Rozhovor s trenérem mužské reprezentace Salvatorem Uribem

Mexický trenér Salvador Uribe vede mužskou reprezentaci od ledna 2025, postupně tedy poznává zdejší prostředí, hráče i herní a tréninkový systém. Jak tyto oblasti vnímá? Rozhodně má s čím porovnávat, dříve totiž působil v nejvyšší francouzské lize PRO A a mezi jeho svěřence patřil například Quadri Aruna.

Koordinace a komunikace

Co je podle tvých dosavadních zkušeností slabé místo českého stolního tenisu?

Myslím, že je to jasné. Koordinace, tělo.

Můžeš to více rozvést?

Nejdříve je třeba vychovávat atleta (sportovce) a až následně stolního tenistu. V úplných začátcích, v mladých kategoriích, by to mělo být minimálně 50 procent času příprava za stolem a 50 procent kondiční trénink. Nemyslím posilovnu, ale koordinaci. Ve stolním tenise jsou nejdůležitější nohy. I když jsi talent a máš dobrou techniku úderů (ruku), tak pokud se nehýbeš správně, nebudeš dobrý hráč.

A co já vidím v České republice, a řekl bych, že je to typické pro téměř všechny hráče, které jsem zatím viděl, tak nevědí, jak se hýbat. Chybí jim koordinace. Dokonce, když jim jen obyčejně hodíš míč nebo děláš různá cvičení, kdy se mají hýbat a u toho současně chytat míč, často nevědí, jak to dělat, neovládají své tělo. Když to porovnám s Francií, kde jsem působil, tak mladí hráči toto umí a cíleně to trénují. Jsou šikovní i v jiných sportech. Nevím, jak je to tady, ale ve Francii mladí hráči umí badminton, tenis, fotbal, volejbal... Třeba když dáte bratrům Lebrunovým tenisovou raketu nebo fotbalový míč, tak oni s nimi umí. O Calderanovi se nemusíme vůbec bavit. Jsou to atleti.

Dobře, ale jak to vložit do tréninkového plánu mladého hráče ve věku 9 až 13 let? Chodí do školy, trénuje maximálně 4 až 5krát týdně odpoledne, má tedy 8 až 10 hodin týdně na to, aby se něco naučil. To není moc, aby mohl konkurovat například na Eurominichamps ve Štrasburku.  

Není potřeba hrát fotbal nebo tenis každý den. Ale jednou týdně, minimálně jednou za 14 dní, by v tomto věku měli hráči dělat i jiné sporty. Ať objevují jiné a nové pohyby. To zaprvé. A dále – v každodenním tréninku v tomto věku by to podle mě mělo být opravdu 50 na 50 stolní tenis a kondiční příprava.

Myslíš, že je to reálné?

Ano. Nebo 60 procent stolní tenis a 40 procent koordinace, hbitost, obratnost a různé hry. Existují tisíce zábavných možností, kterým by se mělo věnovat minimálně 30 minut v každém tréninku. V čase se to samozřejmě mění. Po určité době trenéři uvidí pokrok a můžou plán upravit, třeba přidají více stolního tenisu.

Proč to považuješ za zásadní?

Tyto hry kromě koordinace rozvijí i kreativitu. Když se podíváte opět na Lebrunovy, tak jsou neuvěřitelně kreativní. Vědí, jak se hýbat, dokáží to vymyslet. A to přichází s tím, jakým způsobem učíš stolní tenis. Myslím si, že to je správný evropský systém. Nemůžeme se snažit o čínské pojetí, to je nereálné. Věřím v to, že naši hráči musí zlepšit koordinaci a kreativitu, a ta přichází z těchto her a způsobu tréninku v začátcích.

Je pravda, že když jsem byl ve Francii v Nantes, tak rozcvičky probíhaly velmi často formou her, jako jsou volejbal, basketbal nebo různé formy „baga“ či malého fotbalu.

Ano, je to tak. Pokud se na tréninku hraje jen stolní tenis, není šance uspět. V mladších kategoriích možná ano, ale to není cíl. Nechci nikoho jmenovat, ale pracuji tady v Havířově s hráči ve věku 20 až 22 let a oni mají opravdu velký problém s úplně základními koordinačními věcmi. Chytit a poslat míč dál, mít cit v ruce, být kreativní... Rád bych do tréninkového procesu zavedl konkrétní kroky, aby se to zlepšilo.

