Pepu Brauna jsem poznal po jeho příchodu do Ústí nad Labem. Byla to velká událost. Skvělý hráč, pojem. Přesto jsem mu moc nevěřil. Myslel jsem si, že si jde k nám na sever vydělat peníze a za chvíli bude pryč. Velmi brzy jsem ale poznal, jak poctivý a pracovitý je. Nepamatuji si okamžik, kdy by neodevzdal 100 %. Výsledky jeho práce koneckonců hovoří jasně. Pověstné bylo také jeho hecování na tréninku, které dokázal směřovat i sám na sebe.

JSME PŘÍLIŠ HODNÍ!

Pepo, jaké byly tvoje začátky?

Začínal jsem v 6 letech v kroužku při ZŠ ve Frýdku Místku. Po úspěšném absolvování turnaje škol si mě vybrali do klubu TJ Válcovny plechu Frýdek Místek, kam jsem od svých 7 let začal denně docházet. Po určité době jsem byl z přípravky zařazen do TSM (tréninkové středisko mládeže) pod vedením trenérů A. Svitáka, J. Řežába, K. Korbela a P. Poláka. Asi ve 12 letech jsem byl vybrán do SVS Ostrava (středisko vrcholového sportu). Byl jsem v kadetské i juniorské reprezentaci. V 17 letech jsem se zúčastnil ME dospělých 1986 v Praze. Bohužel přechod z juniorů do seniorské kategorie se mi nepodařil podle představ. V seniorské reprezentaci jsem působil jen okrajově a s přestávkami. V roce 1990 jsem odešel do Německa, kde působím dodnes (2. a 3. liga). Největší úspěchy jsem zaznamenal v mládežnických kategoriích (6 medailí z MEJ). Mezi dospělými si cením 2. a 3. místa na MČR v jednotlivcích, získal jsem i několik medailí ve čtyřhře a mixu.

Hráli jsme nespočet zápasů a turnajů, hodně trénovali. Často se stalo, že jsme absolvovali i dvě mistrovská utkání za muže v jeden den. Myslím si, že dneska jsou mladí hráči více chráněni a nejsem si jistý, že je to vždy dobře. Také si nepamatuji, že bychom měli volný víkend. Ten totiž automaticky znamenal trénink. Nebyl povinný, my jsme ho ale chtěli a těšili se na něj. Byli jsme stolním tenisem doslova posedlí.

Jak ses dostal k trénování?

Moje trenérské začátky jsou spjaty s Karvinou, kde jsem vedl děti ve věku 7-17 let. A pak samozřejmě s Ústím nad Labem (UL). V roce 2005 mi zavolal Michal Hájek, se kterým jsem se znal z působení v Německu. Vracel se zpátky do UL a chtěl začít pracovat s dětmi. Měl tipy na několik talentů, kteří chtěli hrát a něčeho dosáhnout. Slovo dalo slovo. Dodneška si pamatuji nadšení, zápal, ambice a touhu Michala něco vybudovat. K tomu se přidaly nadstandardní podmínky, o které jsem si řekl a Slavoj UL je akceptoval. Spolupráce mohla začít. Skupinka 4 dětí se po roce více než zdvojnásobila. Nejprve jsem byl v UL jeden týden v měsíci. Byli jsme s Michalem dennodenně v kontaktu a jeli podle plánu, na kterém jsme se domluvili. Po dvou letech jsem v UL působil již dva týdny v měsíci. Trénovalo se každý den odpoledne a částečně již také před školou nebo dopoledne. Sbíraly se i první úspěchy na turnajích a zejména Polanský, Seibert a Formánková patřili ve svých kategoriích k nejlepším. Po odchodu Michala Hájka jsem se domluvil na působení 3 týdny v měsíci, jeden týden vedl zpravidla Jindra Panský. 

Jsem pyšný a moc rád vzpomínám hlavně na to, za jak krátkou dobu se nám podařilo dát dohromady systém: vyhledat talenty, zajistit finance a fungování sparingů, najít zapálené lidi. Klub začínal v divizi a postupně se probojoval až do extraligy, kde skončil s odchovanci, kteří byli tahouni, na skvělém 3. místě. Polanský a Seibert patřili k absolutní mládežnické špičce nejenom u nás, ale i na mezinárodním poli.

  
 Vlevo: Výběr talentů v rámci akce Slavoj Mini Open Cup 2013. Vpravo: Extraligový tým. Foto: Archiv ČAST a Slavoj UL

Co považuješ za největší trenérské úspěchy?

Jednoznačně právě působení v UL. Jak jsem již uvedl, díky aktivnímu zapojení zapálených lidí, sponzorství, vytvoření výjimečných podmínek, skvělému fungování a systému jsme za 10 let vychovali medailisty z MEJ, postoupili a vybojovali 3. místo v extralize. Nesmím zapomenout na další členy skupiny (Formánková, Karásek, Meidlová, Vrbík, Krupička a další). Proto bych chtěl touto cestou poděkovat především panu Vrbíkovi, panu Krupičkovi a panu Seibertovi, všem sparing-partnerům, spoluhráčům a členům Slavoje UL. Bez nich by se to nikdy nepodařilo.

