dobrý kamarád, si nás pořád dobíral, že „pingpongisti“ by to neuběhli. Jeden den jsem to nevydržel a na jeho narážku odpověděl: „Tam doběhnu i v teniskách, co mám teď na sobě.“ No a už to bylo. Noha mi prochladla a dostal jsem zánět. Nakonec jsem měl dva měsíce sádru, operaci jsem ale naštěstí unikl. To bylo jediné moje zranění.

Co vy a dodržování životosprávy? Hlídal jste si stravu?

Táta mi vždycky říkal, že nesmím kouřit a pít, pokud chci něco dokázat. Toho jsem se držel. Neříkám, že si nedám pivo nebo skleničku dobrého vína, ale ta disciplína mi vydržela dodnes. Co se týká jídla, nikdy jsem se nehlídal. Maminka mi říkala: „Milane, na jídle nikdy nešetři!“ Myslím si, že jsem měl takový energetický výdej, že jsem to spálil. Miluji jídlo. Rád objevuji nové kuchyně, dokážu si ho užít. Současně jsem ale dost velký kritik. Stolní tenis s možností cestování po světě tuto moji zálibu ještě podpořil. Na zahraniční turnaje jsem se těšil i podle toho, jaké tam bude jídlo.

Velmi dlouho jste hrál souběžně se stolním tenisem fotbal. Jaké byly klíčové okamžiky, kdy jste se rozhodl dát přednost stolnímu tenisu?

Postupně jsem musel fotbalové tréninky šidit, abych stíhal stolní tenis. V šestnácti letech jsem měl nabídku přestoupit z Admiry do Dukly Praha, ale trenér Uhrin mi jasně řekl, že bych musel přidat. A to nešlo. Kromě fotbalu jsem hrál také hokej a tenis. Naopak se musím přiznat, že na školu jsem dost kašlal. Díky sportovním úspěchům mi to ale tolerovali a procházelo mi to. Pokud jde o klíčové okamžiky, ve třinácti letech jsem byl třetí v kadetech na Setkání mládeže (dnešní MEJ). O pár let později jsem juniorskou Evropu vyhrál. To byly momenty, které rozhodly o mém budoucím směřování. V osmnácti letech jsem byl na MS dospělých v Nagoji (1971) ve čtvrtfinále. Ukázal jsem se světu. Firma Butterfly mě díky tomu pozvala do Japonska na měsíční soustředění. Jel jsem tam sám. Cesta přes Sibiř byla neskutečná. Spali jsme na zemi a hráli šest hodin denně. Tréninky vedl bývalý mistr světa Itoh. Moc mi to pomohlo. Také jsem o dva roky později vyhrál mistrovství Evropy.

Můžete japonské soustředění trochu rozvést? Jak probíhalo?

Japonci už tenkrát měli velmi propracovaný tréninkový systém a metodiku. Za ten měsíc jsem se tam naučil šest druhů podání. Hodně jsem zlepšil forhendový flip. To byla tenkrát novinka. S Itohem jsme ho trénovali dvě hodiny denně. Pohyb nohama, dostat se k balonu. Naučil jsem se do všech rotací zahrát pěknou „bombu“. Hodně jsem z toho pak těžil. Navíc to bylo skvělé i pro čtyřhru. Výrazně jsem také zlepšil celkovou koordinaci pohybu. Itoh mi téměř každý večer házel zásobník a ukazoval mi, jak se mám hýbat. Dalo mi to opravdu hodně.

orlowski1
Milan Orlowski

Ještě bych se chtěl vrátit k všestrannosti. Uvedl jste, že je dneska jiná doba. Co s tím?

V současné době je to opravdu velmi složité. Jediné, co je podle mě možné, je věnovat maximální pozornost protahování, dělat vyrovnávací cvičení, strečink. Naše generace to tolik nepotřebovala, protože to kompenzovala jinými sporty. Sezóna nebyla tak dlouhá, byl na to prostor. Každý rok jsem měl minimálně dva měsíce na to, abych se mohl věnovat jiným sportům.

