V srpnu oslavila osmdesátiny. Pod jejím vedením vyrostla Marie Hrachová, nejlepší česká hráčka konce minulého století. Šestnáct let trénovala v Bavorsku a po návratu domů přes deset let vedla trenérsko-metodickou komisi. Marta Novotná vzpomíná na tři životní etapy, na chvíle, kdy hrála hymna, a vzkazuje dnešním trenérům: méně může být více.

 

Marta Novotná v datech

• narozena 16. 8. 1946 ve Zlíně, v roce 1969 dostudovala strojní inženýrství v Brně
• 1970–1990 Vítkovice, od roku 1974 profesionální trenérka střediska vrcholového sportu
• osobní trenérka Marie Hrachové (1974–1992), trenérka reprezentace kadetek, juniorek a od roku 1988 žen
• stříbro družstev žen na ME 1990 v Göteborgu
• 1990–2006 svazová trenérka Bavorska
• od roku 2010 předsedkyně trenérsko-metodické komise, autorka učebnice Stolní tenis: Učební texty pro trenéry (2019)
• v letech 2010–2018 členka komise mládeže ETTU
• laureátka Síně slávy Unie profesionálních trenérů ČOV (2017)
• ocenění ETTU „Badge of Honour“ za přínos a rozvoj stolního tenisu v Evropě (2021)

Marta Novotná přebírá ocenění k osmdesátinám. 

 

Každý je jen z masa a kostí

 

V srpnu ti bylo osmdesát. Jak jsi slavila?

Hlavní oslava proběhla ve Zlíně s rodinou a přáteli, někteří přicestovali i z Německa.

Speciálním dárkem od rodiny byla kšiltovka s výšivkou a nápisem „SRDCEM TRENÉRKA“. Je na ní stolně tenisový stůl, naše vlajka a bavorská vlajka. K tomu tričko se stejnou výšivkou a písničku, kterou mi k narozeninám složili. Oni to se mnou všichni prožívali, takže to mám jako takovou památku na osmdesátiny.

Velmi milou a pro mne dojemnou oslavu mi připravili také kolegové z ČAST v Olomouci při WTT Feeder.

 

Tři životy u stolu

 

Vítkovice: deset let v herně

Začněme první etapou. Jak ses dostala ke stolnímu tenisu jako trenérka?

Do Ostravy jsem přišla víceméně na dva roky jako hrající trenérka. V Brně jsem dostala výpověď z bytu a sehnat bydlení bylo nemožné, takže když mi Vítkovice nabídly bydlení, trénování i hraní, šla jsem. Deset let jsem bydlela přímo v herně. Seběhla jsem po schodech a byla jsem u stolu. Dělala jsem všechno, i administrativu a pozvánky na zápasy pro deset družstev. K tomu jsem čtyři roky pracovala jako inženýrka projektantka, protože jsem chtěla učit na průmyslovce a tam chtěli čtyři roky praxe. Vždycky mě to táhlo pracovat s lidmi.

„Deset let jsem bydlela přímo v herně. Seběhla jsem po schodech a byla jsem u stolu.“

A jak ses dostala k profesionálnímu trénování?

Na Ostravsku všude dominoval mužský stolní tenis, já jsem se zaměřila na ženy. Holky z druhé ligy jsme každý rok posouvaly výš, až do extraligy, a já jsem v ní ještě sama hrála. Jakmile se vědělo, že se tam o holky někdo stará, začaly se k nám stahovat. Tak přišla i Maruška Hrachová z Frýdlantu, bylo jí jedenáct. V roce 1974 vzniklo středisko a já jsem v prvním výběru měla šest hráček z Vítkovic. Tak mi nabídli profesionální místo. V listopadu 1974 jsem pověsila strojařinu na hřebík.

Jak takové středisko fungovalo?

Výhoda byla, že tam bylo sedm různých sportů a trenéři se pravidelně scházeli. Myslím, že to bylo na profesionální úrovni. Všechno se objednávalo centrálně, vybavení, oblečení, trenéři to vůbec nemuseli řešit. Děti nic neplatily, měly ubytování, pedagogický dozor, který se s nimi večer učil, a jídelníček podle náročnosti sportu. Chodily normálně do školy s individuálním plánem, takže jsme někdy trénovali i třikrát denně. Bylo to samozřejmě postavené politicky, socialismus chtěl ukázat, že si stojí dobře, a do sportu šly obrovské prostředky. My trenéři jsme byli zaměstnanci a jako trenérka jsem měla větší plat než jako inženýrka.

