Říká, že bez nich se zájem o stolní tenis nezlepší. Byl s týmem první v extralize a před play-off dostal padáka. Stalo se mu, že vedl hráče, kterého současně trenérsky ovlivňoval někdo jiný. I proto klade velký důraz na kolegialitu a spolupráci mezi trenéry.

Pavel Špaček. Začínal v roce 1963 v NHKG Ostrava a vydržel zde až do roku 1989. Poté působil jako hrající trenér ve Frýdku-Místku. Po revoluci trénoval v Německu (1991-1997), následně v Mokrých Lazcích (1997-2001) a poté až do roku 2015 v Praze na El Niňu, kde vybudoval středisko a paralelně vedl reprezentační celky (kadeti, junioři, muži). Jako hráč patřil do širší reprezentace. Zúčastnil se MEJ 1969, ze kterého má zlato ze soutěže družstev. V jednotlivcích se dostal mezi nejlepších šestnáct. Zajímavostí je, že dopadl z chlapecké čtveřice nejhůř, protože Orlowski celý turnaj vyhrál a Turaj s Dvořáčkem brali bronz. V mužích se mu podařilo ve dvouhře vybojovat dvě bronzové medaile na M-ČSSR, s Přemyslem Fulínem vytvořili úspěšný deblový pár. 

 Foto: Archiv ČAST

Jakých trenérských úspěchů si nejvíce vážíte?

Medailí a titulů bylo za ty roky opravdu hodně. Nejlepší pocit jsem měl z party v SCM Praha Michal Obešlo, Tomáš Tregler, Mates Urbánek, Franta Plaček, Milan Veselý a Zdeněk Zaspal. Byli to „experti“, dělali blbosti, ale správní kluci. A měli výsledky. Je to lepší než říkat, že byli vzorní, ale nic nedokázali.

Zúčastnil jsem se 9 ME a 8 MS. Nejvíc si vážím medailí z družstev. S juniory jsme byli ve finále MEJ 2007 v Bratislavě, prohráli jsme s Anglií. V roce 2004 jsme získali bronzové medaile. Na MS jsme se několikrát dostali mezi 8, ale na medaili jsme bohužel nikdy nedosáhli. 

 Foto: Archiv Marty Novotné

Velkou zkušeností pro mě byly roky 2004-2006, kdy jsem vedl reprezentaci mužů. Na ME 2005 v Aarhusu jsme se dostali do semifinále, když jsme ve čtvrtfinále porazili 3:2 Švédsko s Waldnerem, Perssonem a Karlssonem. Nakonec jsme skončili třetí. Na MS v Brémách o rok později jsme skončili pátí. Hráčem číslo jedna byl Petr Korbel. O něm jsem říkal, že to je náš Číňan, který udělá dva body a my se musíme pokusit přidat ten třetí. Současně ale musím říct, že jsme měli hodně dobrých hráčů a bylo pro mě složité nominovat a následně zvolit ideální sestavu. Snažil jsem se brát ohled také na to, aby si kluci spolu sedli, aby byla dobrá parta. Bylo to jak skládání puzzle. Vím, že se na mě třeba zlobil Pepa Plachý, že jsem ho nevzal právě do Aarhusu. Prostě mi do té party v danou chvíli neseděl. Stejně tak bylo velmi složité určit i sestavu na daný zápas. Proti Švédům zahrál fantasticky Klásek, udělal dva body. Byl ale hodně unavený a za Rakousko, které nás čekalo v semifinále, hrál obranář Chen Weixing. Nakonec jsem se rozhodl postavit Ríšu Výborného a Tomáše Pavelku, kteří uměli na obranu. Nevyšlo to, Korbel udělal dva body, prohráli jsme 2:3. Bylo mi to hodně vyčítáno. I s odstupem k tomu můžu říct, že trenér chce vyhrát, někdy i víc než hráči. Snaží se to udělat nejlíp, jak umí. Často navíc kritizují lidé, kteří na turnaji nejsou a neznají souvislosti. 