Je tedy něco, co bys českým trenérům doporučil?

Nevím, jestli doporučil. Spíš bych je požádal – zkuste do tréninku více zařadit koordinaci a různé hry. Po několika měsících to vyhodnoťte. Dejte tomu šanci.

A když se zeptám ještě obecněji, dokázal bys definovat český systém?

To je těžké. Popravdě ho stále trochu hledám a v tom je možná ten problém. Typický systém nevidím. U starší generace hráčů mě napadá kvalitní bekhendové podání, u nastupující generace nevím. Je velmi těžké na to odpovědět. Možná bych řekl, že většina hráčů umí zahrát tvrdý úder. Luboš Jančařík, Ondra Květon, Štěpán Brhel. Ne vždy to hrají správně, ale mají sílu. A vlastně ještě něco.

Ano?

Skoro všichni mají problém do „utečených“ balonů. Ale to souvisí s koordinací a prací nohou, o které jsme mluvili. Vychází to z těla. Neví, jak stát správně na balon a jak ho potom zahrát. Nebo vysoké balony, s nimi taky máme problém. Jak se k němu postavit, kde ho trefit, jak použít tělo a nohy… Nebo hra ze středu stolu a pod křídlem. Ale to vychází z doby, kdy hráčům bylo 10 až 15 let. Tehdy se mají učit, jak dát při konkrétním úderu pravou a levou nohu, jak použít tělo. Pokud se to nenaučí v této době a postupně si to v dalších letech nezautomatizují, tak se pak u těchto úderů ve 20 letech cítí nejistě. Chybí jim koordinace.

Co bys řekl o mentalitě českých hráčů?

Obecně bych řekl, že čeští hráči nemají vizi.

Máš jasno v tom, proč?

Stále nevím. Možná proto, že jsou příliš „zavření“ v Česku. Mnoho z nich hraje pouze ligu, kde jsou pořád stejní hráči, stejný systém. V podstatě pořád hrají pouze proti českým hráčům, stejně tak při tréninkových kempech se málo potkávají s kvalitními zahraničními hráči. Jsou v určité bublině, ve které každý přemýšlí stejně a všem to přijde normální. Baví se o extralize a podobných věcech a nedívají se dál. Ne všichni, třeba Luboš vizí má, chce být nejlepší na světě. To je skvělé. Chtěl bych sem proto na společné kempy přivést více kvalitních zahraničních hráčů. Nejen kvůli tréninku samotnému, ale aby si s nimi naši hráči povídali a „nasáli“ jejich myšlení a vize.

Zmínil si, že Luboš Jančařík vizi má. Co další hráči, kteří jsou v reprezentačním kádru?

Pro mě je jediný stoprocentní profesionál Luboš, ostatní ne. Mluvím o tom s nimi, to není tajemství. Nechovají se jako profesionálové, nerozcvičují se jako profesionálové, netrénují a neinvestují čas a peníze jako profesionálové, neplánují turnaje jako profesionálové. Je mnoho oblastí, kde v tuto chvíli nejsou profesionálové. Snažíme se to zlepšit, proto jsem do kádru zařadil tolik hráčů. Snažím se jim ukazovat cestu, jak se stát profesionálem. Je třeba někdy jet na turnaj a investovat vlastní peníze. Je třeba se učit, jak se chovat za stolem.

Co je ještě potřeba?

Jsou dva typy tréninku. První je, že jdeš za stůl, protože to řekl trenér, a jen trefuješ balony. A druhý je profesionální. Víš, co děláš, víš, na čem pracuješ, co je cílem dané kombinace, co chceš zlepšit. V těchto dvou přístupech je obrovský rozdíl, přestože na první pohled v hale nejsou poznat. Luboš přijde na trénink a ví, proč tam je. Probírá to s trenéry a výsledkem je, že ví, proč a co trénuje. Další věc je intenzita tréninku. Měla by odpovídat zápasu, že chcete vyhrát každý míč. Například když v tréninku dostanu prasátko, tak je důležité zabojovat, snažit se míček vrátit na stůl a výměnu vyhrát. Pořád se musíte snažit zlepšovat. Ale tady mnoho hráčů přijde na trénink prostě jen proto, že musí.