Co ti dala spolupráce s trenéry jiných sportů?

Strašně moc. Plánování jsem viděla u atletů, a to jsem koukala jak z jiného světa. Od tenisového trenéra Petra Huťky jsem se naučila pracovat na rovnováze. Maruška se bála chodit po kladině, a po půl roce cvičení najednou dokázala ve forehandu zabrzdit a udržet střed těla. Od boxerského trenéra jsem převzala práci se švihadlem a frekvenční cvičení. Byla jsem strašně nažhavená učit se nové věci a jít vlastní cestou. Myslím, že to pak přinášelo i výsledky.

Jaká byla Maruška jako hráčka?

V patnácti byla mistryní republiky dospělých a hrála první mistrovství Evropy dospělých. Rok nato na mistrovství světa v Koreji porazila v družstvech úřadující mistryni světa. Měla výbornou reakci a hru, se kterou by byla úspěšná i dnes. Soupeřkám trenéři při jejích začátcích říkali, ať jí hrají do bekhendu. Říkala jsem jí: budou ti tam hrát tak dlouho, až se ho naučíš. A pak byl právě bekhend jejím nejúčinnějším úderem na Číňanky. Program jsem měla postavený na ní a ostatní se přizpůsobili. Ale nešlo to samo, hlavně v pubertě jsem s ní musela bojovat. Všechno jsme natáčeli a dělali video analýzy do nekonečna, hodiny a hodiny. Když pak přišel výsledek, měl člověk dobrý pocit.

Marie Hrachová a její trenérka Začala hrát v devíti letech, do střediska ji Marta Novotná vybrala v roce 1974 jako jedenáctiletou. Spolupráce trvala osmnáct let, až do olympiády v Barceloně 1992. Na MS 1985 byla Hrachová ve čtvrtfinále a pronikla do první desítky světového žebříčku, na OH v Soulu 1988 skončila čtvrtá.

Jaké byly vztahy mezi trenéry?

Panovala jiná disciplína. Se Zdeňkem Švábem jsme byli konkurenti, sváděli jsme urputné boje na stolech, ale nikdy bych o něm před svou hráčkou neřekla špatné slovo. Měli jsme k sobě respekt. Dnes vidím, jak se trenéři neuznávají, a to je pro mě velký rozdíl. Každý něco umí, každý má silné stránky i slabiny.

U reprezentace jsi byla také?

Od roku 1976 jsem vedla kadetky, pak jsem s Maruškou pokračovala v juniorkách a dělala jsem asistentku u žen. Jezdila jsem na akce, kam se ostatním nechtělo, třeba třikrát do KLDR, kde byly šílené podmínky. V roce 1988 jsem ženskou reprezentaci převzala a v roce 1990 jsme byly v Göteborgu ve finále mistrovství Evropy. Když jsem u žen nebyla, celý rok jsem si šetřila peníze, abych mohla s tematickým zájezdem jet na ME nebo MS  a Marušku aspoň vidět hrát. Nepotřebovala jsem dovolenou.

Stříbro na ME v Göteborgu v roce 1990.

Bavorsko: změna prostředí jako nový start

Co tě dovedlo do Německa?

Revoluce. Střediska skončila a nikdo nevěděl, jak dlouho budou na trenéry peníze. V dubnu 1990 za mnou na turnaji v Linci přišla švédská svazová trenérka z Bavorska, jestli se nepřihlásím do výběrového řízení. Žádost jsem sepsala německy, němčinu jsem měla od maminky z Opavska. Zájemců bylo deset, včetně čínského mistra světa, a vybrali mě. Od 1. listopadu 1990 jsem nastoupila, jako svazová trenérka Bavorského svazu stolního tenisu, původně na dva roky, stejně jako kdysi do Ostravy.

Co bylo tvým úkolem?

Bavorsko mělo výborné mládežníky, ale nedokázalo to převést do dospělých. Práci jsme si rozkreslili jako koláč: třetina trénink, třetina vzdělávání trenérů, třetina administrativa a cestování. Dopoledne jsem měla individuální tréninky, odpoledne jsem hráčky naložila do auta a vozila je po klubech, aby se nejlepší potkávali a trénovali spolu. Němci mají obrovský respekt k autoritě. Když přijedeš jako svazová trenérka, trénink řídíš ty.

