U ohrádky je to někdy peklo, z dětí nemůžeme dělat profesionály, říká Tomáš Konečný

Tomáš Konečný je bývalý vynikající reprezentant, který objel mnoho mistrovství Evropy i světa, v roce 2016 vyhrál turnaj kategorie World Tour a pořád patří mezi nejlepší hráče české extraligy. Od minulé sezony začal působit i jako trenér v pražském středisku, kde se podílí na rozvoji mladých talentů. V rozhovoru pro metodický web ČAST popisuje náplň svojí práce a zamýšlí se nad tím, co by se v českém stolním tenise mohlo a mělo zlepšit.   

Jak přesně vypadá vaše práce v pražském středisku?
Můj řekněme čtvrtinový úvazek v základu obnáší dva odpolední tréninky týdně od tří do sedmi, ale když můžu, jsem k dispozici častěji. Dobrovolně jsem vlétnul i do bodovacích turnajů, na které bych jako střediskový trenér jezdit nemusel, ale nedává mi smysl trénovat svěřence, které pak nevidím hrát zápasy. Nejezdím na všechny turnaje, ale snažím se jich objet co nejvíc.

Koho všechno máte ve středisku společně s dalšími trenéry Tomášem Vrňákem a Petrem Kauckým na starost?
Jsou to hráči a hráčky od třinácti do devatenácti let. Martin Šíp je nejlepší v republice v kategorii U19 a Adéla Sazimová jedna z nejlepších, Andrea Slámová a Anna Holejšovská patří do U17. Dál jsou ve středisku Filip Kaucký, Jiří Řeháček, Lukáš Elicer, Lukáš Lebeda a nejmladší je Laura Maršíčková, ročník 2011. Je to taková všehochuť, máme to hodně věkově rozmanité. Myslím, že rozdělení na U15, U17 a U19 je špatné, protože kategorie U17 je úplně zbytečná. Není v ní ani mistrovství Evropy, ani na bodováku ji nikdo nechce hrát. A pak u nás máme akorát takové hraní na ročníky, že někdo je ještě v U17 a schovává se za to.

Musel jste se v nové roli trenéra nejprve rozkoukat?
V první sezoně jsem sám nevěděl, do čeho jdu. Potřeboval jsem si trénování vyzkoušet, abych ho dokázal skloubit s vlastním hraním a rodinou. Jsem rád, že to zatím funguje a ani to není znát na mojí výkonnosti. Ale vím, že to není dostačující. Abych dětem předal co nejvíc, tak jsou dva dny v týdnu málo.

Jak se vám daří skloubit trenéřinu a vlastní hraní za extraligové SF SKK El Niňo Praha?
Je to určitě náročnější, jak časově, tak fyzicky, ale v plno věcech mi to pohled na ping-pong obohatilo. Někdy dopoledne sám trénuju a odpoledne trénink vedu, ale zvládám to. Odpoledne se občas taky zapojím do hraní, aby měl Martin Šíp dobrý sparing, což mě zase drží v mojí kariéře.

Liší se u vás příprava, kterou děláte jako hráč, a ta trenérská?
Jsou dost podobné, protože nemůžu říct, že by mě celý život vedl nějaký trenér, takže plno věcí jako plánování, chystání na zápasy a videorozbor soupeřů jsem si musel dělat sám. Práce trenéra je v tomhle stejná, jen u ohrádky je to někdy peklo. Kolikrát si říkám, že je jednodušší být za stolem jako hráč a moct ovlivnit výsledek sám. V tomhle je trenérský post složitější, na druhou stranu myslím, že se do hráčů dokážu vcítit. Během zápasů se mi s nimi daří komunikovat a zvládám je dostat do správného módu.