A také si cením toho, že s některými mými bývalými svěřenci jsem stále v kontaktu. Jsou z nich slušní lidé a máme dobré vztahy.

Jaké je tvoje životní motto?

„Bez práce nejsou koláče."

Vystudoval jsi A licenci. Jaký je tvůj názor na vzdělávání trenérů, kde hledáš inspiraci?

Absolvoval jsem A licenci a musím říct, že jsem v tomto ohledu dost pesimista. Absolventi by měli odcházet po ukončení studia obohaceni a s rozšířenými obzory a ne jenom s tím, že mají diplom a ukončili studium. Nároky na vystudování by měly být větší, zejména v praktické části. Myslím si, že by měl být větší rozdíl mezi A a B licencí a „áčkařů“ méně. Položme si otázku: Kdo v poslední době, několika let, možná desetiletí, neudělal praktickou zkoušku? Odpověď: Neznám nikoho. Všichni, kdo se přihlásili na licenci A, tak studium dokončili nebo sami v průběhu vzdali.

Inspiraci a nové poznatky hledám při komunikaci s kamarády trenéry, zejména zahraničními. V poslední době se zajímám hodně o mentální a motivační stránku výkonu, více než o techniku. Jak nastavit priority u naší mládeže, u mých svěřenců. Tam vidím velké rezervy!

Jaká je tvoje aktuální pozice v klubu TJ Ostrava KST?

Trénuji v Ostravě v SCM skupinu 13 hráčů společně s trenéry Karáskem a Kláskem. Jsem na plný úvazek, čili dvoufázový trénink. K tomu veškeré věci, které souvisejí s organizací a fungováním SCM. Pokud není reprezentační VT nebo WJC, tak můj běžný den vypadá takto: 3x týdně ranní trénink 7:30-9:30 hod, 2x týdně 9:30-11:30. Pak jdu sám trénovat a po krátké pauze následuje 2 hodinový odpolední trénink.

Jsi trenérem juniorské reprezentace ČR. Jak vidíš tento tým ve srovnání s evropskou špičkou? Je něco, co ti vadí?

Pokud se MEJ uskuteční, tak si myslím, že bychom mohli překvapit a poprat se o medaile. Máme vyrovnaný tým a bude záležet na tom, aby všichni odvedli výkon na hranici (či ještě lépe za hranicí) svých možností. Pak máme šanci. V porovnání s evropskou špičkou zaostáváme hlavně v podání a příjmu podání, neumíme dostat soupeře pod tlak, chybí větší agresivita ve hře i v mentální rovině. Jsme příliš hodní. Chybí mi větší vůle po vítězství a tah na bránu. Chtít více a sami pro to něco udělat. Ne čekat, že to přijde samo. Nepřijde! Celkově větší profesionalita.

MEJ 2019 v Ostravě. Foto: Archiv ČAST

Jestli mi něco vadí? Myslel jsem si, že jsme vyrovnané družstvo s výbornou partou. A teď řešíme, že ta parta, o které jsem si myslel, že je super, byla tak trochu jen na oko a skrývalo se to. A ti jedinci o tom nemluvili, tajili to, až to bouchlo.

S jakými technickými nedostatky se u juniorů nejčastěji potkáváš?

U juniorského věku si myslím, že přeučování není úplně to "pravé ořechové". Nazval bych to korekcí. Když je  někdo junior a je v reprezentaci, tak nemůže mít tolik technických nedostatků, aby ho to výrazněji limitovalo. Myslím si, že u většiny hráčů chybí start v prvních dvou baloncích. Dravost, hra nad stolem. Přinutit soupeře svým podáním nebo příjmem ke svému obrazu hry. Ve hře pak větší přehled, neustálý kontrolovaný tlak.

Jaká je tvoje představa tréninkových objemů u juniorů?

Myslím si, že u juniorů na hranici reprezentace a výše to je 4-5 hodin denně, z toho 4 hodiny stolní tenis i se strečinkem, 1 hodina kondice, STP či nácvik podání. Hodně zapomínáme na regeneraci, stravu, sportovního psychologa. To vše považuji za nezbytné u sportovců, kteří to myslí vážně, chtějí něco dokázat a být úspěšní.

O tvé spolupráci s T. Polanským bylo řečeno a napsáno hodně. Je něco, co bys dneska udělal jinak?