Brzy přišel první úspěch.

Změna prostředí je dobrá pro každého. Po dvaceti letech ve stejné hale člověk ztrácí náboj. Němci byli strašně pracovití a precizní, ale chyběla jim variabilita. Měla jsem hráčku, která končila vysokou školu a nikdy neudělala velký výsledek. Přesvědčila jsem ji, že na to má, a byla najednou ve finále mistrovství Německa a nominovali ji na mistrovství Evropy. Do nového prostředí jdeš s doporučením, ale musíš znovu ukázat, že to umíš. U trenéra vždycky rozhoduje výsledek.

„Do nového prostředí jdeš s doporučením, ale musíš znovu ukázat, že to umíš.“

Pak se tvoje role změnila.

Po sedmi letech se změnila struktura a peníze byly už jen na mládež, tak jsem se přeorientovala. Na všechny prázdniny jsme měli soustředění a k nejlepším jsem jezdila na individuální tréninky, někdy do garáže, někdy do sklepa. Dělala jsem jim čtyřtýdenní plány včetně konkrétních kombinací, v programu jsme jich měli asi 1500, a po soustředěních jsme je vyhodnocovali.

Co tě v Německu nejvíc obohatilo?

Číňané. Poprvé jsem viděla, jak hází zásobníky a jak dokonale rozebírají techniku. Koukala jsem, jako bych spadla z višně. Proto si myslím, že cizinci u nás jsou plus. Kdo chce, může se od nich strašně moc naučit. A trenér zvenčí přichází nepolíbený minulostí. Naše komunita je pořád jedna bublina. Když někomu podrazíte nohy, zůstane to tu.

S bývalou svěřenkyní Sabine Winter na mistrovství světa 2017 v Düsseldorfu.

„Naše komunita je pořád jedna bublina. Když někomu podrazíte nohy, zůstane to tu.“

 

Doma: předat to dál

Proč ses vrátila?

Rozhodla maminka. Bylo jí devadesát, zlomila si krček a potřebovala péči. V roce 2006 jsem se vrátila do Zlína a pět let jsme se o ni se sestrou staraly.

Co následovalo?

Už jsem byla v důchodovém věku a na aktivní trenérskou práci, jak jsem ji vždycky brala, už jsem neměla kapacitu ani energii. Měla jsem ale v sobě tlak předat zkušenosti z těch skoro 35 let. I chyby, které jsem dělala, aby je další trenéři už nedělali. Už od roku 2004 jsem dělala vedoucí realizačního týmu juniorské a kadetské reprezentace, plánovala jsem kempy a mezinárodní akce a počítali jsme každou korunu. Od roku 2010 jsem vedla trenérsko-metodickou komisi.

V jakém stavu jsi komisi přebírala a do čeho ses pustila nejdřív?

Neměli jsme ani přesnou evidenci trenérů, ani seznamy. Tak jsem začala budovat systém, osnovy, směrnice. Svolávala jsem předsedy krajských komisí, abych věděla, jaké mají problémy, a navrhovala změny soutěžního řádu, aby ligová družstva musela mít vzdělané trenéry. Chtěla jsem, aby trenéři vzděláváním opravdu prošli, že licenci nemůže mít každý. Nebylo to vždycky jednoduché.

Řada dnešních trenérů prošla vzděláváním, které Marta Novotná (vpravo) budovala.

 

Když hraje hymna

Co považuješ za své největší trenérské úspěchy?

To je těžká otázka. Ty největší jsou určitě spojené se jménem Marie Hrachové. Byla jsem u toho, když vyhrála evropské TOP 12, to byl velice emotivní zážitek. A když s Jindřichem Pánským vyhráli v Praze mistrovství Evropy ve smíšené čtyřhře. Nic nemůže nahradit chvíli, kdy hraje naše hymna. Člověk si řekne: z takové malé zemičky, a dokážeme porazit velmoci.

„Nic nemůže nahradit chvíli, kdy hraje naše hymna.“

Z hlediska sportovního výkonu si strašně cením turnaje v Pchjongjangu, kde jsme vyhrály družstva. Ve čtvrtfinále jsme porazily Číňanky s úřadující mistryní světa, v semifinále Japonky a ve finále Korejky. To byla moje filozofie: každý se dá porazit, každý je jen z masa a kostí. Když bylo vidět, že Maruška z nich nemá strach, klepaly se Číňanky z ní. Na olympiádě v Soulu porazila druhou nasazenou domácí hráčku, která se klepala už ve chvíli, kdy viděla, že ji má vylosovanou.