Baví vás trenéřina?
Baví mě výzvy. Nedostatků na úrovni střediska máme hodně, takže posouvat hráče dál, jak fyzicky, tak technicky, mě baví. Jenom jsem za ten rok a půl, co objíždím bodovací turnaje, trochu zklamaný celkovou úrovní mládežnického ping-pongu v Česku. Myslím, že dřív byla úroveň někde jinde, což se pak odráželo i v mezinárodních výsledcích. Teď vyjedeme ven a je to opravdu velká bída. Ano, máme bodováky, získáváme na nich medaile, ale celková úroveň je prostě slabá.

Během vlastní kariéry jste se připravoval ve špičkovém centru v rakouském Schwechatu. Čerpáte z této doby nějaké poznatky?
Ano, působení tam mi dalo opravdu hodně. Ale problém je, že se jednalo o naprosto špičkový stolní tenis a není jednoduché přenést všechno do toho řekněme dětského. Ve Schwechatu byli profesionálové, kteří sportu dávali všechno, a my máme děti, které chodí do školy, mají jiné zájmy a ping-pong pro ně není práce. Nemůžu po nich chtít, aby byly dvakrát denně na tréninku ve stoprocentním nasazení, když vím, že ráno vstávají do školy, celý den sedí v lavici a pak přijdou na trénink unavení. Vycítil jsem, že z dětí nemůžeme dělat profesionály. Mají plno jiných věcí, které si musí plnit. A kdybych měl shrnout hlavní poznatky, tak všechno se odráží od objemu stráveného za stolem. Když budeš mít dobrý sparing a budeš v hale dlouho, tak to jde nahoru.

Sám jste byl zvyklý na světovou špičku. Je pro vás těžké se teď při trénování mládeže vracet k základům?
Jak jsem do toho vlétnul, tak jsem si myslel, že všechno půjde hladce. Myslel jsem, že přijdu, řeknu jim, jak to mají zahrát, oni to zahrají a pokračujeme na další věc. V tom jsem se spálil hned po prvním měsíci, kdy jsem zjistil, že takhle to nejde. Poznal jsem, že jedna věc se musí opakovat hodiny a hodiny, i když profesionálům zabere třeba jen jeden trénink. Musel jsem se vrátit zpátky, postavit všechno od nuly. A pak záleží, jakého máte svěřence, jestli je, nebo není tvárný, a jestli přijde s nějakými zlozvyky, které se těžko odstraňují.

Vnášíte do tréninkových jednotek nějaké nové prvky?
Snažím se trochu změnit to, co bylo zažité. S Tomášem Vrňákem jsme si před sezonou udělali rozbor hráčů, kam je chceme posunout a co by měli trénovat, a snažíme se mít každého trochu odděleně. Každý hráč je jiný a nejde, aby všichni trénovali stejně. I vzhledem k tomu, že máme v jedné skupině malé holky a juniory.

Čemu konkrétně se věnujete?
Kondici, protože ping-pong je fyzicky náročný sport. Právě ve Schwechatu jsem poznal, že když nemáte fyzičku, odcházíte i mentálně, nevydržíte objemy, přicházejí zranění… Proto kladu na fyzickou připravenost velký důraz. A u dnešních dětí je horší, než jaká by měla být.

Právě fyzická zdatnost je určitě jedna z prvních věcí, která vaše soupeře i fanoušky ve spojení s vámi napadne. Kde se ve vás vzala?
Je dána hlavně mým herním stylem. S ping-pongem jsem začínal, když ještě neexistoval bekhend, začal jsem se ho učit až v sedmnácti a učím se ho doteď, abych si to trochu ulehčil. A fyzická připravenost mě provází celý život. Nemám ji spojenou jen s ping-pongem, ale věřím tomu, že když se hýbete, je to lepší i do života celkově. Předcházíte únavě a problémům, lépe regenerujete a zkrátka se cítíte líp. Ale na druhou stranu v ping-pongu mohou vyhrávat i ne tolik fyzicky zdatní hráči, v tom je náš sport kouzelný. Takže abych to shrnul: fyzická zdatnost je důležitá, ale je stavebním kamenem velkého celku.

