Jako jeden z mála byl trenérem mužské i ženské reprezentace. Sám byl vynikajícím hráčem, reprezentantem. Je známo, že začal hrát pozdě a za vše, kam se dostal, vděčí odhodlání, píli a dřině. V současné době stále aktivně hraje v Německu. Je trojnásobným mistrem světa a čtyřnásobným mistrem Evropy ve veteránech. Zajímá se o dění v českém stolním tenise, ale také se díky svému synovi dal na jiný sport.

Mirku, často jsi zmiňován jako příklad hráče, který se prosadil na špičkovou úroveň, přestože začal se stolním tenisem později. Můžeš v krátkosti shrnout svoji hráčskou kariéru?

Začínal jsem v 8 letech ve školní družině. Pak jsem přešel do malého pražského klubu TJ Zelená Liška. To je malá čtvrť mezi Krčí a Pankrácem. Tam jsem hrával s dospělými. Byl to samý sendvič a „anťák“. Takže jsem hlavně pinkal. Přesto jsem se dostal do základny sportu na Spartě. Tam jsem trénoval do 15 let. Moc se mi ale nedařilo, nakonec mě vyřadili. V té době jsem ještě neuměl topspin. Bylo to dané také materiálem. Ti lepší už hráli se srivery. Já hrál s Barnou, což byla pálka, se kterou bylo obtížné hrát rotace. Až pak jsem se dostal k první pořádné pálce s potahy Mark V. Naučil jsem se topspin a během jednoho roku jsem se stal nejlepším hráčem divize. Přestoupil jsem do oddílu Spartak Dukla Karlín. V týmu se mnou hrál Jirka Ezr. Vyhráli jsme 2. ligu. Byli jsme v Brně na kvalifikaci o 1. ligu, bohužel jsme nepostoupili o jeden singl. Vyhrál jsem tam ale všechny zápasy proti Válcovnám plechu Frýdek-Místek (dále FM) a dostal od nich nabídku. Do FM jsem přišel v 19 letech. Až zde jsem začal pořádně trénovat. Chodil jsem od 6 do 10 do práce, pak byl trénink a odpoledne ještě jeden. Najednou jsem trénoval 4 hodiny denně, k tomu zápasy. To jsem do té doby vůbec neznal. 

Na vítězném evropském šampionátu veteránů v Helsingborgu v roce 2017. Zdroj: Archiv ČAST

Ve FM byl tvým trenérem především Aleš Sviták. Během několika let ses dostal do reprezentace. V čem spatřuješ hlavní důvody výkonnostního růstu?

Ve FM nás nejprve trénoval p. Gocál, trenér Pepy Dvořáčka. Postupně si udělali trenérské licence Karol Korbel, Petr Polák, Aleš Sviták a Jirka Řežáb. Jirka trénoval hodně individuálně, vybral si jednoho hráče a tomu se věnoval. Mě si vzal do parády Aleš Sviták. Byl jsem už dospělý, takže to mezi námi i dost jiskřilo, nicméně vždycky mě nakonec přesvědčil. Dělali jsme kondici, rychlost u stolu a pracovali na slabinách. Bylo to hodně intenzivní. Během 3-4 let jsem měl 80 % v 1. lize a dostal se do reprezentace. Díky tomu jsem dostal nabídku do střediska ve Vítkovicích, kde byla velmi silná tréninková skupina mužů (bratři Brodové, bratři Javůrkové, Tomáš Demek, Míra Schenk a Pepa Dvořáček) i juniorů (Braun, Krmaschek, Olejník, Janásek, Karásek, Korbel, Oslzla a další). Hlavní trenérkou u žen byla Marta Novotná, u mužů Jaroslav Hýbner. Aleš vedl juniory. Trénoval jsem tedy ve Vítkovicích, zápasy jsem hrál za FM. Do práce jsem už vůbec nechodil a věnoval se jen ST.