Foto: Archiv ČAST

Vedení nejlepších českých hráčů pro mě byla neocenitelná zkušenost. S jedním z nich jsem se třeba před zápasem domlouval na způsobu koučování, na tom, co chtěl, abych sledoval. Po prohraném setu ke mně přišel a já říkám: „Na tom forhendu jsi byl několikrát trošku pozdě“. On mi odpověděl: „Já? Já, že jsem tam byl pozdě?“ Nebylo to zkrátka vždy jednoduché. Vážím si toho, že jsem mohl prožít takové velké zápasy.

V roce 2006 jste se vrátil zpět k mládeži, že?

Ano, kromě střediska jsem vedl reprezentaci juniorů. Bylo to dobré spojení, protože většina kádru působila v Praze, takže jsem s nimi mohl pracovat. Zde bych chtěl vzpomenout na jednu příhodu, na kterou rád vzpomínám. Týká se Tondy Schwarzera. Nenominoval jsem ho na MS (2007, San Francisco). Bylo to pro mě velmi složité a bolestné rozhodování. Bylo tam pět vyrovnaných kluků, ale jet mohli jen čtyři. Nakonec jsem rozhodl, že vyřadím jeho. Když jsem mu to oznámil, tak se na mě podíval a řekl: „Pane Špačku, rozhodl jste dobře. Ostatní kluci jsou lepší než já.“ Málokdo by to udělal. Mít tenkrát na hlavě klobouk, tak bych ho před ním smekl.

Foto: Archiv Marty Novotné

Nesmím zapomenout na Tomáš Treglera, který vyhrál TOP 10 v roce 2008. Davidovi Reitšpiesovi se podařilo později na stejném turnaji obsadit druhé místo. Pamatuji si, jak byl zklamaný, že nevyhrál. Pomalu ani nepřijal mojí gratulaci. S odstupem času to přitom možná byl jeho největší úspěch.

Právě s Davidem Reitšpiesem jste dlouho pracoval. Jak na toto období vzpomínáte?

Začnu zeširoka. Čeští trenéři mezi sebou nedovedou moc komunikovat. Jsem už dlouho mimo dění, třeba to je dneska lepší. Myslím si, že trenéři by měli být kolegiální a za zády neovlivňovat hráče, který má jiného trenéra. Nyní k Davidovi. Bylo domluvené, že ho povedu do juniorského věku, pak ho předám dál, půjdu do důchodu a budu ho sledovat a držet mu palce. V jeho případě ale právě nastalo výše uvedené. Do jeho přípravy zasahovalo až příliš lidí a výsledek byl ten, že se mu MEJ  2013 (Ostrava) i MEJ 2014 (Lago di Garda) nevydařila tak, jak jsme si představovali. Nemyslím si, že je dobré, když si hráč telefonuje s jiným trenérem, který na turnaji není a rozebírá s ním taktiku. Od toho tam je reprezentační trenér. Výsledkem pak může být zmatek a nejistota ve hře. Člověk se to navíc dozví až později a mrzí to o to více.

Foto: Archiv ČAST 

V této souvislosti si vzpomínán na špičkového jugoslávského trenéra Dušana Osmanagiče, který vedl například Šurbeka. Na jednom semináři řekl: „Trenéři jsme všichni dobří. Lišíme se v tom, že někteří jsou úspěšní a jiní neúspěšní. V tom je ten velký rozdíl.“ Myslím si, že nekorektní vztahy Davidovi ublížily. Já jsem měl vždycky představu, že David při své výšce bude český Samsonov. Pepa Plachý ho tlačil víc do halfů u stolu. Když byl jeho trenér, tak na to měl právo. Předtím ale ne.

Je důležité si uvědomit, že existuje něco, čemu se říká trenérská pyramida. Reprezentačním trenérem může být jenom jeden. Když tam nejsem, tak musím čekat, jestli se na mě dostane řada. Asistent trenéra mužů by měl být, podle mého názoru, trenérem juniorů. U nás je „moderní“, že se zřídí ještě funkce „asistent asistenta“ a dále do toho mluví plno osobních trenérů. V tomto smyslu jsem vždy trochu kritizoval TMK. Její úloha by měla být, aby na to dohlédla. Jak můžou být u reprezentace trenéři s B licencí? Nebo přijde trenér, který byl 15 let mimo stolní tenis a hned je u reprezentace. Nebo se z bývalého, byť výborného, hráče hned udělá reprezentační trenér? Neříkám, že to jsou špatní trenéři, ale v jiných sportech si trenér s B licencí vůbec neškrtne. Proč si nepřipravujeme mladé kluky a holky, nedáváme jim postupně šanci, aby mohli růst a pracovat? Postupně jít po pyramidě vzhůru. Ale už jsem několik let mimo, třeba to je dneska jiné.