Československé družstvo na nejvyšším stupni v Pchjongjangu 1986.

V roce 1984, když se nejelo na olympiádu do Los Angeles, byly náhradní hry Družba. My jsme je měli v Severní Koreji a Maruška byla druhá ve dvouhře a družstvo třetí. Dostala jsem za to odměnu, jako by to byla olympiáda, a koupila jsem si z ní auto.

A v čem jsi byla silná jako trenérka?

Myslím, že mi byla dána určitá míra empatie. Práce s lidmi mě vždycky bavila, o profesionálním trénování se mi nikdy ani nesnilo. Dokázala jsem lidi přesvědčit a byla jsem do toho strašně zapálená. O mně se ví, že moje trenérské motto je: kdo chce zapalovat, musí sám hořet. Proto jsem tomu dávala všechno. A pro hráče je motivující, když vidí, že je trenér zapálený.

Ocenění ETTU Badge of Honour převzala Marta Novotná v roce 2021 na mistrovství Evropy družstev v Kluži.

Čeho si nejvíc ceníš z let po návratu do Česka?

Na knihu. Z podnětu Českého olympijského výboru jsme ji mohli vydat v jejich edici. Říkala jsem si, že by bylo fajn to, co trenérům přednáším, ukotvit. Nejsem spisovatelka, uvázala jsem si velkou kouli u nohy a věnovala tomu pět let života. Psala jsem od roku 2013 a na jaře 2019 kniha vyšla. Hodně mi pomohl Zbyňek Špaček, novinář Martin Bajtler dělal korektury a kolegům z komise patří dík za odbornou stránku.

A potom Hanka Matelová. V roce 2008 jsem byla s mládeží na mistrovství světa, kde Hanka porazila Mariu Xiao a postoupila ve dvouhře mezi 16 nejlepších. Viděla jsem v ní obrovský potenciál, ale chtěla po juniorkách skončit a jít studovat. Tak jsem si dala schůzku s rodiči a přemluvila je, ať to zkusí profesionálně. Začala jsem jí dělat tréninkové plány. Pak se přidala Dana Čechová, tehdy Hadačová, měla jsem ji pomoci v přípravě na olympiádu v Londýně. Byla jsem taková trenérka z domova: analyzovala jsem záznamy z bundesligy a dělala plány. Hanka za mnou někdy jezdila do Zlína na zásobníky. Potěšilo mě, že hráčky mi daly najevo, že i díky naší spolupráci se dostaly na olympiádu, Dana do Londýna a Hanka do Ria.

S Hanou Matelovou.

 

 

Méně může být více

Co vidíš jako největší problém českého systému?

Trenéry. To, co jsem naštěstí nikdy nemusela zažít: trenéři u nás pracují na živnostenský list. Ve Švédsku, v Německu nebo ve Francii jsou to zaměstnanci státu nebo města a mají sociální jistoty. Mají čas se zotavit. U nás chceme, aby si trenéři dělali plány a vyhodnocovali je, ale oni na to nemají čas. Když nejsou na tréninku střediska, jsou s klubem na utkání nebo s reprezentací. Jsou úplně vysátí. Když jsem jako zaměstnankyně byla o víkendu na turnaji, musela jsem si v pondělí povinně vzít volno. Který dnešní trenér to může udělat? Mluvila jsem o tom i se zástupci olympijského výboru. Pokud se tohle nezmění, můžeme mít sebelepší trenéry, ale systém nás dál nepustí.

Jak je to s objemem tréninku u dětí? Ve Francii trénují jedenáctiletí i 15 až 20 hodin týdně.

V tomhle nelze pracovat s velkou skupinou. Musíš mít hráče, kteří strašně chtějí a jsou ochotní to zatížení podstoupit. S Maruškou jsem neustále narážela na hranici zatížitelnosti. V jednotném tréninkovém systému už máme pro děti ve věku 11 až 15 let 14 až 16 hodin tréninku týdně. Ale ve střediscích máme halu na dvě hodiny a pak musíš pryč. A u nás se strašně podceňuje kompenzace jednostranného zatížení. Pak je jen otázka času, kdy přijdou zranění. Je důležité začínat čistou technikou a postupně zvyšovat objemy. Čím víc zatížení, tím víc kompenzace. Nemůžeme mít pět Francouzů ve špičce, musíme pracovat s jednotlivci, kteří hrozně chtějí.