Postupně přišly i první mezinárodní starty. Za zlomový považuji turnaj v Dánsku. Dostal jsem se až do finále, ve kterém jsem porazil Erika Lindha, který byl v té době kolem 20. místa na světovém žebříčku. Díky tomu jsem dostal větší šanci v reprezentaci, přestože mi říkali „důchodce“. Mohl jsem jezdit na reprezentační soustředění, například do Vlašimi. To bylo skvělé. Zase jiní hráči, možnost kvalitního tréninku. Přijeli tam třeba i Číňané. Když jsme viděli, jak trénují, tak jsme se snažili makat jako oni. Byla šance dostat se na velké akce a vůbec do zahraničí. Celkově musím říct, že o nás bylo dobře postaráno, měli jsme vzory, dřeli jsme.

Změnil jsi styl hry?

Když jsem přišel do FM, měl jsem 90 kg. Začal jsem každý den běhat, cvičil jsem. Hodně jsem pracoval na bekhendu, který jsem moc neuměl. Jako mladý hráč jsem měl sendvič a hodně jsem pinkal. Aleš mě přesvědčil, že je třeba spoustu věcí změnit. Musím uznat, že se mi do změn zpočátku moc nechtělo. Chtěl po mě, abych se držel víc u stolu, forhend trefoval dříve a abych hrál topspin. Dřív jsem hrál hodně kontradrive. Díky topspinu jsem měl pestrou hru a mohl jsem to střídat. Samozřejmě jsem měl i štěstí, že mé tělo vydrželo objemy, zůstal jsem zdravý a vyhnula se mi zranění.

Jakou jsi měl motivaci?

Už jsem o tom mluvil. Když člověk viděl, jak trénují Číňané nebo zjistil, že má možnost se podívat do světa… To byla pro mě velká motivace. S Alešem jsem byl kamarád, ale současně jsme poctivě táhli za jeden provaz. Možná to bylo i tím, že jsem byl starší.

Jak vidíš dnešní situaci ve stolním tenise?

Dříve se hodně věřilo trenérům. Dneska to je, zdá se mi, trochu jiné. Možná má Pepa Braun pravdu, že je lepší mít jednoho trenéra a pracovat více individuálně, aby tam vznikl oboustranný vztah. Když nad tím přemýšlím, za nás to vlastně tak bylo. Měli jsme několik trenérů, ale každý se více věnoval tomu „svému“, individuální přístup tam byl. Pokud má trenér skupinu 12 hráčů, je to těžké. A pokud je na to sám a z té skupiny nějakým způsobem preferuje 1-2 hráče, tak to je zase v neprospěch těch ostatních. Možná to je tím, že je málo trenérů, kteří by byli ochotní tréninku vše podřídit. Asi je to i otázka financí a celkových podmínek. Těžko říct.

Jací trenéři tě nejvíc ovlivnili? A co považuješ za největší úspěch v kariéře?

Určitě mě nejvíce ovlivnil Aleš Sviták. Reprezentační trenéři těží z toho, co se hráč naučí v klubu/středisku. Seděl mi ale třeba Přemysl Fulín. Byl to kliďas, uměl odlehčit atmosféru, dobrý psycholog. Za něj jsem měl v reprezentaci největší úspěchy. V roce 1988 jsem skončil 3. na Pro Touru v Ostravě. Bylo to před MS v Dortmundu (1989). V semifinále jsem prohrál s Grubbou. Porazil jsem Gatiena a Lindha. Tím jsem se na to MS nominoval. V té době jsem měl životní formu. Pamatuji se, že jsem porazil Waldnera nebo Perssona. Na samotném MS (v nominaci byl dále Javůrek, Grman, Jančí, Panský) se začínalo soutěží družstev. Po skvělých výkonech jsme porazili Japonsko a Jugoslávii. Před rozhodujícím zápasem o postup mezi 8 nejlepších proti Rusku mě ale začalo bolet rameno. Přesto jsem nakonec nastoupil, což byla chyba. Prohrál jsem těsně s Dvorakem a pak i s Mazunovem. Ten zápas jsme prohráli.

Do soutěže jednotlivců mě dali celkem do pořádku, takže jsem mohl hrát. Dostal jsem se mezi 16, kde jsem prohrál s Korejcem Yoo Nam-kyu, který v Soulu 1988 vyhrál olympiádu. Vedl jsem 18-16 v pátém setu. Ve čtvrtfinále bych pak hrál s Perssonem, kterého, jak jsem uvedl, jsem porazil 3 týdny před šampionátem. V deblu jsme pak skončili s Jančím mezi 8. Mezi 16 jsme porazili dvojici Persson-Lindh.

