Trenér musí s hráčem souznít a mít vše zmapované, říká Hrachová

Do sportu musíte dát všechno, pak můžou přijít výsledky

Legenda československého a českého stolního tenisu Marie Hrachová slaví 12. listopadu 60. narozeniny. S Jindřichem Panským v roce 1986 ovládli mix na mistrovství Evropy v Praze a na světovém šampionátu o rok dříve získali stříbro, sama Hrachová skončila čtvrtá na olympijských hrách v Soulu 1988. K příležitosti krásných kulatin vzpomíná na své sportovní začátky, popisuje tréninkový proces, který ji dostal do špičky, či vliv trenérů na celou její kariéru.

Dokážete ze svých úspěchů vybrat jeden, kterého si ceníte nejvíc?

Těžko. Vyhrála jsem třeba Top 12 v Bratislavě, kde hrála každá hráčka s každou a tehdy ještě bylo Československo, takže šlo o domácí prostředí. Na trénink před soutěží přišlo už 1500 diváků, při zápasech pak fandilo 5000. Potom mám jedenáct medailí z mistrovství Evropy a světa dospělých, 14 z juniorských mistrovství Evropy a čtvrté místo z olympiády v Soulu. A dalších 25 titulů mistryně Československa: devět ve dvouhře, zbytek ve čtyřhrách, mixech a družstvech. Celkově mě to hrozně bavilo a baví, i po padesáti letech. Začínala jsem 1. března 1973, takže jsem letos měla padesát let.

Stále si vybavíte přesný den?

Ano, protože jsem začínala ve Frýdlantě nad Ostravicí a taťka mi říkal: „Toto datum si zapamatuj, protože budeš dobrá.“ Vzhledem k tomu, že byl bývalý atlet, tak chtěl, abych něco dokázala. Říkala jsem, že si to teda zapamatuji, a začala jsem chodit do sokolovny ve Frýdlantu. Byly tam jen dva stoly na dvacet dětí, tak jsme si stůl vzali i domů a taťka s bráchou se na mně střídali a trénovali se mnou hodinku každý den. Začátky byly těžké, musím přiznat, že jsem byla úplné nemehlo, nemohla jsem se trefit. Ale pak jsem se to aspoň trošku naučila.

Začátky Marušky Hrachové

Proč jste si vybrala právě stolní tenis?

Ve Frýdlantě byl oddíl a ještě se tam hrál volejbal a tenis. A vzhledem k tomu, že taťka chodil s předsedou klubu do práce, tak jsme se dali na ping-pong.

Co vás na něm tak chytlo?

Protože mi to nešlo a všechny děti se mi smály, tak mě to štvalo. Trénovali jsme i doma, samozřejmě jsme chodili i do herny s dospělými, kteří měli pět stolů dvakrát týdně. A taťka byl takový ctižádostivý, tak zajistil, že jeden z hráčů Mirek Tůma mě začal částečně trénovat. A vzhledem k tomu, že měl kontakty v Ostravě, tak jsem po půl roce začala jezdit dvakrát týdně na tréninky do Vítkovic.

Jaký vliv na vás právě trenérský dohled měl?

Určitě velký, protože taťka dělal tréninky systematicky. Kolikrát se mi moc nechtělo, hráli jsme doma v chodbě, kde byl za stolem ani ne metr, a když chtěl někdo do kuchyně, tak musel stůl podlézat. Ale dělali jsme to fakt systematicky, měla jsem i přirozenou fyzičku, protože jsem chodila s děckama běhat ven, hrály se fotbálky… Je fakt, že jsem na všechno byla nemehlo, hůř už to nešlo. A když mě ping-pong chytnul, tak jsem si řekla, že v tom sportu chci něco dokázat.

Čím jste těžké začátky překonala?

Zaprvé tréninkem, pak jsem taky po půlroce začala hrát krajské soutěže žen. Bylo tam dvanáct mančaftů a hodně mi to pomohlo, stejně tak dojíždění dvakrát týdně do Ostravy. A na konci roku 1974 vznikla Střediska vrcholového sportu, kde jako trenérka začínala Marta Novotná. Rozhodovala se mezi mnou a Lenkou Hrubou a já na nějakém turnaji dopadla lépe než ona, tak jsem se do Střediska dostala. Bylo mi jedenáct let, necelých dvanáct. 

