Metodický web stolního tenisu

Česká asociace stolního tenisu

Rozhovor s legendou

Rozhovor s Jindřichem Panským, mistrem Evropy a vicemistrem světa.

V minulém roce uběhlo 95 let od založení Československého svazu stolního tenisu. V březnu 1925 vznikl Ústřední výbor pingpongový, který na valné hromadě v listopadu 1926 rozhodl o založení Československé tabletenisové asociace. Ta byla v prosinci téhož roku jednou z devíti federací, která se podílela na založení Mezinárodní federace stolního tenisu (ITTF). Rádi bychom toto výročí připomněli a oslavili ho formou rozhovorů se žijícími legendami našeho sportu. Chceme těmto skvělým sportovcům vzdát hold a ukázat jejich nástupcům – mladým reprezentantům a jejich trenérům – cestu, která k dosažení mimořádných výsledků vedla.

 

Rozhovor s legendou: Jindřich Panský

Třetí Rozhovor s legendou je věnován jednomu z nejlepších hráčů historie českého a československého stolního tenisu, který patřil mezi špičkové deblisty. Vybojoval dvě medaile na mistrovství světa a společně s Marií Hrachovou v roce 1986 ovládli ve smíšené čtyřhře mistrovství Evropy v Praze. Jindřich Panský (narozen 29. 7. 1960) v současné době působí v extraligovém týmu KT Praha a v rámci jedinečných exhibicí společně s Milanem Orlowskim baví sportovní fanoušky po celém světě.  Pan

 Jindřich Panský

Na úvod našeho rozhovoru bych se rád vrátil k loňské sezóně. Účast ve finále extraligy je pro KT Praha úspěch, že?

Rozhodně. Měli jsme z toho strach. Po pěti kolech jsme byli poslední, což byl šok. Takhle slabí jsme být nechtěli. Ale bylo to dané zdravotními problémy našich hráčů. Rozjížděli jsme se pomalu. Jinak si myslím, že druhé místo je pro nás obrovský úspěch. Mohli jsme klidně prohrát s Ostravou, tam to bylo o jednom míčku. Semifinále také bylo velmi vyrovnané. Tým, ve kterém nastoupí Tonda Gavlas, je vždy těžké porazit. Finále jsme se dost báli, aby to nebyla ostuda. Myslím si, že to nakonec byly dva pěkné zápasy, takže naprostá spokojenost.

Jaké máte ambice pro letošní extraligovou sezónu?

No v našem věku… Řekl bych, že hlavně přežít. Ale samozřejmě chceme dopadnout co nejlépe. U nás to je založené na dobré partě a pohodě.

Nyní bych se rád zaměřil na vaší obdivuhodnou kariéru. Jakých úspěchů si nejvíc ceníte?

Jednoznačně let 1984-1986. V roce 1985 jsme vybojovali dvě stříbrné medaile na MS, v roce 1986 zlatou medaili s Maruškou Hrachovou na ME v Praze. To byl nezapomenutelný zážitek. V hale bylo snad 2 500 diváků. Pamatuji si, že čtvrtfinále jsme hráli v jednu hodinu ráno. Diváci přesto zůstali a fandili. Dále bych uvedl dvakrát 2. místo na TOP 12, to bylo v letech 1984 a 1985. Možná bych ještě uvedl rok 1978, kdy jsem se stal juniorským mistrem Evropy ve dvouhře.

pansky hrachova86 kopieJindřich Panský a Marie Hrachová, mistři Evropy ve smíšené čtyřhře 1986

Jaké byly vaše stolně-tenisové začátky?

Když mi bylo pět let, táta koupil na zahradu vyřazený pingpongový stůl. Jelikož mám dva starší bratry, můj první cíl bylo porazit právě je. Do devíti let jsem hrál jen doma na zahradě. Až pak jsem se přihlásil do oddílu Lokomotiva Plzeň. Trénoval jsem nejprve dvakrát, poté třikrát týdně. Tam jsem hrál do svých 15-16 let. Pak jsem přešel do Vysokých škol Praha a do střediska vrcholového sportu. Nejprve jsem dojížděl na trénink, vždy úterý–čtvrtek. V 17 letech jsem se pak přemístil do Prahy natrvalo. Působil jsem zde až do roku 1983, poté jsem přestoupil do Sparty. A ze Sparty jsem šel do ciziny.

Jak se Vám dařilo v mládežnických kategoriích?

V mladších žácích jsem ještě tak dobrý nebyl, ale ve starších jsem vyhrál mistrovství republiky. Řekněme, že v kategorii do 15 let se o mně již vědělo.

