Vladimír Brhel – Trenér Objevitel

Iveta Vacenovská, Dana Čechová, Tomáš Demek, Markové Klásek a Čihák. A mnoho dalších. Málokterý trenér v českém stolním tenise se může pochlubit tím, že mu rukama prošlo tolik skvělých hráčů, pozdějších reprezentantů v seniorském věku. On s nimi zpravidla pracoval jako jejich první trenér. Vštěpoval jim základy – technické, kondiční, charakterové. Trenér objevitel. Vladimír Brhel.

Loni oslavil 85. narozeniny. Přesto stále trénuje v Hodoníně. Mimo jiné i vnučku Adélku, jejíž videa z tréninku na Youtube a Facebooku zhlédlo několik tisíc nadšených diváků. Sešli jsme se při letošním Czech Junior & Cadet Open v Hodoníně a snažili se zjistit, co podle Vladimíra Brhela stojí za jeho obrovskými trenérskými úspěchy.    

„Tajemství úspěchu spočívá ve velmi tvrdé práci. Je jedno, jestli ve sportu nebo kdekoliv jinde. Moje výhoda byla, že jsem tělocvik vystudoval. Současně jsem z vojenské akademie dostal základy disciplíny. Naše rodina si prošla velmi složitým obdobím za okupace a i později. Možná i to mě nasměřovalo k pozdější práci s dětmi. Dělalo mi to radost.“

Jak jste se ke stolnímu tenisu dostal?

„Ke stolnímu tenisu nás přivedlo zranění ruky syna Richarda, který do té doby závodně lyžoval, stejně jako můj druhý syn Aleš. To jsme bydleli v Rožnově. Doktor nám doporučil stolní tenis, aby se urychlila rehabilitace. Takže to bylo nejdříve smutné, ale nakonec stolní tenis pomohl Richarda dát dohromady a nasměroval celý náš další život. Pak jsme přešli do NH Ostrava. Tam byla generace Tomáše Demka, Marka Kláska a dalších. Nejprve jsem dělal hlavně kondiční přípravu a myslím, že jsem v tom šel dost příkladem. Pokud jde o techniku, to jsem si hodně nastudoval, abych měl „CNS naplněnou“, jak rád říkám. Hodně mi pomohla Marta Novotná, která působila ve Vítkovicích.

Pak jsem dostal nabídku vrátit se do Hodonína, pocházím z blízkého okolí. Nabídku jsem přijal a od roku 1985 jsem zde zakotvil. Dal jsem dohromady skupinu soustavně pracujících hráčů a hráček. Musím také říct, že jsme měli dobré podmínky. Podporoval nás ředitel místní banky. Hrál stolní tenis jako koníček a když viděl naší tvrdou práci, tak nám podal pomocnou ruku. Měl jsem štěstí. Mohl jsem si udělat své zázemí a dělat to podle sebe, což mě naplňovalo.“ 

IMG_20200213_170636_resized_20200217_092904449.jpg

Vladimír Brhel s vnukem Štěpánem během letošního Czech Junior & Cadet Open v Hodoníně. I jeho vedl v prvních letech kariéry.

Jaká je vaše trenérská filozofie?

„Čerpal jsem především z japonské školy, z japonské literatury. Nechal jsem si hodně materiálů přeložit, abych se dostal k tomu, jak to dělají. Pak čerpám i z Číny, ale to trochu méně, protože to u nás prostě nejde praktikovat.“

Co to znamená v každodenním tréninku?

„Klíčové je vypěstovat charakter. Aby děti tíhly k tvrdé práci sportovního charakteru. Domnívám se, že to je veledůležité. Když se ta práce něčím neznehodnotí, má pravidla a především soustavnost, tak je šance na úspěch. Důležité je jít příkladem, pak se ve Vás děti vzhlédnou a jde to. Je třeba také klást důraz na vyváženost. Jít za výkonem, ale nepřehnat to. Zastávám u malých dětí princip 50:50. Musí tam být dřina a přísnost, ale také radost a dobrá nálada, ideálně právě v tomto poměru. A samozřejmě důraz na všestrannost, to je zásadní. Bez toho to nejde.

