Voštová-Motlíková vypráví: Do Japonska pět a půl dne, nikdy jsem nic neodházela

V pouhých 14 letech ovládla mistrovství Evropy dospělých, na světových šampionátech posbírala pět medailí, stala se mistryní Evropy ve smíšené čtyřhře po boku Milana Orlowského. Ilona Voštová-Motlíková patří k nejúspěšnějším postavám historie československého stolního tenisu, nyní 69letá legenda v rozhovoru pro metodický web ČAST vzpomíná na velká vítězství, tehdejší tréninkové metody a nevšední zážitky.

Zdroj: Archiv ČAST

Jaké medaile si ceníte nejvíc?
Asi třetího místa ze dvouhry na mistrovství světa v Nagoji v roce 1971. Zrovna bylo trochu neštěstí, že poprvé hráli Číňani, předtím totiž vůbec nejezdili. Tehdy hráli poprvé a měli pálky s novými potahy. Šla jsem hrát semifinále před halou plnou lidí, Číňanka dala podání a mně to lítalo až do prvního patra, vůbec jsem nevěděla, co s tím mám dělat. A takhle to měli všichni z Evropy. V semifinále byly tři Číňanky a já. Měla jsem trochu smůlu, mohla jsem i dál.

Platila tehdy pravidla o povolených potazích na pálky?
Ne, vůbec nebyla. Kdo co měl, to měl. Až potom dělali soustředění s Číňany Švédové a i ostatní se na to postupně naučili hrát. A pak ty všelijaké trávy a materiály přišly i sem.

Jak jste tehdy na šampionát do dalekého Japonska cestovali?
Dlouho, pět a půl dne. Letěli jsme do Moskvy, tam jsme se přesunuli na druhé letiště, letěli jsme do Irkutska, pak do Nachodky vlakem a pak dva a půl dne až tři lodí do Japonska. Při tajfunu, měli jsme takovou zrezavělou kocábku. Každý se nám posmíval, třeba Švédové jako Stellan Bengsston Milanovi Orlowskému říkal: „Tak co, už jste zase přijeli na kole?“ Všichni lítali a my jsme vždycky přijeli na poslední chvíli, prospali jsme se dvě hodiny a šli hrát. A v tělocvičně jsme byli od rána do noci. Hráli jsme družstva, mixy, singly, debly… Dneska nikdo neví, čím jsme prošli.

Dá se říct, že vás těžké podmínky zároveň zocelily?
Možná jo. Jeli jsme třeba vlakem v dobytčáku s býky. Létali jsme za nejlevnější peníze, jeden výlet do Jokohamy nás vyšel na deset tisíc, což bylo hrozně málo. Pět a půl dne tam a pět a půl dne zpátky. Celý svět cestoval jinak. Na zpáteční cestě jsme nouzově přistáli na Sibiři, čekali jsme v letadle na poli, naházeli na nás deky a do večera jsme čekali na autobus do Irkutska. Mám spoustu zážitků. A jsem ráda, že jsem všechny podobné masakry přežila.

Jak jste se dostala ke stolnímu tenisu?
Narodila jsem se ve Stodu u Plzně a máma i táta ho hráli. Ale ne na nějaké vysoké úrovni, táta hrál fotbal za nároďák do 18 let. V šesti letech mi dali poprvé pálku, jezdila jsem s nimi na turnaje, třeba do Karlových Varů nebo do Chebu. Táta mi pak říkal, abych to zkusila, a já dala první balon hned smeč. Táta zbystřil, začal mě učit a tím to začalo.

Co bylo dál?
V devíti letech jsem jela poprvé do Belgie, ve dvanácti už jsem byla v nároďáku, to mě postaršili, jinak bych za dospělé hrát nemohla. A když mi bylo 14, tak se rozhodovalo, koho vezmou na mistrovství Evropy. Jela Jitka Karlíková a místo Jarky Karlíkové dali přednost mně jako mladé, že mám jet na zkušenou. A já jsem celý turnaj vyhrála. Pak jsem jezdila na mistrovství Evropy a světa a furt jsme vozili medaile. Myslím, že po nás kromě Korbela už nikdo pravidelně medaile nevozil.

Jak jste prožívala, když jste ve 14 letech vyhrála seniorské mistrovství Evropy?
Nijak zvláštní to nebylo. Ve finále jsem hrála s Ruskou Zojou Rudnovovou, potom v roce 1970 v Moskvě jsem proti ní vedla 2:1 na sety a řekla bych, že to tam nikdo neunesl. Odvedli ji někam pryč, a když přišla, měla u pusy obrovskou bílou pěnu, vykulené oči a jela tak, že jsem to ještě neviděla. Měla výraz, jako když je zfetovaná, neviděla, neslyšela, ale pak jsem od ní dostala. To byl kulomet! A prohrála jsem 2:3. Dneska by to takhle udělat nemohli, tenkrát jí určitě něco dali.