Vaše přezdívka „Panák guma“ naznačuje, že jste byl všestranně sportovně nadaný. Je to tak?

Nevím, jestli nadaný. Určitě to souviselo s mojí všeobecnou sportovní přípravou a gymnastikou, které jsem se odmalička věnoval. Z toho jsem těžil celý život. Proto ani při dnešních exhibicích nemám problém udělat hvězdu nebo další akrobatické prvky. Přiznám se, že jsem regeneraci vždy trochu podceňoval. Spíš jsem se udržoval dalšími sporty.

Autor Václav Kozma1
Jindřich Panský a Milan Orlowski při exhibičním utkání, foto: Václav Kozma

Můžete to trochu rozvést? Kterým sportům, kromě stolního tenisu, jste se věnoval?

Začínal jsem základní gymnastikou. Maminka byla cvičitelkou při základní škole. Dělal jsem jí, dokud to šlo, možná do 15 let.  A dál? Samozřejmě hlavně míčové sporty! Zápasy mezi „áčkem“ a „béčkem“ ve škole, to byl kolorit. Sport mě vždycky bavil, byl a stále je to můj život. Organizovaně jsem se ale věnoval pouze stolnímu tenisu a gymnastice. A také jsem hrál na housle! To bylo největší dilema, zda stolní tenis nebo housle. Děda byl hudebník. Chtěl, abych na něco hrál. Dost mě do toho nutil. Pamatuji si, že jsem měl i koncert ve Smetanově síni v Plzni, když mi bylo osm let. Moc mě to ale nebavilo, a proto jsem to trochu šidil.

Předpokládám, že po vašem přesunu do Prahy se tréninkový proces změnil. Jak na toto období vzpomínáte?

Byla to velká změna. V pondělí byla fyzička, v úterý a ve čtvrtek dopoledne střediskový trénink. Odpoledne jsem jezdil na trénink na Spartu za trenérem Luďkem Vyhnanovským a večer jsem ještě měl trénink na vysokých školách. Často jsem tedy trénoval třífázově. Navíc liga se tenkrát hrála jinak. V sobotu byla dvě utkání, v neděli jedno. A vše se dohrávalo do konce.

Pokud jde o pondělní fyzičku, vedl ji pan Gregor. Když skončila, dali jsme si ještě navíc fotbal. Poté následovala regenerace. Dost jsem ji ale šidil a moc jsem tam nechodil. Většinu času tam stejně strávil Milan Orlowski, takže bylo obsazeno.

skenov n 0013Jindřich Panský

Jaké jsou hlavní faktory úspěchu vaší skvělé kariéry?

Upřímně říkám, že jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel. Sport mě prostě bavil. Hodně jsme se hecovali mezi sebou, pořád jsme se sázeli. Opravdu to přišlo tak nějak samo. Milan Orlowski byl mistr Evropy. Mým vzorem byl také Dragutin Šurbek, neskutečný atlet. Tak jsem se snažil těm dobrým přiblížit, vyrovnat, porazit je. Bavilo mě to. Pořád jsme sportovali. Když jsme měli soustředění, odehráli jsme předepsaný trénink a současně jsme si vyvěšovali výzvy na líný tenis, tenis, fotbal. Například Praha vs. Ostrava. Takže jsme ještě dvě hodiny „mydlili“ další sport, kde šlo o život!

To trenérům nevadilo? Nebáli se zranění nebo únavy další den?

Tenkrát byl trenérem Vlado Miko. Určitě měl strach. Ale podporoval to. A musím říct, že se nikdy nic vážnějšího nestalo, že by se třeba před mistrovstvím Evropy někdo zranil. Když jsem pak já chvilku dělal reprezentačního trenéra, snažil jsem se to dělat v tomto duchu. Bláhově jsem si myslel, že kluci budou také pro sport zapálení. Řekl jsem, že se po tréninku sejdeme v sedm večer v hale a dáme fotbal. Velmi rychle jsem ale vystřízlivěl. Z hráčů nepřišel prakticky nikdo. Přišel Luboš Pěnkava, který byl trenér, Martin Pytlík a já, ale reprezentanti nechtěli. Byli unavení a báli se zranění. Já se jako hráč celý trénink těšil na sázku s „Ostravákama“, jestli je porazíme ve fotbale. Dneska to je jiné.

Ještě v něčem jste jako trenér později narazil?