Kde je podle tebe příčina toho, že většina českých hráčů nemá profesionální myšlení a přístup?

V každém případě to jde za námi trenéry. My jsme mentoři a hráči trenérům za normálních okolností věří. Pokud komunikace a další věci k přístupu a profesionalitě nejdou od trenérů, je to problém, zejména v mladších kategoriích a juniorech. Těžko to pak dostanete do hráčů, když jim je 25 let. Trenér by měl neustále vysvětlovat a komunikovat s hráči během tréninku, turnaje i mimo něj. Někdy to může vypadat, že se víc mluví, než hraje, ale bez toho to nejde.

Můžeš uvést nějaký příklad?

Mám rád, a ne vždy to hráčům vyhovuje, vysvětlování a koučování v průběhu tréninkových zápasů. Zastavím hru a řeknu: „Podívej, toto a tamto...“ Pro mě je tréninkový zápas o zlepšování, ne o výhře nebo prohře. A musím říct, že kluci v reprezentaci si na to rychle zvykli a troufám si říct, že jim to nyní vyhovuje a chápou, že jim to může pomoci. I tyhle věci jsou o komunikaci a vysvětlování.

Trenéři musí být na tréninku „přítomni“. Musí být cítit i při velmi jednoduchých kombinacích. Vysvětlovat nebo třeba i jen pochválit a zatleskat, když je to dobré. Buduje se tak vztah a profesionalismus.

Co si myslíš o plánování našich reprezentantů?

Myslím, že to byl a stále je velký problém. Opět myslím, že jde za námi trenéry, ale postupně se nám snad daří ho zlepšovat. Je třeba plánovat a vysvětlovat, protože když má hráč plán, nemá prostor „vymýšlet“.

Jak vnímáš komerční turnaje, které řada mladých reprezentantů hraje?

Asi máš na mysli především turnaje TT STAR Series a turnaje v Polsku a Německu. Možná tě překvapím, ale myslím si, že jsou velmi dobré. Minulý týden jsem se byl v Praze podívat, když tam hrál Ondra Květon. Je dobré mít zápasy, zvlášť v určitých obdobích. Pokud trénuješ například banán, tak takový turnaj je ideální na to si vyzkoušet, jestli ses posunul. Ale aby to dávalo smysl, je třeba všechno důkladně naplánovat.  

Dobře, ale nebudeme si nic nalhávat. Pro hráče jsou takové turnaje velké finanční lákadlo. Myslíš, že je reálné to, co uvádíš?

Myslím, že ano. Věřím, že se nám postupně daří najít kompromis. Hráčům opakuji: „Nemám problém, hrajte TT STAR.“ Ale současně se ptám: „Co chceš? Chceš být TOP hráč? Nebo průměrný hráč a vydělávat peníze tam a tam? Jestli chceš být mezinárodně konkurenceschopný nebo se o to aspoň pokusit, zkus dva roky dělat všechny věci pořádně.“ Dva roky jsou poměrně krátká doba, ale myslím, že se za ni dá zjistit, jestli tam šance je, nebo ne. Dva roky na sto procent, plánovat a podle toho se řídit. To znamená TT STAR jen ve správných termínech a v návaznosti na trénink. Poctivý přístup k tréninku a všemu okolo. Investuj svůj čas a své peníze. To jsou moje zásady. A cítím, že někteří to chtějí zkusit.

Prozradíš jména?

O Lubošovi se nemusíme bavit a z těch mladších určitě Ondra Květon. Můžu říct, že se snaží být profesionál. Aktuálně jím ještě není, ne proto, že by nechtěl, ale protože ještě neví, jak jím být. Hodně o tom spolu mluvíme a on se o to hodně snaží. Plánuji mu akce, diskutujeme to.

Ale myslím, že se snaží i ostatní. Možná se trochu stydí nebo obávají, že je příliš těžké uspět. Chápu je a nesoudím. Mít velké cíle a vizi a usilovat o to stát se TOP hráčem znamená hodně investovat. Úsilí, peněz, času s rodinou, všeho. Proto nikoho nesoudím.