Napadá vás něco, co by čeští stolní tenisté obecně potřebovali zlepšit?
Myslím, že celá republika by měla zapracovat na servisu, od kterého se všechno odvíjí. Když máš dobrý servis, děláš lehké body a nemusíš hrát tolik výměn. Ale když nemáš dobrý servis, tak tě všichni přehrávají a ty ani nevíš proč. Sice umíš údery, ale neděláš body. Další problém je, že servis nikdo nechce trénovat. Trenér ti sice může něco poradit, ale naučit se ho musíš sám. Nenajdete dva hráče, kteří mají servis stejný, každý má svůj specifický. A když v tréninku a zápasech nečelíte kvalitnímu servisu, těžko natrénujete dobrý příjem.

Co dalšího chybí?
Takové zápasové myšlení. Plno hráčů hezky hraje kombinace, i nepravidelné, ale pak neví, jak to použít v zápase. Když hrajete servis všechno, tak to sice je zápasová kombinace, ale oni si neuvědomují, že by měli třeba třetím úderem přitlačit, aby se dostali do zápasového módu. Na turnaji vám totiž nikdo nebude sklápět desetkrát na stůl. Svěřenci taky musí přemýšlet, kam zahrát servis, aby měli dobrou pozici. Tohle mi u nich chybí, oni prostě dají servis a čekají, že to nějak dopadne.

Je podle vás současná mladá generace jiná než ta vaše?
Moje babička zase říkala mně, že jsme jiná generace. Určitě se to vyvíjí. Dřív tady byl nějaký propracovaný systém a výsledky byly, pak se ještě těžilo z dojezdu toho systému, ale najednou není nic. Nejen v ping-pongu, v podstatě ve všech sportech. Takže možná je problém i v tom systému svrchu. A dnešní děti mají spoustu jiných zájmů, jsou lenivější, jsou více doma, pomalu nikdo nejde ven… Taková ta přirozená fyzičnost je horší. Po dětech sice můžete chtít, aby se zlepšily fyzicky, ale zároveň musíte hrát. Když trénují 14 hodin týdně, ne-li míň, a čtyři hodiny jim seberete na fyzičku, tak už všichni budou nadávat, že nehrají ping-pong. Je náročné to spojit. Taky mají plno akcí a zápasů a zničte je v pátek na fyzičce, když o víkendu hrají soutěže. Přes léto to všichni berou hodně volně, neexistuje, že by nejeli na dovolenou. Rodiče to podpoří, děti přece nebudou dva měsíce trénovat.

V jakém stavu se podle vás nachází český stolní tenis?
To je otázka na hodně širokou debatu. Samozřejmě nemůžu tvrdit, že se všechno dělá špatně. Máme nějaký systém, ze kterého vycházíme, a taky musíme pracovat s tím, s čím můžeme. Srovnávat se s Francouzi a Němci, kteří do systému cpou úplně jiné finance, je složité. Taky měli slabší ročníky, ale už se zase vrací do popředí, stejně jako Švédové. Jsou to lidnatější země, mají větší možnosti a více peněz, jak z vlády, tak z privátních sektorů. My jsme vždycky byli známí tím, že od prvního do třicátého člověka v republice to uměl každý. A jak klesá konkurence, už tolik hráčů nevychováváme. Dřív byla éra Klásků, Plachých, Pavelků, Janásků, Sadílků… Furt se říkalo, že máme kde brát, v Německu iks let hrálo spoustu Čechů. Ale teď? Máme jednoho Širučka, jednoho Polanského, možná rostou Brhel, Šíp, Kabelka, Škalda a máme jednu Kodetovou. Ale dřív byly Vacenovská, Štrbíková, Smištíková, Harabaszová, které jely na reprezentační akci v pěti a měly sílu. Teď tolik hráčů nevychováváme, takže mezi sebou nemají konkurenci, aby se navzájem posouvali.