Co následovalo?

Přestěhovala jsem se do Ostravy, kde se mnou střídavě spali dědeček a babička, protože jsem bydlela přímo v herně. A po prvním roce jsem tam už byla sama. V hale jsem bydlela osm let.

Jak jste tehdy trénovala?

Vzhledem k tomu, že jsem měla základní školu hned vedle a chodila jsem jako jediná holka do třídy hokejistů a měli jsme třídní učitelku, tak jsem měla trošku protekci. Kolikrát, když jsem měla jít do školy na předměty, které mě moc nebavily, třeba dílny a další, tak jsem se vždycky omluvila, že musím na trénink a šla jsem si třeba sama hrát servis, když v hale nikdo nebyl, nebo jsem i hrála. To bylo dopoledne a odpoledne jsem normálně měla tréninky od dvou tří hodin až do večera. Ze začátku jsem trénovala dvě hodiny, potom dvě a půl a pak se stalo pravidlem, že jsem trénovala třeba tři hodiny v kuse, potom pauza a pak zase. Úplně normálně jsme chodili trénovat i večer. Byla tam spousta hráčů i hráček, trénovali jsme o sto šest. 

V čem vám pomáhala Marta Novotná?

Měla mě hlavně hned na začátku, i když se věnovala také dalším hráčkám kolem 17 let. Ale vzhledem k tomu, že bych v hale byla věčně, tak se mi věnovala více, když viděla, že chci. I přesto, že jí spousta trenérů říkala: „Takové kopyto sis vzala, to snad není pravda, ty ses zbláznila.“ Trénovaly jsme fakt systematicky. Nejdřív od dvou do čtyř nebo do pěti a tím, že mě to bavilo, tak jsem pak v hale zůstávala déle a déle. Nedělaly jsme jen ping-pong, pracovaly jsme i na fyzičce, což si myslím, že je hodně důležité. Dělaly jsme sprinty, různé věci na obratnost… Marta se mi věnovala jak po pingpongové, tak kondiční stránce, dokonce mě i doučovala, hlavně matiku, která mi nešla. Měla jsem to se vším všudy.

 
Přebor ČSSR staršího žactva 1976; na fotografii s trenérkou Martou Novotnou

Dokážete přiblížit, v čem byl trénink systematický?

Marta chtěla, ať je trošku na vědecké úrovni, tak jsme třeba při různých kombinacích měřily tepovou frekvenci. Ze začátku, protože jsme byly mladé hráčky, tak jsme dělaly víc věcí na rychlost a obratnost, posilovaly jsme s vlastním tělem. Záleželo, jaké zrovna bylo období, v přípravném jsme se zaměřovaly více na vytrvalost a sílu. A postupně se dávky zvyšovaly, nebylo to nic najednou, že bych byla přetrénovaná. Hrozně důležité bylo, že Marta se nám věnovala. Sama viděla, jaké máme problémy, ať už s rovnováhou, nebo s výbušností… Podle toho se to řešilo. A Střediska vrcholového sportu nám prospěla v tom, že v nich bylo více trenérů od různých sportů. Třeba atletický trenér nám pomáhal s rychlostí a výbušností, potom tam byli tenisté... Marta sbírala zkušenosti od různých sportovních odvětví a přenášela je do stolního tenisu.  

Hádám, že díky tomu jste se brzo dostala do mládežnické reprezentace.

Ano, v roce 1976 jsem jela do Rakouska na mistrovství Evropy kadetek a potom už jsem jezdila všude. Juniorské mistrovství v roce 1980 v polské Poznani jsem vyhrála, ve finále jsem byla s Alicí Pelikánovou. Hrálo se mi těžko, doma mě celkem dost porážela, uměla na mě, ale tam jsem ji porazila, tak jsem měla samozřejmě radost.

Bylo to pro vás velké povzbuzení?

Určitě. Ale už ve 14 letech – s tím, že jsem začala v necelých deseti – jsem vyhrála mistrovství republiky žen, takže jsem výsledky měla celkem slušné. Šly rychle nahoru, myslím, že hlavně proto, že trénink byl systematický a že mě to hrozně bavilo. I při tréninku jsem se snažila dívat na ostatní hráčky, jak stojí, kam jim mám zahrát… Brala jsem to trošku chytrostí. Když jsem viděla, že soupeřka stojí v jednom rohu, tak jsem ji prohodila na druhou stranu. Hrála jsem to tak nějak vyčůraně, což musíte mít v krvi. Ale zase bylo všechno férové, nemám ráda, když se hraje nefér.

