Rumuni a Francouzi mají brutální jistotu, kondičák na turnaji vás nespasí, říká Tomáš Vrňák

Letos v červenci absolvoval coby trenér své už desáté mistrovství Evropy mládeže. A opět byl u medaile – s kadetkami slavil bronz ve družstvech. Tomáš Vrňák tak potvrdil, že patří mezi nejzkušenější a nejúspěšnější trenéry tuzemských nadějí. V rozhovoru pro metodický web České asociace stolního tenisu šampionát v Ostravě hodnotí, charakterizuje přednosti talentované Hanky Kodet a zamýšlí se nad prací trenéra i tím, proč jsou státy jako Francie a Rumunsko v mládeži tak dominantní. 

Na letošním MEJ v Ostravě jsi byl pouze na soutěž družstev, v níž jsi dovedl kadetky k bronzu. Jsi s tímto výsledkem spokojený?
Před turnajem jsem vyhlásil, že medaili chceme, což se může zdát arogantní, ale proč to neříct, když vím, že tým na to má. A po průběhu považuju třetí místo za naprosté maximum, které jsme mohli uhrát. Trochu jsem si myslel i na stříbrný stupínek, protože jsem sice věděl, že na Němky nemáme (Češky s nimi prohrály v semifinále 0:3), ale druhé místo jsem považoval za reálné. Jenže forma nestála úplně při všech a skupina se nám zle nepovedla. Nicméně pak jsme na sto procent využili los, jaký jsme měli, takže bronz beru jako úspěch.

Celkem Česko získalo tři medaile, ale o všechny se postarala jediná hráčka – Hanka Kodet. Byla oporou družstva a pak měla bronz i ve smíšené čtyřhře a stříbro ze singlu. Nepřijde ti škoda, že se neprosadil ještě někdo jiný?
Skoro každý náš medailový úspěch z posledních let stál na nějaké individualitě. Málokdy máte třeba medailový pár ve čtyřhře, který tvoří trojka a čtyřka týmu. A od Hanky se medaile čekaly. A že je nezískali ostatní? Na pódium se dostanou pouze extra dobří hráči. Ani ne širší špička, ale opravdu jen ta nejužší.

Výrazné individuality se o české medaile na MEJ staraly i dříve, stačí vzpomenout Tomáše Polanského nebo Zdenu Blaškovou.
Přesně tak. Vždycky jsou oporami ti hráči, kteří vyčnívají.  

Jak tedy hodnotíš celkový počet tří medailí?
Optikou realismu dobře, ale pohledem fanouška českého stolního tenisu bude medailí vždycky málo. Nechci, aby to vyznělo, že je všechno dokonalé a že to nemůže být lepší. Ale ten, kdo má vhled, tak ví, že tři medaile jsou adekvátní naší úrovni. Nemyslím si, že bychom dokázali vozit osm medailí.

Kdo ještě se podle tebe mohl v Ostravě prosadit?
Škoda je mixového páru Martin Šíp, Veronika Poláková, kteří bojovali o medaili už loni a letos strávili hodně času sehráváním se, ale nezvládli hned svůj první zápas. Štěpán Brhel s Izraelkou Elinor Davidov byli také ve smíšené čtyřhře ve čtvrtfinále. A pak už mě moc nadějí nenapadá. Junioři ve družstvech sice byli zklamaní, že vypadli mezi osmi, ale Portugalci proti nim hráli fantasticky.

Pojďme teď k největší české hvězdě Hance Kodet. Co říkáš na to, že medaili ze dvouhry získala na třetím MEJ za sebou, po dvou zlatých tentokrát brala stříbro?
Předně chci zdůraznit, že ona je už nyní bez debat členkou ženské reprezentace, ne mládežnické. A je jen otázkou několika málo let, kdy v dospělém národním týmu bude jedničkou. Tím pádem má její hodnocení o hodně přísnější kritéria než u kohokoli jiného. Proto nechci, aby to vyznělo tak, že se zaměříme na jednu hráčku, která má spasit český stolní tenis, a že ji budeme kritizovat. Naopak. Snažíme se přemýšlet, v čem by se mohla zlepšit, protože ona může jednou získat i olympijskou medaili. Proto je na ni upřená mnohem větší pozornost.

A ty její tři medaile v řadě?
To je fantastické. Ani bych nebral jako zklamání, že letos finále prohrála, protože Němka Itagaki je opravdu dobrá. Tři první místa by sice byla hezká, ale už jen mít tři medaile v singlu za sebou je něco neskutečného.

V čem vidíš její největší přednosti?
V buldočí síle, se kterou jde do tréninku i zápasu. Nic pro ni není prohraného a nebojí se žádné soupeřky. A na to se nabaluje ještě schopnost a chuť trénovat prakticky pořád a láska ke sportu, která je až neuvěřitelná.

A co se týče samotné hry?
Její největší benefit byl, že prostě neuměla zkazit. I když ji soupeřka měla na zemi, tak ona balon zase vyklohnila a vrátila ho, měla neúnavnou vůli dávat míčky na stůl. Jako trenér jsem se nebál, že nedá pink, topspin nebo blok. A naopak ve chvílích, kdy už to vypadalo, že má výměnu prohranou, tak ještě zabojovala.