Jak je pro vás důležité trenérské vzdělávání?
Myslím, že v tomhle nás hodně tlačí bota, protože jsme se zabrzdili a pořád žijeme v nějaké bublině. Určitě jsou skvělé konference Mosty, na kterých se vždycky rád něčemu přiučím. A kdybych se měl trenéřině věnovat naplno, tak bych určitě vyhledával stáže v zahraničí a sondoval bych, proč to ve Švédsku a Francii funguje. Něco jsem viděl už ve Schwechatu, kde pracovali trenéři jako Richard Prause nebo Dirk Wagner. Trenérské vzdělávání je klíčové, protože ping-pong se hodně mění, a pokud se nebudeme držet trendů, nemáme šanci konkurovat.

Zmiňujete trendy. Jaké podle vás momentálně jsou?
Ping-pong se určitě zrychluje, čemuž nahrávají změny materiálů a balonů. Trend banánů už je podle mě za námi – ano, hrají se dál, ale už nejsou prioritou jako za dob celuloidového míčku, kdy jste dali banán s velkou falší a skoro to nešlo vrátit zpátky. Teď plno hráčů začalo přijímat spodem, začaly se vymýšlet různé čopbloky, protože je velký problém dostat do míčku nějakou rotaci. Ale teď na to zareagovaly firmy a začaly dělat lepivé potahy, takže faleš už se do hry zase dostává… Už to není opatrné, že soupeře držíme nakrátko, ale plno lidí se nebojí dát dlouhý servis a hrát výměnu. A když máte kvalitní servis s rotací, tak máte strašnou výhodu, protože soupeři nestihnou zareagovat. Taky mě napadá, že ping-pong byl dřív hodně náročný na pohyb, protože se tolik nehrál bekhend. Dneska už se hraje víc a naopak se zapomíná na forhend.

Hodně specifický styl mají Švéd Truls Moregard a francouzští bratři Felix a Alexis Lebrunovi. Všichni tři jsou momentálně v první světové desítce.
Přišli s něčím jiným, a najednou jsou schopní konkurovat Číňanům, kteří jsou zvyklí hrát jako roboti a pílí přehrávali celý svět. Otázka je, jak dlouho potrvá, než se proti těmhle novinkám něco vymyslí. A druhá věc je, jestli je to fakt přirozenost, nebo velký objev Moregardova trenéra, který mu řekl: „Ne, ty budeš hrát takovéhle v uvozovkách kraviny a budeš tím dobrý.“ Vím, že další Švédové ho zkouší napodobit, ale je to směšné. Kolik lidí chtělo napodobit Tima Bolla, ale nešlo to.

Dovedete si představit, že po konci aktivní kariéry budete trenérem na plný úvazek?
Mám to nastavené tak, že tohle rozhodnutí budu řešit teprve až v momentě, kdy nastane. Skončím za dva tři čtyři roky a kdo ví, kde bude možnost trénovat? Určitě by to byla práce, ke které mám nejblíž, ale je otázka, jestli by mě vůbec někdo chtěl, kde bych trenéra dělal, na jaké úrovni… Na to momentálně nedokážu odpovědět. Takže neříkám ano, ale neříkám ani ne.

Dosavadní zkušenosti vás tedy neodradily?
Určitě neříkám, že by trénování bylo špatné, ale představoval bych si ho hodně jinak. Nechci být pět dní v hale a o víkendu jet na bodovák nebo na ligu. V tomhle mi otevřel oči Schwechat, kde trenéři pracovali tři dny a dva měli volno. Nejde jet nonstop v kuse, za pár měsíců nemáte energii, nepředáváte ji dál, jste nepříjemní… Kdybych to dělal na plný úvazek, tak mojí první podmínkou by bylo, že taky potřebuju žít, abych měl prostor sám pro sebe a pro rodinu.

Jak se trenéři ve Schwechatu střídali?
Ti hlavní Prause a Wagner jeli systémem čtyři dny v hale a tři dny pauza. Někdy byli i zároveň, ale nikdy se nestalo, že tam jeden z nich byl celý týden.

Rozhovor připravil a zpracoval: Stanislav Kučera, spolupracovník metodického webu ČAST

Fotografie: Stanislav Kučera