Dnes vidím, že Tom udělal největší pokroky v pohybu, rychlosti, zpevnil tělo a mentálně vyzrál. Pracuje sám na sobě, na kondici, je z něho profesionál, který si jde za svým a věří tomu. Dodržuje stravu, regeneraci. Když jsme spolupracovali, nabádal jsem ho k tomu již dříve. Byli jsme na přednášce a soukromé konzultaci ohledně stravy a regenerace u MUDr. Gocala. V té době to ale nepochopil. Měl jsem se snažit mu více vysvětlit, jak je to důležité. To samé kondice. Měl jsem více tlačit na intenzivnější spolupráci s kondičním trenérem. V UL jsme spolupracovali se sportovním psychologem. Možná jsme mohli najít vhodnějšího. Spolupracovali jsme s fyzioterapeutem, mohlo to být intenzivnější. To jsou věci, které bych změnil, a na které jsem měl tlačit a více hlídat. Možná to byl ale přirozený vývoj.  

Tréninkový kemp v Číně. Na fotografii s T. Polanským a Wang-Liqinem. Foto: Archiv ČAST

Dokázal jsi najít správný moment, kdy pustit svého hráče „za lepším“. U Tomáše to byl přesun do Německa. Jak složité bylo toto rozhodnutí udělat?

Rozhodnutí pustit Toma do Saarbrückenu bylo spontánní a neuvažoval jsem o tom, že by to mohlo být jinak. Věděl jsem, že v dané situaci je to nejlepší řešení, co může být a tudíž to nastalo. Tom má kolem sebe hodně dobrých a zkušených lidí, kteří mu pomáhají v růstu a věří mu. Myslím si, že firma Tibhar hraje největší úlohu.

Jak jsi prožil období posledních 2 měsíců s velmi omezenými možnostmi tréninku?  

Koronavirus a nouzový stav komplikuje život všem lidem, nejenom sportovcům. Určitě to všichni překonáme a půjdeme dál, ještě silnější. S pokorou a vážením si jeden druhého a věcí kolem, které jsme brali jako samozřejmost.

A jak na svého trenéra vzpomínají jeho bývalí svěřenci?

Tomáš Polanský: „Pepa byl můj trenér, myslím, od 10 let. Od začátku až do mých 18 let, kdy jsem odešel do Saarbrückenu, se o mě staral jako o vlastního syna. Trávil se mnou opravdu hodně času. Nejvíce mě naučil preciznosti a disciplíně. Je to trenér, který nic nepodcení, snaží se být na vše stoprocentně připravený a co má naplánované, to se snaží za každou cenu dodržet. To mi dalo opravdu hodně, nejen do pinčesu, ale i do života. Myslím si, že určitě patří k nejlepším trenérům v ČR. Kdo se dostane pod jeho “křídla”, ten to nebude mít lehké, ale má šanci se to dobře naučit.“ 

Jakub Seibert: „Kdybych měl popsat Josefa Brauna třemi slovy, byla by to spolehlivost, disciplína a zásobník. Pro mě to je trenér, který byl vždy 100% připravený na trénink. Všechno mělo hlavu a patu. Od všemožných herních kombinací, přes zásobník až po závěrečnou posilku. Co si pamatuji, tak se nikdy nestalo, že by z nějakého důvodu nepřišel na trénink nebo že by musel odejít dřív. Prostě profesionál. Dlouhé cesty na turnaje nebo na soustředění byly taky fajn. Byla zábava a člověk se nenudil. Tam probíhaly chvíle kamarádství, ale ne na dlouho naštěstí. Zastávám názor, že trenér se svým svěřencem by neměl být kamarád. Musí tam vždy být autorita. A tu trenér Braun měl. Nebudu zastírat, že občas neprobíhala "ponorková nemoc", ale to bylo způsobeno tím, že ke konci mého působení jsme pod ním trénovali prakticky ve třech (s Polišem). Potom si ale člověk uvědomí, co Josef Braun dokázal (např. vicemistr MČR) a chce toho člověka poslouchat, protože se jinak nezlepší. Největší progres přišel díky zásobníkům. Jak já je nenáviděl. Ale postupem času jsem cítil, že jdu nahoru. Zlepšení nepřišlo za týden. Byl to rok, dva…zásobník každý den. Mohl bych toho uvést ještě hodně o mém bývalém trenérovi. Tímto bych mu rád poděkoval, co ze mě ve stolním tenise udělal.“

T. Polanský a J. Seibert v extralize. Foto: Archiv ČAST

Josef Braun

1994-2002 - trenér a sparingpartner v Německu

2003-2004 - trenér mládeže Klubsten Karviná

2005-2016 - trenér mládeže Slavoj Ústí nad Labem (T. Polanský a J. Seibert medaile z MEJ)

2013, 2016 - asistent trenéra reprezentačního družstva juniorů ČR

2016-2017 - reprezentační trenér kadetů ČR

2017-2020 - reprezentační trenér juniorů ČR

2018 - ukončil studium na FTVS (trenérská škola, licence A)

Jsme příliš hodní. Chybí mi větší vůle po vítězství a tah na bránu.
Chtít více a sami pro to něco udělat. Ne čekat, že to přijde samo. Nepřijde!

Autor: Martin Merker