Můžeš ještě přiblížit, jak vypadá příprava na MEJ?
Máme tři týdenní bloky, ale vždycky kvetu, když někdo říká: „Vy se připravujete tři týdny, to nikdo nemůže vydržet.“ Realita je totiž taková, že máme čtyři a půl dne přípravy a pak dva a půl dne volno, čtyři a půl dne přípravy, pak dva a půl dne volno a potom tři dny přípravy a začíná Evropa. Podle toho, co jsem zjišťoval v zahraničí, tak v hodně zemích to mají podobně. Z mého pohledu je tento model velmi dobrý. Hráči mají zápřah a pak tráví víkendové volno doma.

Na co se při soustředěních zaměřujete?
Myslím, že už na nich není dobré zlepšovat, co kdo neumí, ale je potřeba pracovat na tom, co hráčům jde, aby získali sebevědomí. Ano, dají se stihnout zlepšení například na příjmu nebo servisu. A čeho přesně se tréninky týkají, si už určují trenéři jednotlivých složek. Někdo se ptá hráčů, co chtějí, jiný jde zase direktivněji. Někdo dělá poslední týden volnější a například trenér juniorů Karel Karásek letos zařadil klukům na rozehrání turnaje TT Star.

Věnujete se v prvním týdnu více kondici?
Od ní jsme trochu ustoupili, ale myslím, že to je dobře, protože nepovažuju za vhodné, aby se tři týdny před Evropou nabírala fyzička. Hráči ji mají mít celoročně a mají ji mít z klubu a ze soustředění v průběhu sezony. Místo kondice jsme tedy zařadili více přípravy za stolem: tréninky jsme třeba začínali o půl hodiny dříve a věnovali se nácviku podání. Myslím, že takhle je to v pořádku, protože kdo fyzičku nemá, tak ji za tři týdny stejně nenabere.

Takže hlavním cílem přípravy je vyladění formy?
Přesně tak. Když někdo přijde, že mu nejde forhendový topspin, tak se na to můžeme zaměřit třeba tři dny v řadě na zásobníku, ale že bych někomu měnil technické věci, to ne. To se má řešit jindy.

Jak je na tom Česko v mládeži v porovnání s ostatními zeměmi? Dřív jsi často hovořil o tom, že zaostáváme především na servisu a příjmu.
V tomhle jsme se hodně zlepšili, je vidět, že hráči na tom v klubech pracují. I když pořád máme velké rezervy, tak bych už dokázal najít několik hráčů a hráček, kteří mají dobrý servis a dobrý příjem.

Hodně se mluví i o tom, že například Francouzi mají na turnajích kondičního trenéra, který s hráči denně cvičí a připravuje je. Co si o tom myslíš?
Francie a Rumunsko, což jsou dva špičkové státy, si vozí kondičního trenéra, možná i dva, taky psychologa a jednoho nebo dva maséry. Mají široký realizační tým a je vidět, jak s hráči pracují. Ale kdybychom my byli první v Evropě, tak si taky vezmeme tolik lidí. Když si na šampionát jedete pro tři tituly ze čtyř ve družstvech a víte, že máte naději na dalších šest medailí mezi jednotlivci, tak se vám líp obhajuje výjezd takové skupiny. A z ostatních států má takhle široké zabezpečení málokdo.  

Opravdu?
Například Španělé si teď přivezli kondičáka, to je pravda, ale spousta zemí neměla nikoho, ani maséra. Čím víc úspěchů máte, tím líp se nabalují další věci. Ale základ je ten, že přijedou Rumuni a mají brutální jistotu a jsou skvělí v pohybu. Přijedou Francouzi, které zdobí zase skvělá jistota, technika a výborné podání. Ne že všechny spasí, že mají s sebou na turnaji kondičáka.  

Jak to měli v Ostravě Češi?
Měli jsme k dispozici dva maséry, skvělé zázemí a výjimečnou podporu všech okolo.

A myslíš, že by mělo jezdit více lidí z podpůrného týmu?
Když tu možnost máte, je to skvělé. Ale v porovnání s výkony za stoly je to podružné. A jak už jsem říkal, na těchto věcech je potřeba pracovat celoročně. Každopádně možnost využít v přípravě i na turnaji kondičního trenéra je vždy skvělá, stejně tak by měl být nedílnou součástí práce v klubech a střediscích.

Už jsi to lehce nakousnul, ale proč jsou tedy státy jako Francie nebo Rumunsko nejlepší?
Státy?
Vynikají v tom, že jejich hráči mají brutální jistotu. A jistota je stavební kámen, na kterém se buduje ten celek. Vnímám ji jako úplný základ, na který se pak přidává, že se úder umístí. A když máte dobrou jistotu, můžete víc trénovat i servis a další aspekty.

Co ten pojem „jistota“ pro tebe znamená?
Výběr správného úderu v tom sekundovém okamžiku, který na rozhodnutí máte. Že třeba někdy není nutné zahrát plnou silou, ale jde i ubrat a zahrát po lajně, kam to soupeř nečeká.