Pravda také je, a je třeba si to přiznat, že stolní tenis se běháním nikdo nenaučí. Hráč může mít sebelepší kondici, ale když pak zahraje 6x „kantem“, tak prohraje. Stolní tenis je o podání, o jistotě úderů, o tréninku. A jak se dá naučit podání? Běháním? Číňan Jiang Jialiang, několikanásobný mistr světa, proti kterému jsem často hrával, trénoval podání dvě hodiny denně. Klidně bez balonu, ideomotoricky. A výsledek byl, že měl podání, kde nešla poznat rotace. Naprosto jednoduché, ale dotáhl ho k dokonalosti. Při nárazu trefoval míček na jiném místě pálky než při čopu. Nešlo to poznat. Pokud by se komukoliv dneska podařilo udělat v setu čtyři body díky podání, tak je to 40 % a bude nepříjemný i pro nejlepší hráče. Kdybych já byl dneska mladý, tak bych se zaměřil na podání a drtivý první úder. Ale to se dá naučit jedině tréninkem a dřinou za stolem. Nemyslím si, že by všestrannost dělali dneska Asiaté. Že by si šli zahrát fotbal nebo tenis. Oni hrají, hrají a hrají. A kompenzují. Mají speciální kondiční trenéry, fyzioterapeuty a obrovské tréninkové dávky.

Co bylo vaší hlavní motivací?

Budu se opakovat. Myslím si, že jsem neměl vyloženě něco, co by mě motivovalo. Prostě mě to bavilo. Když pak přišly peníze a jiné výhody, bylo to příjemné, bonus. Ale z hlediska motivace to u mě nehrálo velkou roli. Myslím si, že kdybychom to s Jindřichem Panským nemilovali, asi bychom dodneška nehráli.

Orlowski Pansky

Jindřich Panský a Milan Orlowski, vicemistři světa ve čtyřhře 1985

Nyní bych se rád zeptal na trochu jiné téma. Jak hodnotíte současný stav stolního tenisu?

Předně je třeba říct, že je to opravdu složité. Je jiná doba, spousta věcí je jinak. Hráči mají primárně povinnosti vůči klubům, které je platí. Reprezentace je trochu na vedlejší koleji. Za nás to bylo obráceně. Mně se ale třeba nelíbí, když mladí hráči chodí do ciziny. Jsem přesvědčený o tom, že ti trenéři tam mají svoje koně a naši kluci tam dělají do určité míry především sparing. Výsledek je, že jsou všichni rozstrkaní po Evropě. Doma by měli zázemí, byla by na ně upřena pozornost. Ale třeba šli pryč, protože to tady nefunguje a nemají možnost kvalitně trénovat.

Ideální by bylo, pokud by se podařilo vytvořit dvě centra, kde by nejlepší hráči byli a trénovali spolu. V Havířově je nádherná hala, to samé akademie v Havlíčkově Brodě. Co vybudoval Miroslav Jinek, to je paráda. Vynikající trenérské vedení, hala k dispozici od rána do večera, zázemí, škola. Je to menší město, odpadají rušivé vlivy. Rodiče by mohli být v klidu. Myslím si, že pro hráče do dvaceti let zcela ideální. Dovolím si provokativně říct, že to, co má Tomáš Polanský v Německu, tak by měl v Havlíčkově Brodě také. K tomu špičkovou lékařskou péči v Praze, hodinu jízdy autem. Od nás ale chodí hráči třeba do Dánska. Přiznám se, že tomu nerozumím.  

Myslíte si, že by měl Tomáš Polanský v Havlíčkově Brodě dostatečný sparing?