Pokud jde o soustavnost, vycházím z japonské školy. Raději kratší dobu, ale intenzivně a opakovaně. Po chvilinkách to do nich neustále dostávat. Důležité je taky s hráči mluvit, ptát se na jejich problémy. Umět je motivovat, vytvořit dobrou náladu pro trénink. Říct, co se bude dělat a jak. A na konci to zhodnotit. Zeptat se, proč to nešlo, zda jsou nějaké problémy ve škole či doma. Žít v klubu rodinným způsobem. Jsem také rád, že se mi podařilo, že moji svěřenci vždy ze základní školy přešli na gymnázium. Myslím si, že studium je v tomto směru důležité a souhlasím s Martou Novotnou, která o tom píše v její nové knize ve vztahu k charakteru hráče.“

Co podle Vás v současné době nejvíce chybí mladým hráčům?

„Největší problém v současné době je urputnost. Mít v sobě urputnost. Jakmile ta chybí, nemá podle mě hráč moc šancí. Musí chtít dostat ze sebe to nejlepší. Když si vzpomenu třeba na Danu a Ivetu, ty to v sobě měly.“

Jak aktuálně probíhá vaše trenérská činnost v Hodoníně?

My tady děláme pravidelně nábor z okolních školek. V posledním roce, než jdou děti do školy. Máme tu několik robotů, na nich hodně hrajeme. To je podle mě neocenitelný nástroj. Vysoká intenzita tréninku, velký pomocník pro trenéra. Vybírám si děti podle motoriky a citu. To je podle mě nejdůležitější. Aktuálně zde máme několik velmi šikovných mladých hráček. Začal jsem s nimi já, nyní se jim už věnuje především snacha Alena (pozn. Vachovcová). Trénují každý den, vždy odpoledne. Začínají ve 13h individuálně se mnou nebo na robotech. A pak následuje trénink s Alenou. Máme 2 skupiny podle výkonnosti, což nám umožňuje diferencovat.

Nebylo to někdy až příliš náročné?

„Ano, někdy toho bylo moc, na úkor rodiny. Když mi zemřela první žena, měl jsem opět štěstí v neštěstí. Moje druhá žena hrála basketbal a dělala i další sporty, takže pro mě měla pochopení. Protože na civilní život čas příliš nebyl. Musím ale říct, že nelituji. Stolní tenis mi možná něco vzal, ale hrozně moc dal. Těší mě, když se třeba potkávám s Tomášem Demkem. Radost mi udělalo, když můj vnuk Štěpán tady v extralize porazil Marka Kláska, taky mého koně. Možná to byla náhoda, ale Marek mu to určitě nenechal. Bylo to moc pěkné. Plejáda kluků a holek, které jsem trénoval je obrovská. Musím se přiznat, že některé si už ani nepamatuji, což mě mrzí a omlouvám se.“

 „Urputnost, soustavnost, pravidla. Každý den trošku trénovat.“

 

A jak na Vladimíra Brhela vzpomínají jeho svěřenci?