Kdybys tedy měl shrnout svoji filozofii, kterou se snažíš českým hráčům předat, jaká je?

Když ti je 20 nebo 21 let, máš přibližně čtyři roky na to stát se TOP hráčem. A to není tak dlouhá doba. Zkus to. Plánuj. Trénuj, Investuj. Buď profesionál. Měj cíl být v TOP 50. Odehraj deset WTT turnajů za rok. Když budu cítit, že to nejde, budu první, kdo ti to po dvou nebo třech letech řekne. Možná nakonec nebudeš v TOP 50, ale dostaneš se do PRO A nebo do Bundesligy. Určitě se zlepšíš. Nebude to plýtvání časem, vyděláš si mnohem víc, budeš lidsky i charakterově dál. A pak třeba začneš studovat.  

Jedním z našich nejtalentovanějších hráčů je Štěpán Brhel. Ty ho máš zde v Havířově, jak ho vnímáš?

Ve své věkové kategorii je bez debaty náš nejtalentovanější hráč. Ale, a to platí pro všechny, talent nestačí. Pokud netrénuješ poctivě, nemáš rád kondiční přípravu a další věci, o kterých jsme mluvili, tak se nemůžeš dostat na špičkovou úroveň. Teď mluvím obecně. Je třeba, aby toto talentovaní hráči pochopili, pokud chtějí být TOP. Talent nestačí. Musí pracovat stejně jako méně talentovaní hráči.

Štěpán je velký talent, má dobrou ruku. Ale mentálně, a opět odkazuji na to, o čem jsme se již bavili, tak je profesionál na nula procent. Jak se stravuje, jaké nápoje pije… Prostě není profesionál. Ale z mého pohledu to není jeho chyba, klíčovou roli zde hrají trenéři. V žádném případě nechci, aby to vyznělo, že někoho obviňuji. Spíš to myslím obecně, že trenér je velmi důležitý a musíme na to u mladých hráčů dbát. Měnit návyky, nastavení mysli a další věci ve 20 letech je velmi obtížné.

Můžeš uvést nějaké praktické náměty do tréninku?

Více zapojit variabilitu. Mám pocit, že v Česku se obecně hrají příliš pravidelné kombinace, neustále bum-bum. Má filozofie je taková, že přece můžete hrát kombinaci „dva-dva“, ale můžete při ní měnit tempo. Právě to se v Havířově snažím zavádět. Nebo více trénovat s podáním a příjmem a kombinace, kdy se přechází z pasivity do aktivity. To v Česku nevidím skoro vůbec a rád bych to změnil. Jeden podává, druhý přijme utečeně, podávající rozehraje topspinem, příjímací strana přejde do aktivity a hraje „dva-dva“. Jak začínají všechny výměny v zápase? Podáním, příjmem a prvním úderem. A já doporučuju, ať se takto trénuje více.

Nebo u dospělých. Velmi častá zápasová situace je, že příjímací strana zahraje banán a podávající se okamžitě otáčí a hraje bombu forhendem. A naši hráči málokdy zablokují tento topspin zpátky na stůl, okamžitě je konec výměny. Je tedy třeba trénovat banán a následně blok a boj o výměnu. Je třeba cíleně trénovat reálné situace jako reakci v nouzi a následný boj o výměnu. Tak trénují bratři Lebrunové. V tréninku mají velmi reálné zápasové situace s následným bojem o každý jeden míček. A to bych řekl, že je velký rozdíl oproti České republice. Jak už jsem zmínil, třeba prasátko nebo vysoký balon. Velmi často u nás vidíme, že to hráči nedohrávají.

Je něco, co bys chtěl dodat na závěr?

V žádném případě nechci, aby rozhovor vyzněl, že jsem bůh, který všechno ví a přišel k vám poučovat. Snažil jsem se upřímně odpovídat na otázky. Je zřejmé, že v českém tréninkovém systému něco chybí. Za tu dobu, co tu jsem a co se bavím s mnoha lidmi, tak se na tom shodnou prakticky všichni.

Rozhovor připravili: Martin Merker a Stanislav Kučera

Fotografie: Archiv ČAST