Nevím, jestli přímo narazil. Možná spíš uvedu příklad, který podle mě demonstruje rozdílný přístup naší generace od většiny současných hráčů. Jako trenér na El Niňu jsem udělal turnaj s tím, že dáme každý vklad 50 Kč. Řada hráčů nechtěla, prý hrají pořád stejně naplno. Ale bylo zajímavé, že když se vklad nedal, tak někteří vyhráli a jakmile se vklad dal, tak ti samí byli poslední. Podle mě člověk hraje jinak. Nechce platit. Nechce, aby se mu ostatní smáli.

Když jsme se s Milanem Orlowskim připravovali v roce 1984 na TOP 12, který se konal v Bratislavě, a byl tudíž ze všech stran očekáván velký domácí úspěch, tak jsme trénovali tak, že jsme se chvilku rozehráli a pak jsme hráli na 5 vítězných setů. Třeba třikrát denně. Pokaždé jsme se o něco vsadili. To byl v podstatě jediný náš trénink. Myslím si, že každý z vlastní zkušenosti ví, že když o něco hraje, tak nechce prohrát. Oběhne si bekhend, aby zahrál silnější úder. Když na tom tolik nezáleží, tak si něco zkusí, lehce povolí.

Jste tedy zastáncem toho, aby se v tréninku hrálo co nejvíce zápasů?

Je to samozřejmě věc názoru. Když jsem působil v Německu, tam se naopak zápasy téměř nehrály. Já tam byl svým způsobem nešťastný. Musel jsem tam být vždy týden před zápasem, kolikrát z toho byly tři týdny v kuse. A ti Němci vůbec nechtěli hrát zápasy. Jen kombinace, pořád dokola. Jsou to různé přístupy. My jsme byli zápasová generace. Pořád jsme se sázeli.

Zmínil jste vaše zahraniční německé angažmá. Jak probíhalo?

Do Německa jsem odešel v roce 1989. Tenkrát bylo nařízení, že jako reprezentant jsem musel až do 3. ligy. S Ochsenhausenem jsme se postupně dostali až do 1. ligy. Poté jsem hrál v různých německých klubech 2.- 4. ligu. Když mi bylo 41 let, vrátil jsem se domů, do klubu Factory Pro Praha. Střídavě jsem hrál a dělal trenéra. Poté jsem opět působil v Německu v Mühlhausenu. Tam jsem byl do svých 52 let. A pak jsem šel do El Niňa.

Tím se dostáváme k vaší trenérské kariéře. Něco jste již naznačil v minulých odpovědích. Přesto, můžete tuto životní etapu trochu rozvést?

Je to pro mě rozporuplné téma. Přiznávám, stále jsem ze všeho trochu zklamaný. Většina hráčů to bere dneska jako povinnost, zaměstnání. „Nebude už konec tréninku?“ To my jsme neznali. Chápu, je jiná doba a člověk víc vzpomíná na to hezké. Ale celkově mi u hráčů chyběla motivace být opravdu dobrý, nejlepší. Většině stačí to, co mají.

Na druhou stranu musím říct, že na mé trenérské působení v El Niňu vzpomínám rád. Byla super parta. Pokud jde o reprezentaci, je to těžké. Když nás trénoval Vlado Miko, měl nás všechny doma. Když jsem byl já reprezentační trenér, byli všichni hráči v cizině. Byl jsem vždy úplně zoufalý, když jsem měl najít termín aspoň na tři dny, abychom spolu byli chvíli pohromadě. To je velký rozdíl. Jeden hraje v Polsku, druhý v Německu. Jeden musel odjet dřív, druhý přijel později. Jezdili jsme do Schwechatu, kde byly super podmínky. Na druhou stranu, za mých let jsme tohle tolik neřešili. Hráli jsme MS na nalakovaném betonu. Dneska mají všichni pořád nějaký problém. Pamatuji si, když jsme přijeli na soustředění do Olomouce a v Omega centru hráči nechtěli hrát, že tam je špatná podlaha. Já jsem tenkrát asi udělal chybu, že jsem se za ně postavil. Chtěl jsem s nimi být kamarád, aby ve mě měli důvěru. Věřil jsem, že mi to vrátí. Což se ale nestalo. PANSKY Jindrich BrychtaJan ITTF EuropeanChampionships 20161021 120535 D71 3265

 Jindřich Panský v roli trenéra reprezentace mužů ČR

Jak hodnotíte současný stav českého stolního tenisu?

To je velmi široké téma. Pokud jde o reprezentaci, můj názor je, že trenér má právo rozhodnout, vybrat si hráče. Je to jeho zodpovědnost. To asi byla, zpětně vzato, moje chyba, že jsem nebyl takový ranař. Takže třeba s tím, jak to nyní je u mužské reprezentace, nemám problém. Pak je ale třeba udělat analýzu a vše vyhodnotit.