Myslím si, že není třeba trénovat pouze s lepším sparingem, velkou hvězdou, s mistrem světa. Je potřeba kvalitní každodenní trénink, zázemí, podpora. Za nás bylo běžné, že jsme na soustředěních trénovali se ženami. Bylo to výborné pro ně, ale i pro nás. Trénink s Maruškou Hrachovou, to bylo úžasný. Myslím si, že rozdrobenost a neustálé cestování k úspěchu nepovede. Havlíčkův Brod i Havířov to zázemí dneska mají. Myslím si, že je na čase, to dát dohromady.

Rád bych ještě zmínil extraligu. Za nás se hrálo 4 na 4, někdy i dva zápasy za den. Dneska hráči jedou přes celou republiku a odehrají jednu dvouhru na malé sety. Ohromné ztrátové časy. To také podle mě nenahrává tomu, aby šla úroveň nahoru. Je to složité. A nejenom ve stolním tenise, je to i v jiných sportech. Sportovní, mediální a komerční zájmy jdou často proti sobě.

Celou svoji kariéru jste hrál na bekhendu se sendvičem. Proč?

Se sendvičem jsem hrál od dětství, od začátku mé kariéry. V té době se hrál jen forhendový topspin. Sendvič na bekhendu byl dobrý na blok a rovný úder. Musím se přiznat, že mi hodně vadí, když se o sendviči mluví jako o materiálu. Tím je pro mě potah, který dělá rotace bez hráčovy zásluhy. To je v případě sendviče maximálně blok, kdy tam je trochu spodní rotace a soupeř musí více pod balon. Jinak to je normální potah. Jsem na to tak háklivý i proto, že já na materiál doplatil. Než přišla tráva, tak jsem obranáře porážel. Ale s trávou, navíc barevně nerozlišenou, to pro mě bylo velmi těžké. Nebýt materiálu, mohl jsem toho vyhrát daleko víc.

 orlowski novisad74

Milan Orlowski, mistr Evropy 1974

Vedl jste mužskou reprezentaci. Při extraligových utkáních koučujete hráče KT Praha. Přesto, nelákalo vás předávat vaše bohaté zkušenosti a věnovat se trenérství intenzivněji?

Pokud chce být někdo dobrý trenér, musí tomu obětovat absolutně všechno. Často rodinu, vlastní děti. Hráči to poznají. Navíc trenérství je těžké v tom, že trenér chce a ono to třeba nejde. Má svěřence, vidí, že na to má, ale nedává sportu maximum. Do toho je strašně důležitá podpora hráčovy rodiny, protože třeba vzdělání je dneska větší priorita než dřív. To vše pak trenéra hodně deptá. Hráč je zodpovědný sám za sebe. Co pro sebe udělá, to má. Trenérství je v tomto daleko obtížnější a daleko horší. Je velká řehole to někoho naučit od malička. Trénovat národní tým není tak obtížné, ale naučit to někoho, to je opravdu nepředstavitelně těžký. A musím říct, že na to jsem úplně neměl. Po hráčské kariéře jsem chtěl také trochu žít. Jít na golf, na ryby, zajet si zalyžovat do Rakouska. Proto jsem v trenérství neviděl cestu. Chtěl jsem žít.

Na závěr bych se rád zeptal, jak zvládáte současnou složitou koronavirovou dobu?

Popravdě musím říct, že stolní tenis jsem prakticky nehrál od loňského března, co začala pandemie. Hala byla zavřená. S Jindřichem Panským jsme měli nasmlouvané exhibice, to vše padlo. Velké štěstí pro mě bylo, že golf ve dvou zůstal povolený. Takže jsme chodili hrát se ženou. Mám chalupu v jižních Čechách na hranicích s Rakouskem. Nedaleko je krásné golfové hřiště, kde jsem čestným prezidentem. Zde mám obrovské vyžití. A chodím na ryby. To je můj velký koníček od malička. Takže si nemůžu stěžovat.

Moc Vám děkuji za rozhovor!

Za vyhledání a zapůjčení fotek děkuji Zuzaně Kaplanové.

Martin Merker

  

Chcete si přečíst další rozhovory s legendami? Klikněte ZDE.