Jaká byla Vaše trenérská filozofie? Slyšel jsem, že jste byl velmi přísný, ale současně jste dokázal s hráči navázat blízký vztah.

Moje krédo bylo: Trénovat, trénovat, trénovat. To je základ. Myslím si, že se dneska trénuje málo. Když vidím některé extraligové hráče, že jdou po 50 minutách z tréninku domů s tím, že mají dost? Já vím, že někdo může říct, že jsem starý a o čem tady mluvím. Že je jiná doba. Hrál jsem v éře Orlowského. V té době byla dvě střediska. Jedno v Praze a jedno v Ostravě. I v té době byla mezi kluby obrovská rivalita. Říkalo se, že to nejde, že to nebude fungovat. Nakonec se v ostravském středisku sešlo 12 výborných hráčů a makalo se. Pět hodin denně + fyzička, běh. Od rána do večera. Dneska se udělalo centrum v Havířově. Osobně si myslím, že je škoda, že to není v Praze. Hlavní problém ale vidím v tom, že podnikatelé, kteří financují kluby, nepustí své hráče do toho centra. Oni ani ti ostravští se mezi sebou pořádně nedomluví.

Abych se vrátil k Vaší otázce. Záleží, koho trénujete. Se staršími hráči to je těžší. Je to víc diplomacie. Trenér si něco připraví, má rozepsané kombinace a všechno. Přijde na trénink a hráči řeknou, že to nechtějí hrát, že si dají „turnájek“. V takové chvíli máte tři možnosti. Buď na to přistoupíte a pojedete podle nich nebo se „šprajcnete“ a trváte si na svém. Myslím si, že ani jedna varianta nebude dlouhodobě úspěšná. Takže je třetí možnost, snažit se hráče přesvědčit o Vaši filozofii postupně. Tedy navrhnout, že to hodinu bude podle Vás a hodinu podle nich. A postupně to ladit. To byl můj přístup. U mladších hráčů to je jiné, tam jsem se snažil být přísný. Nutil jsem je, aby hodně hráli. Pamatuji si, jak jsem Tomáše Treglera doslova tlačil do toho, aby denně odehrál 2x2 hodiny. I když už nemohl a chtěl skončit. Nutil jsem ho hrát třeba i úplně jednoduché kombinace. Hlavně aby vydržel za stolem. Když jsem viděl, že se maká a kluci táhnou za jeden provaz, tak jsem se snažil nezkazit nějakou srandu. Vzal jsem je ke mně domů na jídlo nebo jsem i leccos dovolil. Chtěl jsem, aby za mnou stáli a současně věděli, že chci, aby se něco naučili. Naopak mě mrzelo, když jsme se na něčem domluvili a kluci to porušili.

Svěřenci Vám vykali?

Od mládí jsem byl učen starším lidem vykat. Vím, že se na to názory různí. Že třeba v Německu se tyká. Jenže oni jsou tak naučení, mají přirozený respekt a pokoru. U nás dovolíš hráči, aby ti tykal a on tě za chvíli pomalu pošle někam. Není to žádná nová myšlenka, ale souhlasím s tím, že přílišná demokracie nemá ve sportu co dělat.

Foto: Archiv ČAST 

Velkým tématem poslední doby je otevření NTC v Havířově. Už jste se toho lehce dotknul. Jaký na to máte názor?

Vůbec to nechci kritizovat. Slyšel jsem, že je to moc pěkné. Já jsem rodilý Ostravák. Jen prostě doufám, že ti Ostraváci najdou společnou řeč a budou společně trénovat. Mám z toho trochu obavy, ale třeba se mýlím. Každopádně je škoda, že není něco takového v Praze. Myslím si, že pro zahraniční hráče by to bylo atraktivnější a táhlo by to. Havířov přitáhne asi spíš hráče z východu. Budu jedině rád, když se stolní tenis u nás pozvedne a NTC k tomu pomůže.