Jak správně vyladit formu na vrchol sezóny?

Začíná to už plánováním. Po vrcholu, v našem případě po mistrovství Evropy, patří dva týdny přechodného období. To neznamená nic nedělat, ale vyčistit si hlavu a udržovat se asi na poloviční zátěži prostřednictvím jiných sportů a pohybových aktivit. Pak je důležité vytvořit si přípravné období, aby bylo z čeho dolaďovat. Proti čemu dlouhodobě bojuju, jsou třítýdenní soustředění před Evropou, kde se ještě dohání fyzička. Hráči jsou unavení, pět na pokoji, s mobily, a přes noc se nezotaví. My jsme poslední dny posílali hráče domů s individuálním plánem. Kdo potřeboval hrát, šel si zahrát, kdo potřeboval odpočinek, odpočinul si. Na soutěž má hráč přijet nabitý energií a natěšený.

Co bys dnešním trenérům vzkázala?

Vztah k reprezentaci byl pro mě vždycky to nejvíc. Hrdost, že můžeš reprezentovat, převažovala nad financemi. Svým hráčkám jsem říkala: nehoňte se za komerčními věcmi, dělejte svou práci dobře a ono se vám to vrátí. A to se potvrdilo.

Vždycky jsem se víc věnovala hráčům po neúspěchu. Když přijde úspěch, hráč tě jako trenéra nepotřebuje. Potřebuje tě ten, kdo prohrál, ačkoli makal. Stejně při zranění: trenér mu musí dát víru v návrat a vytvořit náhradní program, aby viděl, že s ním počítá. Je úplně špatně, když se na hráče, který půl roku nemůže, trenér vykašle.

„Když přijde úspěch, hráč trenéra nepotřebuje. Potřebuje ho ten, kdo prohrál.“

Na úrovni reprezentace se vždycky trénuje na hraně zatížitelnosti. Někdo je křehčí, někdo odolnější. Trenér, který chce maximum, to někdy přepískne. Důležité je, aby v tom hráč nezůstal sám a oba měli vůli se vrátit.

A plánování z dlouhodobého hlediska. Trenéři by se měli víc dívat na hráče a jednat v jeho prospěch. Méně může být více. Hráčů, kteří opravdu chtějí, nemáme tolik, tak ať jsou optimálně připraveni na hlavní vrchol sezóny. Někdy mi připadá, že plánování přednáším zbytečně, protože vyhrává honba za body. Ať se trenéři na body vykašlou a soustředí se na to, na co se mají dlouhodobě připravovat.

Co bylo v trenérské kariéře nejtěžší?

Rozhodovat mezi dvěma hráči. Víš, že rozhodnutí bude vždycky pro někoho špatně. Pracuješ s nimi dlouho a pak z šesti můžou na mistrovství jet jen čtyři. Vrcholový sport je selektivní, rozhodnout se musíš v tu chvíli, i když se třeba nikdy neukáže, že to bylo správně.

 

Medaile neoprašuješ

Letos v září jsi psala poslední zprávu pro VV o zabezpečení metodické oblasti. Jaké to bylo?

Po tom, co komisi převzala Iveta, jsem byla už jen její pomocnou rukou a každé čtvrtletí jsem psávala zprávu. K 15. září jsem psala poslední. Všem jsem poděkovala, že mi umožnili prožít tady ten můj třetí stolnotenisový život. Potěšilo mě, že mě oficiálně pozvali jako hosta na domácí akce. Mám je všechny ráda a jsem vděčná za to, že jsem v té komunitě mohla strávit tolik let života.

Co ti stolní tenis dal a co ti vzal?

Vzal mi to, že jsem vůbec nestíhala soukromý život. Moje rodina byla vždycky ta pingpongová. Ale na druhou stranu mi dal tolik přátel. Medaile ani poháry nakonec neoprašuješ. V srdci ti nejvíc zůstanou lidi, které na té cestě potkáš a kteří se k tobě vracejí, někdy i po dlouhé době. To je to nejvíc.

„Medaile ani poháry neoprašuješ. V srdci ti zůstanou lidi.“

Lidi, kteří se vracejí: Marta Novotná (uprostřed s kyticí).

 

Rozhovor připravil a zpracoval: Martin Merker.