Dalším velkým tématem je nová hala v Havířově. Je nádherná! Klobouk dolů, smekám před Nikolasem Endalem a dalšími, že se to povedlo. My jsme si s Milanem Orlowskim řekli, že zkusíme sehnat sponzora pro KT Praha. Přestože máme určité jméno, pěkně jsme narazili. Je to opravdu moc těžké. A něco postavit musí být ještě těžší. Něco vám schválí, pak se změní ceny a chybí peníze. Proto opravdu klobouk dolů. Otázka je samozřejmě lokalita. Obávám se, že hodně lidí odradí to prostředí. V Rakousku to postavili ve Schwechatu, ve Vídni. Každopádně si přeji, aby takových center bylo co nejvíce. Musí být ale naplněné, musí profesionálně fungovat.

Rád bych se zeptal na Tomáše Polanského. V Ústí nad Labem jste určitou dobu pomáhal Josefu Braunovi. K Tomášovi proto máte určitě blízko. Jak vidíte jeho kariéru? 

Myslím si, že je velká chyba, že posíláme naše nejlepší hráče v 17 letech do cizí země bez vedení a dozoru. Když to řeknu jednoduše, dřív Tomáš hrál, nyní je často zraněný. Tak to je. Zastává se názor, že se to u nás nikdo nemůže naučit. S tím nesouhlasím. Nyní máme NTC Havířov. Je to špičkové centrum. Naši nejlepší hráči by tam měli hrát.

Pokud jde o Tomáše, samozřejmě vím, že v době jeho odchodu NTC ještě nebylo. Když už tedy odešel do zahraničí, mohl se tam poslat i s trenérem. U mimořádných hráčů je třeba hledat mimořádná řešení. Josef Braun Tomáše vychoval, doslova „vypiplal“. Nesmíme také zapomenout, že v Ústí nad Labem byly skvělé podmínky, včetně sparingů. Dobrá, ať do Saarbrückenu jde. Měl s ním ale jít i trenér, který by mu pomohl, trochu o něj bojoval, kontroloval a tlačil. Myslím si, že na tak mladého hráče musí někdo neustále dohlížet. Navíc Tomáš byl na tu péči zvyklý. Měl do té doby všechno zajištěné. Vůbec tím nechci říct, že by byl rozmazlený. Vím, že vstával každý den v pět ráno, aby vše stíhal. Ale měl u sebe rodiče, trenéry, sparingy. A pak je najednou sám v Německu. Myslím si, že se něco trochu zanedbalo. To je můj názor.

Rád bych se ještě vrátil k vaší hráčské kariéře. Největších úspěchů jste dosáhl v párových disciplínách. Co bylo hlavním důvodem?

O mě je známo, že jsem moc neuměl bekhend, za to jsem měl dobré nohy. V párových disciplínách je na všechno více času. Stihl jsem to oběhat, stačil jsem se dostat ke svému nejsilnějšímu úderu. Důležité je také pochopit, že čtyřhra se musí hrát i pro svého partnera. Přemýšlet, aby to sedělo i tomu druhému. Cítit to. Ne to hrát jako „tatar“. Důležité také bylo, že jsme se tréninku čtyřher a mixu na soustředěních cíleně věnovali. Často na ně byly vyčleněny třetí (večerní) tréninkové fáze. Myslím si, že to bylo správně a chytře vymyšlené. Byli jsme už trochu unavení, ale když hraješ v páru, tak se „hecneš“. Nechceš to tomu druhému zkazit.

Neskromně uvedu, že jsem byl se sedmi různými partnery mistrem republiky ve čtyřhře. Nejčastěji jsem hrál s Pepou Dvořáčkem a poté s Milanem Orlowskim. V roce 1985 jsme skončili druzí na MS. Ve finále proti domácím Švédům mi rozhodčí poprvé a naposledy v životě započítal špatné podání. Tento moment nás s Milanem dost rozhodil.

Legendární dvojici jste utvořili s Marií Hrachovou. Jak k tomuto spojení došlo?

Mojí první partnerkou ve smíšené čtyřhře byla Dana Heřmanová. Stylově jsme si ale moc nevyhovovali. Maruška byla o čtyři roky mladší. Když začala být dobrá, tak mi ji přidělili. Už si to přesně nepamatuji, ale myslím si, že jsme spolu začali hrát, když jsem byl junior. Od té doby jsme spolu hráli celý život. Měli jsme hodně času na sehrání, poznání se. Já měl dobrý forhend, Maruška výborný bekhend. Přestože byla pravačka, tak jsme to trochu hráli jako pravák s levákem. Ona stála více na bekhendové straně a tím mi udělala místo. Měli jsme období, kdy jsme tři roky na evropské scéně neprohráli jediný zápas.