Jak jste měnila trénink, když jste se postupně prosazovala i mezi dospělými?

Největší tréninková změna byla v 17 a 18 letech, kdy jsem vyhrála to juniorské mistrovství Evropy. A abych se dostala do ženské reprezentace, tak jsem trénovala více, v přípravném období od června do srpna byly tříměsíční bloky. Fakt se makalo, hodně se hrál příjem podání, který jsem v té době měla špatný, takže se na mě střídali hráči a hráčky, kteří na mě servírovali. Hráli jsme i kombinace, co se v té době hrávaly. Na začátku bylo hodně fyzičky: nejdřív vytrvalost a síla, potom to postupně šlo do rychlosti, výbušnosti a obratnosti, abych byla ke konci toho bloku připravená na sezonu. A to se potom aplikovalo každý rok a těžilo se z toho po celou sezonu. Přes zimu bylo taky přechodné období, jezdilo se na hory na běžky, dali jsme třeba 100 kilometrů za pět dní.  

A co regenerace?

Byla taky velmi důležitá. Jak jsem se dostala do Střediska a zvyšovaly se dávky, tak jsem měla maséra a chodila do teplých bazénků a vířivek. Zvýšené dávky bych bez regenerace dvakrát třikrát týdně nezvládla.

Hodně se vám dařilo na vrcholných akcích, chystala jste se na ně speciálně?

Je hrozně důležité, když s vámi trenér spolupracuje na kondici i taktické a technické stránce. Když cítíte, že hráč není úplně psychicky fit, tak je potřeba zapracovat i na téhle stránce. Martě se to hodně podařilo, vždycky jsme si přály, abych byla psychicky fit. Ve 14 letech jsem proto začala spolupracovat s psycholožkou v Ostravě, pak jsem měla ještě další a skončilo to u paní doktorky Machačové v Praze. S ní jsem spolupracovala od 15 let až do konce své kariéry. Hodně mi pomohla, bez ní bych těžko dosáhla na takové výsledky.

Stříbro na ME v Göteboru

A co se týče tréninku stolního tenisu?

Uměly jsme dobře doladit formu, že ze začátku se makalo a makalo a ke konci jsem už měla víc volna, abych měla dostatek energie. Aby tohle mohlo fungovat, tak se trenér musí dívat, co hráč dělá nejen za stolem, ale i při kondiční přípravě, musí mít všechno zmapované. Myslím, že dneska trenéři sledují hodně technickou část, ale na fyzičku jsou jiní trenéři, což si myslím, že není úplně dobře.

Jak se stolní tenis během vaší kariéry vyvíjel?

Rozšiřoval se a pořád rozšiřuje do více zemí. Teď Asiatky hodně reprezentují jiné země, což za našich časů tolik nebylo, ale i tenkrát hodně cestovaly. Číňanky a Jižní a Severní Korejky byly všude a jezdilo jich hodně. Konkurence taky byla velká. Teď je více asijských hráček v Evropě, ale zase nejsou tak kvalitní jako Asiatky doma, které trénují mnohem více. Možná je pro některé hráčky trochu depresivní, že si myslí, že je nemohou překonat, ale já si myslím, že to není pravda. Důležité je mít motivaci a chtít je porážet. Třeba pro mě byly Asiatky schůdnější soupeřky než některé Evropanky, které mě znaly, a jejich hra mi třeba tolik neseděla. S Asiatkami mě hrát bavilo, protože měly spoustu různých stylů od trav, sendvičů, antitopspinů a dalších materiálů.

Jezdila jste za nimi i na soustředění?

Ano, hodně do Japonska a Jižní a Severní Koreje. Potom jsme byli i v Číně, což pro mě byla velká škola. Sice už jsem byla trochu starší, ale bylo perfektní vidět, jak tam trénují. Jejich intenzita a množství hráčů a hráček se vůbec nedaly srovnat s našimi tréninky. To mě táhlo dopředu, ale zase jsem si říkala, že nejsou důležité jen tréninkové hodiny, ale i přemýšlet a neustále sledovat protihráče, jak stojí a kam vám asi úder zahrají. Předvídavost mi hodně pomohla, zaměřovala jsem se na ni odmala, byla pro mě celkem automatická. Viděla jsem to dřív než ostatní, tím pádem jsem byla lepší.