A co by se mělo v Česku zařadit do tréninku, abychom silným státům stačili?
Kdybych to věděl a bylo by to tak jednoduché, tak bych byl pravděpodobně milionář. Můžu dělat jen to, o čem si myslím, že to je správné, a co načerpám z toho, co vidím, a o čem se bavíme s kolegy. Jistota znamená držet balon na stole, ale musí to mít parametry, takže se údery musí hrát z těžkých pozic, v pohybu a také po servisu.  

Máš na to nějaké speciální kombinace?
K tomu, abych hráče motivoval, aby hráli více na jistotu, rád využívám počítání, bodování a jiné zábavné prvky. Třeba že musí dát forhendový topspin desetkrát za sebou bez zkažení. Jakmile jednou zkazí, začínají od znova. Tohle hráče vede k tomu, aby měli větší vůli udržet balon na stole. 

Jak je pro trenéry obtížné zvládat takovou akci jako MEJ?
Předně musím říct, že turnaj je náročný hlavně pro hráče. Každý cítí, že to je top akce, vrchol sezony. Obrovská je hlavně mentální zátěž, což pak má vliv i na kondici. A co se týče trenérů, tak i my samozřejmě cítíme, že je velký tlak na výsledek. Evropa patří mezi pár akcí, u kterých jsem schopný vnímat, že mi buší srdce od prvního zápasu. Pak z toho můžete být třeba malátní nebo dřív unavení.

A jak je těžké přepínat mezi jednotlivými zápasy, které jdou často za sebou?
Zápasů je relativně dost, ale na běžném mezinárodním turnaji jich máte daleko víc. Tam jedete pořád, celý den. A taky je to spíš mentální zápřah. Neustále si říkáte: „Hlavně ať nevypadneme, tohle je blbý los, tenhle by mohl jít dál, tady už máme skoro medaili…“ Neúspěchy na Evropě bolí mnohem víc než na jiných akcích.

Jak se na duely svých svěřenců připravuješ?
Mám rituál, že se vždycky večer před zápasem podívám na soupeřku a většinou holkám naposílám odkazy, ať se kouknou taky. Chci, aby šly do zápasu s tím, že budou o krůček před soupeřkou. Na mistrovství světa a Evropy nebo na turnaji Top 10 se to snažím dělat před každým utkáním, ale na dalších akcích až od pozdější fáze. Tam jste totiž v hale od devíti ráno do desíti večer a myslím, že potom má trenér nárok na to, aby večer vypnul. A hlavně – svěřence známe tak dobře, že už stačí jen drobná příprava.

Můžeš ještě popsat, jakou funkci teď u mládežnických reprezentací zastáváš?
Manažer mi zní moc honosně, takže říkám, že jsem koordinátor mládežnické reprezentace. Jsem k dispozici trenérům, kteří vědí, že když něco potřebují, tak mi mohou zavolat a já to vyřídím, pokud je to v mých silách. A trenérský mandát mám takový plovoucí. Zaskakuju, když je potřeba.

Proč už nejsi stálým trenérem? Dřív jsi vedl kadetky i juniorky a sbíral s nimi řadu úspěchů.
Skončil jsem z rodinných důvodů, protože jsem se deset let věnoval jiným dětem a svým jsem se nevěnoval tak, jak bych měl. A teď mám posledních pár let, kdy se můžu věnovat víc svým dětem než jiným. Ne že by mě práce trenéra nebavila nebo že bych na turnaje jezdil nerad, to vůbec. Takže pokud to bude v přijatelné míře, tak vždycky někam rád vyrazím, pokud mi to rodinná situace dovolí.

Je pro trenéra náročné skloubit pracovní život s rodinným?
Myslím, že příjemný pohodlný rodinný život se s profesí trenéra, a to v jakémkoli sportu, skloubit nedá. A je to vidět i na lidech, kteří jako trenéři pracují. Kolik z nich má rodinu, kolik přítelkyni, kolik je nezadaných, kolik je rozvedených… Nenajdete moc lidí, kteří by měli plnohodnotnou rodinu a měli na růžích ustláno v práci i doma. Je to vidět i na zahraničních trenérech, spousta jich je rozvedených nebo nemají děti nebo mají vztahy v troskách. Nicméně pouze odpovídám na otázku. Každý si může vybrat a já jsem i přes výše řečené rád za to, že dělám práci, jakou dělám.

Dá se podle tebe něco změnit, aby byla situace lepší?
Na druhou stranu je to každého volba a já jsem si na to nikdy nestěžoval. Většinu lidí trenéřina baví a děláte ji s tím, že to takhle funguje. A počítáte i s rizikem, že na jedné straně to může přestat fungovat. A jak to udělat líp? Nevím, protože máme víkendové zaměstnání. Takže tahle práce krade člověka rodině zrovna ve dnech, kdy jsou ostatní spolu. Ale jak jsem zmínil – je to každého volba.

Zpracoval: Stanislav Kučera

Foto: ETTU