Období 1988-1989 bylo mým „životním obdobím“. Po Dortmundu přetrvávaly moje problémy s ramenem. Po několika konzultacích a vyšetřeních jsem se nakonec rozhodl skončit v reprezentaci. Dostal jsem povolení od Pragosportu a mohl jsem odejít do Německa. Začal jsem v 5. lize v TSV Gönnern. Postupně jsme postoupili do 2. Bundesligy. Po několika letech v nižších soutěžích si rameno asi odpočinulo, protože jsem pak již problémy neměl a mohl jsem zase hrát naplno. Zajímavostí je, že s námi v klubu hrál Timo Boll. Trénoval ho Helmut Hampl a já jsem s ním jezdil trénovat do Frankfurtu.

Pojďme nyní k tvé trenérské dráze. Byl jsi trenérem mužské i ženské reprezentace. Jak na toto období vzpomínáš?

Vzpomínám na to samozřejmě rád. S muži jsme vyhráli celou evropskou ligu, která byla tehdy kvalifikací na ME. Petr Korbel hrál výborně. Pamatuji si, že skončil 3. na TOPu nebo na mezinárodním mistrovství Německa. Výborně ho ale doplňovali i ostatní hráči reprezentačního kádru (Výborný, Olejník, Čihák, Klásek, začínal již T. Konečný a další, nerad bych na někoho zapomněl). Na MS 2004 v Kataru jsme vyhráli celý turnaj B divize, který byl velmi silný. Ve finále jsme porazili silné Dánsko, pozdější mistry Evropy.

Miroslav Cecava byl úspěšným reprezentačním trenérem žen ČR. Zdroj: Archiv ČAST

 U žen jsem působil v letech 2008-2013 a výhodou bylo, že jsem mohl souběžně působit i jako trenér ve středisku v Havířově, takže jsem měl většinu kádru v každodenním tréninku. Za největší úspěchy považuji 3. místa na ME 2009 ve Stuttgartu a na ME 2013 ve Schwechatu. Iveta Vacenovská patřila k TOP hráčkám na světovém žebříčku.

Spatřuješ s odstupem rozdíl ve vedení národní týmu mužů a žen?

Musím říct, že ne. Podle mě je to velmi podobné. Všechno to byli výborní hráči, kteří se na vrchol nedostali náhodou. Občasné spory při řešení nominací či podmínek u reprezentace byly jak u mužů, tak u žen. Současně to ale byli profesionálové, se kterými byla radost pracovat.

Tvůj 7letý syn Patrik hraje tenis a daří se mu. Jak bys porovnal tenis se stolním tenisem?

Ano, Patrik hraje tenis. S partnerkou Líbou se mu hodně věnujeme. Věřím, že to k něčemu bude. Ale je to dlouhá cesta. Je mu 7,5 roku, hraje dobře a baví ho to. Dělá k tomu i atletiku a občas ping-pong. Samozřejmě si přejeme, aby se mu dařilo. Ale je to hodně těžké. V tenise je obrovská konkurence. Myslím, že mnohem větší než ve stolním tenise. Je to daleko více o financích, takže ten tlak je celkově větší na všechny. Je to také hodně o přístupu rodičů. Myslím si ale, že vlastní dítě je důležité a stojí za to se mu věnovat, ať se jedná o tenis nebo cokoliv jiného.

Stále aktivně hraješ v Německu. Letos se ti s Hohensteinem podařilo postoupit do Regionalligy. Jak se na novou sezónu těšíš?

V klubu je několik šikovných mladých hráčů. Několikrát za rok tam zůstávám celý týden a trénuji s nimi. To mě baví. Mají vynikající přístup, makají. V Oberlize jsem v loňské sezóně hrál na horním kříži s bilancí 6:8. Podařilo se nám postoupit a budeme hrát Regionalligu. V týmu se setkám s Rolandem Krmaschkem, na to se těším. Myslím si, že budeme hrát o udržení, uvidíme. Pro mě to určitě bude náročná sezóna. Doufám, že budu vzdorovat. Vždy říkám, že musí být bitva. Když je bitva, je vše OK.

Autor: Martin Merker