Čemu to přičítáte?

Postupnému tréninku. Ze začátku to takové nebylo, ale po nějakých jedenácti dvanácti letech jsem zjišťovala, že jsem úplně někde jinde, že díky natrénovaným hodinám, které se postupně zvyšovaly, mi to kolem 21 a 22 let šlo samo. Cítila jsem, co a kam mám zahrát. Když nemáte tolik natrénováno, tak máte třeba hodně úderů, ale nevíte, který z nich zahrát. U mě to už bylo tak automatické, že jsem přesně věděla, což bylo bezvadné.

Čím jste ještě vynikala?

Mojí doménou byl bekhend po lajně, potom jsem postupně hrála přechod forhendem. V porovnání s jinými údery jsem to ani moc netrénovala, ale když přišel zápas, tak jsem to hrála tak nějak s citem, ani nevím jak. Některé údery vám prostě jdou skoro samy, zase jsem neměla dáno na servis, který jsem měla v podstatě jen jako uvedení do hry.

Úspěchy jste slavila i ve čtyřhře a mixu, věnovala jste se jim při tréninku cíleně?

Ano, čtyřhry a mixy se pravidelně trénovaly na soustředěních juniorské i dospělé reprezentace, což si myslím, že je hrozně důležité. Hrávala jsem dřív s Nizozemkou Bettine Vriesekoopovou nebo kamarádkou z Číny, ale nikdy jsme neměly možnost se úplně sehrát, vždycky jsme se potkaly až na soutěži. Když jsme začali hrát mixa s Jindrou Panským, tak jsem byla ještě posledním rokem kadetka a on už byl junior. Hráli jsme spolu na juniorském mistrovství Evropy v Barceloně a skončili třetí. Už jako kadetka jsem tedy hrála juniorské soutěže, protože s Jindrou jsme si hrozně sedli lidsky, na mixa jsme se těšili a navíc jsme ho už od mých necelých 15 let trénovali.

ME 1986 Praha - Vítězný mix Panský - Hrachová 

A vydrželo vám to.

Mixa jsme pak spolu hráli celou dobu, těšili jsme se na něj, trénovali jsme ho, kdykoli to bylo možné. Uměli jsme se postavit, abychom si nepřekáželi, za těch deset let jsme se nikdy nepohádali. Makali jsme jako o život a díky tomu, že jsme toho tolik natrénovali, tak jsme měli takové úspěchy. I přesto, že jsme nebyli tak dobří v Evropě v jednotlivcích, tak jsme dokázali přehrát spoustu hráčů, kteří byli v jednotlivcích lepší než my. Ale bez tréninku to nešlo a nejde. Myslím, že ve čtyřhrách a mixech jsou relativně lehčí medaile než v singlu, takže by se určitě měly trénovat.

Později jste sama trénovala, jaké to pro vás bylo?

Bylo hodně těžké se srovnat s tím, aby děti měly takový vztah k ping-pongu, jaký jsem měla já. Začátky ve Frýdlantě byly fajn, byla jsem tam od roku 1996. Musíte hledat hráče a hráčky, které tomu chtějí věnovat úplně maximum. Měla jsem tam dvě takové: Míšu Porubovou a Evu Šubčíkovou, co si ještě s jednou holčinou ze Slovenska uhrály extraligu. Ale Míša byla dost často nemocná, ne každý organismus je schopen zvládat takové dávky. A Eva měla problémy s rukou, na levačce se jí pod lopatkou z ničeho nic vytvořila propadlina. I někteří kluci se dostali do extraligy a první ligy. A protože jsme malé město, tak někteří neměli takové podmínky a v patnácti začali třeba dojíždět na střední školu, někteří se zase dostali do střediska a odešli od nás.  

Rozumím.