Zdroj: Archiv ČAST

Jak jste tehdy trénovali?
Společně, ve vrcholovém středisku. Aby táta se mnou mohl jezdit po republice na turnaje a mohl si platit hotely, jídlo a všechno, šel do uranových dolů u Mariánských Lázní. Tam jsme bydleli a státní trenér za mnou jezdil z Prahy třeba na 14 dní. Z Karlových Varů jsem měla trenéra Zdeňka Petříčka, který mi dal úplně nejvíc, naučil mě tvořit hru a dávat kraťasy precizně za síťku. A řekla bych, že byl napřed přede všemi, měl to v hlavě srovnané, věděl, co mě má učit. Třeba hru na tělo, tenkrát se ještě hrálo hlavně přes forhend, nebo bekhend… Ve dvanácti jsem šla do nároďáku, takže jsme se přestěhovali do Prahy, hrála jsem za stadion Žižkov, pak za Start Praha, pak jsem byla ve středisku ve Vlašimi. Bydlela jsem asi na dvaceti místech. A od 15 let jsem žila sama.

Právě díky trenérovi jste vynikala už v tak mladém věku?
Řekla bych, že jo. Když je trenér dobrý a má to v hlavě srovnané, tak je to hrozná výhra. Můj trenér Petříček nikdy nehrál na vysoké úrovni, ale uměl perfektně poradit. V zápalu hry kolikrát nestihnete postřehnout úplně všechno, a když vám poradí někdo zvenčí, tak to hrozně pomáhá.

A jaký vliv měl na vaši kariéru váš otec?
Rodiče mě tlačili hodně, byl to velký dril. Dostala jsem víc facek než jídla. Měla jsem hrozně přísného tátu. Furt jenom hrát, hrát, hrát. Bez toho to ale asi nejde, potřebujete trochu talentu a hodně tréninku. Když jsem třeba hrála v tréninkových zápasech blbě, nešlo mi to podle jeho představ, vzal mě do šatny a propleskl mě. Bylo mi asi dvanáct třináct let. Pro facku daleko nešel. Bála jsem se ho. Proto jsem taky byla ráda, že jsem brzo odešla, bylo to neúnosné.

Na druhou stranu říkáte, že šel kvůli vaší kariéře pracovat do uranových dolů.
Ano, aby to mohl utáhnout. Co v ping-pongu nedokázal, tak chtěl, ať dokážu já. Byl v ping-pongu známý, lidi se mě ptali, jestli je pořád takový blázen. Pak už jsem byla taková otupělá, byla jsem samorost. Odmala se vychovávám sama, což mi pomohlo. Co jsem si neudělala, to jsem neměla. Ve středisku jsme pobírali i příspěvky, ze kterých jsem vyžila. Ale tohle vydrží málokdo.

Když se ještě vrátíme k tréninku, věnovali jste se taky fyzické přípravě?
Měli jsme hodně soustředění, třeba i pod stanem s konstrukcí vevnitř, trénovali jsme ráno, odpoledne a večer, do toho jsme měli program, že jsme dělali jen fyzičku, třeba atletická cvičení jako skoky a běhy… Soustředění byla ve Vlašimi, v Praze, ale tolik se na fyzickou přípravu nedbalo, trénovalo se hodně za stolem.

Hrály jste i s muži?
Jo, to bylo fajn, měla jsem je ráda. Hodně jsme trénovaly i s nimi. S Milanem Orlowským se známe od deseti let, byli jsme zvyklí, že jsme spolu trénovali.

A společně jste zkoušeli i čtyřhry?
Nedávali jsme jim tolik, ale debly jsme hráli. Hrála jsem hodně s Blankou Šilhanovou, s Jitkou Karlíkovou, Maruškou Hrachovou, i se zahraničními hráčkami. Ale třeba s Rumunkou Alexandruovou, která byla světovou obranářkou, nám to moc nešlo. Ona pinkala, já jsem z toho nic nedokázala udělat.

Ve dvouhře jste proti obranářkám hrála ráda?
Moc ne. Porážela jsem i dobré, ale záleželo, jak jsem se cítila a byla naladěná na trpělivost. Když chcete pospíchat, tak je to blbé, musíte hrát trpělivě a připravit si balon.