Dana Čechová: Byl to můj první trenér (8-11 let). Byl to tvrdý a přísný trenér. Když jsme dělali bordel, tak jsme normálně dostali nebo nás vyhodil z tréninku. Byl pořád v hale, což je podle mě základ. Já jsem chodila do školy kousek od haly. Vždy jsem šla po škole s aktovkou rovnou do haly a bylo úplně jedno, jestli bylo třeba 11h. On tam byl a hráli jsme spolu, než třeba ve 14h přišly starší děti. Když mě to někdy nebavilo nebo jsem byla unavená, tak mě nechal malovat nebo třeba skákat přes švihadlo. Pamatuji si, že jsme hodně času odtrénovali na tom kole, které se musí roztáčet, čímž jsem se učila kontakt s míčkem na forhendu. Často nás měl 3-4 na jednom stole. Každý měl 2 míčky, hráli jsme třeba forhend - bekhend. Když jsem kazila, tak na mě došla řada za dlouhou dobu, takže jsem se snažila. Dodneška si pamatuji jeho „raz a dva a hop a tři..a proč to kazíš…hop a čtyři…“. Jak jsem uvedla, dokázal být velmi přísný. Bylo na něm ale patrné, jak ho to baví. Vždycky měl radost, že jsem přišla. A to jsem tam opravdu byla třeba od 12h až do večera, kdy pro mě přišla mamka, abych už šla domů dělat úkoly. Přes léto byla super příprava – hráli jsme fotbálek před halou, fakt jsme se vyblbli. Bylo to hodně o tréninku a dřině, ale dokázal nás zabavit, že ty hodiny plynuly a bavilo nás to.

Iveta Vacenovská: Byl velmi přísný, myslím si, že mě tím vychoval jako hráčku. Myslím, že všechny reprezentanty, které vedl, naučil kázni, cílevědomosti a především pracovitosti v tréninku. Vzpomínám si, že když jsem byla hodně malá, možná v 1. nebo 2. třídě, tak jsem jednou nepřišla na trénink a řekla jsem, že to bylo proto, že pršelo. To, co následovalo za „vylágoš“… musím říct, že už mě nikdy ani nenapadlo nepřijít na trénink. Taky si vzpomínám, že jsem jako děcko úplně nesnášela, když na konci tréninku řekl „poslední míček“. Pořád do kola byly opravy, protože ten poslední míček nebyl dost dobrý („opravíme ten poslední míček“). Když už se mi povedl, následovalo „a zopakujeme ten pěkný poslední míček“, takže to dalo třeba dalších půlhodiny tréninku. A to jsme už od 1. třídy trávili v hale hodiny a hodiny, takže to nebylo jednoduché vydržet. Určitě základ také byl, že jsme cca do mých 10 let dělali i jiné sporty, všestrannost. Hráli jsme v létě tenis, fotbal, lezli jsme po stromech, soutěžili v různých disciplínách, které měl jako pedagog velmi dobře propracované.

Marek Klásek: Vladimír Brhel byl můj první trenér. Otec se s ním znal z práce a věděl, že trénuje stolní tenis. Chtěl, abych dělal individuální sport a tak se s ním domluvil, že mě přivede. Trénink pod ním byl tvrdý, tenkrát byl opravdu přísný trenér. Ovšem i na sebe, byl v neuvěřitelné kondici. Dal mi dobré základy, za což jsem mu vděčný. O mě a Čihym (Marek Čihák) vždycky později říkal: „To jsou bejci z mojí stáje!“ 

Fotografie ze soustředění na začátku 80. let. V. Brhel stojí vzadu. Zdroj: Marek Klásek

Marek Čihák: Začal jsem u něho asi v 6 nebo v 7 letech. Zavedl mě k němu bývalý ligový hráč Josef Cabák. Pan Brhel mě vyzkoušel a myslím, že hned druhý den už jsem byl na tréninku. Ze začátku jsme hráli samozřejmě jen kontry. Důraz klad na neustálý pohyb. I když jsem hrál kontr skoro z jednoho místa, tak jsem se musel hýbat. Trénovalo se jen s jedním míčkem a tak byl na mě hodně naštvaný, když jsem kazil. Míček jsem musel držet na stole, to vyžadovalo opravdu velkou koncentraci. Vím, že jsem měl z něho přirozený respekt. On měl v sobě tolik energie, že mě tím úplně zblbnul. Děti ho měly rády, byl přísný, ale spravedlivý a pinec opravdu miloval. Obrovská výhoda byla, že mě trénoval individuálně. To znamená, že tu hodinu jsem hrál jen s ním a to opravdu ve velkém tempu. Neustále mě povzbuzoval, opravoval a hecoval i v tréninku. Trénink měl prostě náboj. V tom byl opravdu výjimečný.