Někdy to není jednoduché, člověk do toho musí dát nadšení a úplně všechno. A čím dál víc zjišťuju, že rodiče u dětí preferují hlavně školu, která je taky důležitá, ale je málo takových, co preferují ping-pong a škole se věnují pak. Já jsem si dodělala střední školu a vystudovala jsem i vysokou po čtyřech letech jenom ping-pongu. Protože si nemůžete říct, že nejdřív uděláte školu a pak půjdete trénovat. Nejdřív musíte hrát, když jste mladí, školu můžete dělat pak. A na to zase člověk musí mít vůli, protože když čtyři roky jenom trénujete, tak se pak do školy těžko vracíte a musíte se hodně učit. Mně bavila psychologie, takže jsem ji taky vystudovala. 

Letos jste od Českého olympijského výboru převzala ocenění Profesionální trenérka/cvičitelka s mimořádnými dlouhodobými úspěchy, jak vás potěšilo?

Určitě moc. Když se sportu věnujete 50 let, tak je to hrozně příjemné. Není to zadarmo, člověk tomu obětoval celý život. Ale vždycky mě to bavilo a bude bavit, vždycky jsem si říkala, že si to od nikoho nenechám znechutit. Je mi jedno, jestli dělám na úrovni začátečníků, nebo vrcholového sportu, hlavně když ti mladí chtějí a věnují tomu čas a úsilí a chtějí se zlepšovat a spolupracovat. Trenér musí s hráčem souznít, pokud mezi nimi není férová spolupráce, tak to nemá smysl.

Jak se u stolního tenisu pohybujete teď?

Jsem ve Frýdlantě i Ostravě, máme dva kluby, už to bude osm let. Uvidíme, jak dlouho to ještě zvládnu, protože sil už mám trochu méně. Není to jen o trénování, sháníte i peníze, různé dotace, sponzory… Zase je to hodně pestré, což člověka baví. I v ping-pongu jsem to tak díky Martě měla, kdybych hrála jen ping-pong, tak by mě to nebavilo. Hodně hráček, hlavně holek, končí v 15 nebo 18 letech znechucené, protože jenom trénovaly za stolem. Vzhledem k tomu, že my to měli hodně pestré: jezdili jsme na hory, dělali fyzičku, tak to bylo super. Ještě bylo důležité, že Marta vymýšlela hodně věcí, které spousta stolních tenistů nedělala, a říkali si, že jsme blázni.

Hrachová-Blašková (jako trenérka juniorek ČR v sezóně 2010-11) - čtvrtfinále MEJ 2011

Například?

Než jsem jela na mistrovství světa do Japonska, tak jsem trénovala v noci, abych se připravila na tamní podmínky a časový posun. Střídali se na mě sparingpartneři, ještě nedávno mi říkal Kája Karásek: „Jsem byl vždycky naštvaný, když jsem musel vstávat ve dvě hodiny ráno a jít s tebou trénovat.“ Měla jsem i další hráče, do pěti hodin jsem trénovala a potom šla spát. Věnovali jsme tomu hrozně moc, se vším všudy. Od ping-pongu, až po psychologa. Pokud je opravdu dobrý, dovede hráči pomoct.

Jak konkrétně pomohl vám?

Postupem času jsem se dostala do stavu, že mě zápase nesvazoval a hrála jsem to, co jsem opravdu uměla. To bylo hrozně důležité. Spousta hráčů a hráček má výkonnost i hru, ale v zápase to nemůžou dokázat, protože je ta zodpovědnost tolik svazuje. A pokud se hráč dobře naučí nějakou relaxační techniku nebo dýchací cvičení, tak potom se mu hraje dobře, protože je uvolněný.  

Máte ještě něco, co byste následovníkům vzkázala na závěr?

Přála bych všem hráčkám a hráčům, aby tomu dávali srdce, protože pak se jim to bude v dobrém vracet. A aby měli takovou trenérku, jakou jsem měla já. Ale nemůžu vyzvedávat jenom Martu, důležitý je celý tým lidí. I rodina, která tomu ze začátku musela hodně věnovat. A dneska, pokud chcete něčeho dosáhnout, tak to bez rodičů nebo prarodičů nejde. A dohromady s trenéry, psychology, fyzioterapeuty… Důležité je, aby člověk opravdu chtěl a dal do sportu všechno, potom můžou přijít výsledky.

Rozhovor připravil a zpracoval: Stanislav Kučera, spolupracovník metodického webu ČAST

Fotografie: Archiv Marty Novotné