Jak se vám reprezentovalo za tehdejšího režimu?
Třeba když jsem chtěla hrát do zahraničí a Němci za mnou přijeli, že bychom to upletli, tak mě nepustili. Vyšlo to až po roce 1989. Nevěděla jsem, kolik je i u sportu estébáků, jsem taková, co na srdci, to na jazyku, nemám ráda falešné lidi, převlékání kabátů a podrazáky. Celý život jsem si tím škodila, měla jsem dvakrát distanc, třeba na mě trenér řval, že mě vychoval, ale já říkám, že ne, že mě vychovali rodiče. Za to jsem dostala půl roku distanc. Pak bylo utkání Asie proti Evropě, tak mi ho rychle zrušili, abych mohla hrát. Měla jsem kamarádky, které zůstaly venku, takže jsem se s nimi nesměla bavit ani je pozvat na hotel. Ale já s nimi hrála v týmu, tak přece nepřestanou být mé kamarádky, nebo ne?

Rozumím.
Zachovala jsem si tvář, z čehož mám hroznou radost. I za cenu, že by mě tenkrát vyhodili z nároďáku, tak bych neustoupila. Dostala jsem pozvánku na banket od prezidenta Husáka, ale ani jsem se neomluvila a nejela tam. Takže jsem měla stopku na další půl rok. Táta mi vždycky říkal: „Ilono, tebe jednou zavřou.“ Jsem taková svá, takový samorost. Chodila jsem do školy jen tři čtvrtě roku, takže jsem se učila na cestách. Měla jsem výhodu, že jsem kolem sebe měla samé vysokoškoláky. Jardu Kunze, Jardu Staňka a další, kteří mě učili všechno, třeba jak se člověk má chovat na banketech. Dostala jsem školu života.

Jaká další příhoda se vám vybaví?
Ve středisku jsme dostávali speciální stravu v konzervách, kterou jsme měli jíst doma, a nikdo nevěděl, co v tom je. Na soustředění přijel doktor, hned jsme šli za ním a píchal nám injekce. Prý vitamíny. A já si to dát nenechala, nepotřebuju, aby do mě někdo něco píchal. Přijela jsem ze soustředění domů a měla jsem plný batoh léků, které jsem si nevzala. Zase jsem si dělala zle, že já jediná je neberu. Někdy jsem si prášek vzala na pokoj a spláchla ho do umyvadla. Nechtěla jsem být dobrá za cenu, že budu brát prášky. Protože jednou skončíte, všichni se na vás vykašlou a vy si budete ničit zdraví? Každý by vás chtěl jen vyždímat, ale potom co? Pak na mě někdo prásknul, že prášky neberu. Tak se to řešilo, ale já pořád říkala, že je brát nebudu. Můj první muž vážil 65 kilo, vozila jsem domů tu speciální stravu, kterou jsem nechtěla, tak jí jedl on. A za dva týdny měl snad o deset kilo víc.

Měla jste k tréninku nějaký speciální přístup?
Nikdy jsem nic neodházela. V reprezentaci mě trénoval Zdeněk Šváb, který znal všechno, co potřebuju. Třeba se mě ptal, jestli chci trénovat, nebo jestli fázi zrovna vypustím. Řekla jsem třeba, že dopoledne nemám na trénink chuť, ale že odpoledne už půjdu. A on, ať nehraju, věděl, že nic neodházím a než abych se trápila, tak bylo lepší trénink vynechat. Třeba před mistrovstvím mi řekl, ať si dám dva dny volno, ať mám pak chuť. Hodně jsme si rozuměli. A ostatní pořád hráli a hráli, jenže pak to někdy odstojíte, trénink vás třeba tolik nebaví… Ale záleží kus od kusu, já to cítila takhle, jen se to spoustě lidem nelíbilo.

Teď stolní tenis sledujete?
Nesleduju. Maximálně KT Praha, jdu se podívat za Milanem Orlowským, se kterým se každý rok vidíme na společných obědech. Ještě kamarádím s Jitkou Karlíkovou Niklovou, dvakrát denně si voláme. Všechny kamarády mám kolem ping-pongu. Dneska má každý spoustu aktivit, už se nikdy nemůže udělat parta, jakou jsme měli my, aby třeba dvacet lidí jelo na soustředění a všichni se měli rádi. Jsme jinak stmelení.

A s Milanem Orlowským vzpomínáte na společný titul z mixu z mistrovství Evropy 1980?
Mám spoustu fotek, i velikánský obraz. Hráli jsme toho hodně, i s juniorskými šampionáty mám doma asi 35 medailí, takže docela dost. (usmívá se)

Zdroj: Archiv ČAST

Rozhovor připravil a zpracoval: Stanislav Kučera, spolupracovník metodického webu ČAST