Myslím si, že kromě národního centra potřebujeme trochu změnit samotný systém. Nedokážeme hráče přinutit, aby se víc trénovalo. U trenérů chybí postup po té pyramidě, jak jsem zmiňoval. Někdy mám pocit, že rozhodují více postranní dohody. Také mi není úplně jasné, proč posíláme hráče trénovat pryč. Za mého působení byli všichni „podělaní“ ze Schwechatu. Nyní několik hráčů trénuje v Saarbrückenu. Do juniorů trénovali tady, pak odejdou a najednou je všechno české špatné? Opravdu musí odejít ven, aby zjistili, že musí přidat? Myslím si, že ve většině případů fungují naši hráči v zahraničí spíš jako sparingové pro místní TOP hráče. Podle mě by to mělo být naopak. Třeba právě toto NTC zlepší.

Poslední věc, kterou bych k tomu chtěl říct. Několikrát jsem zmínil, že z Ostravska pocházím. Mám ten region rád. Ale zdá se mi, že se pomalu všechno stěhuje tam. Předseda svazu je Pražák, jinak se vše sune na Ostravsko. Myslím si, že Praha musí zůstat. I ta centrála. Když třeba Zbyněk Špaček skončí, aby bylo vedení v Ostravě, nevím. Všechny svazy, co odešly z Prahy, tak prý živoří. V Praze se všechno odehrává, finance, politika.

Na závěr bych se chtěl zeptat, zda jste trenérské řemeslo již definitivně pověsil na hřebík nebo je možné, že Vás ještě někdy v hale nebo za ohrádkou uvidíme?

V roce 2015 jsem skončil. Středisko po mě převzal Tomáš Vrňák. Myslím si, že to dělá dobře. Možná jsem trochu čekal, že se ozvou, jestli bych jim ještě chvíli nepomáhal. Ale to už je pryč. Jednou týdně si jdu zahrát na KT Praha, udělám si žízeň. Vnuk hraje golf. Kvůli němu jsem si udělal zelenou kartu, takže už 5 let šoupu míčky do jamky. Trenérství je náročná profese. Celý víkend na turnaji, pak za volantem 400 km a v pondělí už zase na tréninku. Hráči si navíc často neuvědomují, že trenér dělá, co může. Neřeší, že je to jeho zaměstnání, které ho živí (a jeho rodinu). Takže návrat už opravdu neplánuji.

Co mě trochu mrzí… Myslím si, že svaz zapomíná. Trenéři jdou do důchodu, aktivní hráči končí kariéru. Je to maličkost, ale bylo by fajn, kdyby všem těmto osobnostem dokázal někdo poděkovat, dal jim nějakou plaketu a rozloučil se s nimi. V zahraničí to je běžné, my to moc neumíme.

Jak na Pavla Špačka vzpomínají jeho bývalí svěřenci?

David Reitšpies: „Určitě na ty léta vzpomínám rád. Během juniorských let jsem dosáhl největších úspěchů a Pavel Špaček byl u všech přítomný. Naučil jsem se od něj trénovat větší objemy, než jsem do té doby v kadetské kategorii trénoval. Speciální byl určitě v tom, že měl za všechna ta léta působení trenéra jak juniorské, tak i dříve mužské reprezentace, spoustu zkušeností, které uměl zužitkovat. Dodával mně a týmu vždy sebevědomí, to bylo pro nás všechny moc důležité.“ 

Michal Obešlo: „S panem Špačkem jsem strávil v EL Niňu přibližně 7-8 let. Od svých 15 let. Vedl mě i v juniorské kategorii, kde jsme dosáhli na velký úspěch na MEJ v Bratislavě, když jsme byli druzí ve družstvech. S panem Špačkem jsem strávil opravdu hodně času a dost se mi věnoval. Bohužel na konci naší spolupráce jsme se v týmu nepohodli a její ukončení nebylo nejideálnější. Dneska mě to mrzí... Ale vyříkali jsme si to a dneska jsme, troufám si říct, kamarádi. Pan Špaček byl i velký srandista a nebyla s ním nuda. Někdy tedy trošku horká krev a bylo často zle (já také nejsem nejklidnější). Celkově na něj vzpomínám v dobrém a když se potkáme, vždy si pěkně popovídáme.“

Chcete si přečíst další zajímavé rozhovory? Najdete je ZDE.

Autor: Martin Merker