 Jindrich Pansky Marie Hrachova  NDFmNTcyMjA0NDVlYjIwMSceS8ajJ2WvqtQrmJh7 Kjctja7r8Uleo3O eixEFpg2O0nsehDW8aVwSbNBXtWq18 FBlJn9QYPeJanSYbGIDrbWVraMk NNHa9Jnws6G92vg5jQxSAMaN
Jindřich Panský a Marie Hrachová

V současné době jsou párové disciplíny trochu v ústraní. Jaký je na to váš názor?

Myslím si, že je to velká škoda. Medaile ze čtyřhry nebo mixu má podle mě stejnou hodnotu. Zdá se mi, že je to celosvětový trend. Nevím, proč to tak je. Mrzí mě to. Za nás to hráli všichni, i ti opravdu nejlepší.

Z vašich odpovědí je poznat, jak je stolní tenis a sport obecně důležitou součástí vašeho života. Jak těžké pro vás bylo přečkat současnou pandemii a z ní vyplývající omezeni?

Naštěstí mám dvě vnoučata, takže jsem byl hodně s nimi. Žena má rodiče v Krkonoších, tak jsme mohli být i tam. Ale rozhodně jsem nemohl sportovat tak, jak jsem byl zvyklý. Myslím si, že to je, a ještě bude, celonárodní průšvih. Tělocvik a pohyb vůbec, se hodně podceňuje. Moje maminka, které je 91 let, ještě před covidem chodila dvakrát týdně cvičit. Je to znát, vypadá díky tomu o 20 let mladší. A covid nedostala, přestože celá rodina, se kterou žije, ho měla. Může to být náhoda. Myslím si ale, že celoživotně aktivní přístup v tom také hraje roli. Tělocvik by měl být stejně důležitý jako matematika nebo čeština.

Když jsem dělal rozhovor s Milanem Orlowskim, tak říkal, že propadl golfu. Je to i váš případ?

To v žádném případě. S Milanem, který je velkým golfistou, a dokonce předsedou klubu, se pořád hádáme. Já říkám, že to je sport pro důchodce a turistika. Radši se za hodinu pořádně vypotím a vyběhám. Beru, že je to technicky náročný sport, v krásném prostředí. Mě to ale neoslovilo.

 1801 pansky 2
Jindřich Panský a Milan Orlowski

Pravidelně vás vídám na mládežnických republikových turnajích, kde působíte jako trenér klubu Elizza Praha. Jak hodnotíte současnou úroveň mladých hráčů?

Přehled trochu mám, ale ne úplně detailní. Proto bych nerad dělal kategorické závěry. Zdá se mi, že ubývá počet dětí, zejména u děvčat. A mám pocit, že úroveň spíš klesá. U kluků pořád ještě máme jednotlivce, jako je třeba Bělík nebo Brhel. Pokud to ale přirovnám k mojí generaci, když jsem končil juniory, tak jsme z mistrovství Evropy místo 14 medailí přivezli 11 a bylo to hodnoceno jako totální neúspěch.

Čím to podle vás je?

Na Elizze, kde působím jako trenér mládeže, máme šikovné kluky. Ale problém je jiný. Mají rodiče, kteří v dnešní době upřednostňují školu. Já se jim ani nedivím. Když s nimi mluvím, tak mi řeknou: „Jsme rádi, že syn hraje stolní tenis. Jen ať si jde dvakrát nebo třikrát týdně zahrát.“ My se s Luďkem Laboutkou snažíme vymyslet ještě čtvrtý trénink, ale oni nepřijdou. To pak má samozřejmě limity, nedá se konkurovat nejlepším hráčům, natož mezinárodně. A myslím si, že podobně na tom jsou i jiné oddíly, nejen my.

Na závěr bych se rád zeptal, jaké máte stolně-tenisové plány?

Jak jsem uvedl již v úvodu, hlavně přežít. Žádné plány v mém věku už nemám. Jsem opravdu šťastný, jak nám to klape v KT Praha. Smekám před Karlem Truhlářem, měl by mít svatozář. Dělá to pro nás, nic lepšího jsem nezažil. Není stres, pohoda. To, co jsem si naivně plánoval, že zavedu v národním týmu.

Moc Vám děkuji za rozhovor!

Za vyhledání a zapůjčení fotek z archivu ČAST děkuji Zuzaně Kaplanové.

Martin Merker

 

Chcete si přečíst další rozhovory s legendami? Klikněte ZDE.