V Praze proběhl již 14. ročník konference Psychologie sportu v praxi, který byl zaměřený na děti a mládež. Během dvou dnů vystoupili ve zhruba hodinových blocích zajímaví přednášející se zkušenostmi z praxe, kteří nadnesli mnoho důležitých a podnětných témat.

V úvodu Asociace psychologů sportu, která konferenci pořádala, představila několik základních rad, jak mohou trenéři a trenérky podpořit psychickou podporu mladých sportovců a sportovkyň.

„Vytvářejte týmovou atmosféru, v níž se mladí sportovci cítí bezpečně a příjemně. To jim umožní vyjádřit své obavy a potřeby. Podporujte týmovost a přátelství, nikoliv rivalitu a honbu za výsledky.“

„Komunikujte jasně a otevřeně, ke členům týmu přistupujte férově a otevřeně. Reflektujte své vlastní hodnoty a jednejte v jejich souladu směrem ke sportovcům, ale také k rodičům.“

„Budujte u sportovců odolnost, buďte jim v obtížných situacích, jakou jsou zápas nebo prohra, oporou. Učte je, že chyby a porážky jsou součástí sportu a života. Ukazujte jim, jak se dá z takovýchto situací poučit. Mějte na paměti, že sportovci jsou jen lidé.“

Sportovní psycholožka Michala Bednáriková v první přednášce uvedla: „Každý vrcholový sportovec byl jednou sportující dítě, ale ne každé dítě bude vrcholový sportovec. A tak je to v pořádku. Je to výběr těch nejlepších z nejlepších.“

Představila následující specifika tréninku dětí a mládeže, která je třeba brát v potaz, neboť ovlivňují jejich chování i výkony: tělesný, duševní a sociální vývoj; věkový rozdíl mezi trenéry a sportovci, děti se jim kvůli tomu nemusí tolik svěřovat; spolupráce s rodiči; školní docházka a sport většinou není jediná aktivita dospělých, trenéři mají i jinou práci a vlastní život.

Zdůraznila, že děti během dospívání procházejí bio-psychicko-sociálním vývojem. „To je proces typických změn, který je individuálně specifický. Probíhá ve fázích, má souvislý a nezvratný děj, ale nerovnoměrný průběh. Nejvíc změn se děje kolem 12 let života, kdy jdou děti na střední školu, rostou a rozvíjí se u nich abstraktní a logické myšlení“

Podle Bednárikové k rozvoji osobnosti přispívají právě trenéři, kteří jsou dětem příkladem, budují v nich sebevědomí, učí je životní zručnosti, spoluvytvářejí jejich postoje a jsou pro ně emocionální podporou.

„Předčasný tlak na výkon vede k přetrénování a vyhoření, dítě se musí vrcholového období dožít,“ varovala. A směrem k trenérům dodala: „Děti připravujete hlavně na život, až potom možná na vrcholový sport. Buďte trpěliví, užijte si ten proces. Je to zodpovědnost, ale i radost.“

Anastasiya Khomutová hovořila o tom, co přináší bezpečné sportovní prostředí. „Bezpečný sport je uznáván jako prostředí, které je uctivé, spravedlivé a bez jakékoli formy obtěžování a zneužívání. Týká se všech pohlaví a věkových kategorií. Jeho zajištění je odpovědností každého aktéra,“ představila definici.

Nejčastějšími problémy, které dodržování bezpečného prostředí brání, jsou podle ní fyzické, sexualizované a psychické násilí, zanedbávání, iniciační rituály a obtěžování.

„Trenéři mají potenciál usnadnit i ohrozit ochranu dění. Kouč může být pachatel, přihlížející, oběť i ochránce bezpečného prostředí.“

Prozradila, že podle závěrů z různých výzkumů alespoň jednou zažilo zneužívání nebo obtěžování ve sportovním prostředí 4 až 55 % sportovců. Psychické násilí pak až 75 % sportovců.

Rizikové faktory pro toto obtěžování jsou: tlak na výkon; sportovci se zdravotním postižením; izolovaný trénink a cestování; kultura šatny; a že trenér jedná z pozice moci. V důsledku toho se dějí fyzické a psychické následky či zranění, někteří dokonce odcházejí ze sportu, případně nemohou podávat výkon.

„Vytvořte postupy pro podávání stížností a pro řešení případů, pravidelně používejte reflexi a strategii prevence jako vzdělávání a kulturně bezpečnou komunikaci,“ představila Khomutová doporučení.

Markéta Pluhařová hovořila o iniciativě Trénujeme s respektem, která se zabývá tím, jak by realita bezpečného sportu měla vypadat.

Posluchače seznámila s dalšími studiemi, podle nichž 68 % dětí sportuje, 52 % ve věku 17 až 32 vrcholově. Ale zároveň až třetina bývalých sportovců má zkušenost s psychickým násilím, velké množství to přitom nikomu neoznámilo.

„Sportovci se nemají kam obrátit, svazy, oddíly a trenéři se nemají kde školit,“ vyjmenovala základní problémy. Pozvala trenéry, aby se skrze její iniciativu pokoušeli o zlepšení a kultivaci prostředí. (https://www.trenujemesrespektem.cz/)

Psycholožka Jana Harvanová vystoupila na téma Konfliktní situace a jak v nich získat větší kontrolu. „Konflikt vnímáme jako ohrožení vztahu, toužíme po tom ho rychle opravit a hledáme odpovědi,“ předeslala. „Prakticky se jim nejde vyhnout, správné řešení je těžko definovatelné.“

V konfliktech je podle ní důležitá správná kontrola nad sebou samým, abychom porozuměli, jak se v dané situaci chováme. Představila několik druhů ego stavů, ze kterých naše chování vychází.  

Kritický rodič (musíte plánovat a dávat hranice, ale nesmíte být dominantní a trestající); pečující rodič (starostlivost, péče a podpora, ale nesmí být přílišná benevolentnost); přizpůsobené dítě (spolupracovat, přijmout pravidla hry, ale nesmíme být příliš svolní nebo nezdravě vzpurní); svobodné dítě (spontánní a radostné, ale ne lehkomyslné a egocentrické); dospělý účetní (myšlení, cítění a chování, odezva tady a teď hodnotící, vědomý, pozorný, racionální).

„V konfliktu musíme přemýšlet, z jakého egostavu mluvíme. Důležitá je sebereflexe,“ uzavřela Harvanová.

 Jiří Mudrák hovořil v panelu s názvem Jak trénovat chytřeji? Věda v praxi sportovní psychologie.

„Vnitřní motivace je lepší než vnější, klíčovou motivační charakteristikou je přesvědčení, že na to mám. Cíle zaměřené na seberozvoj jsou lepší než cíle zaměřené na soutěž a srovnávání,“ sdělil na úvod.

Prezentoval výsledky výzkumu, v němž odpovídali sportovci a z něhož vyplývá, že pro dobrého trenéra je typické, že má individuální přístup ke svěřencům, má s nimi fungující vzájemný vztah, otevřeně a upřímně s nimi komunikuje, podporuje jejich psychickou odolnost a vytváří pozitivní motivační klima. „Je zajímavé, že v charakteristikách nebyly zmíněné nároky na výkon,“ poukázal.

Správný přístup trenérů ke svěřencům shrnul slovy: „Chceme, aby byli sportovci autonomní, sami se rozhodovali, sport chtěli dělat a věřili, že na to mají. Pokud chce trenér vytvářet dobré klima, je třeba poskytovat autonomii (možnost rozhodovat), sociální podporu (brát člověka, jaký je) a seberozvoj.“

„Podporujte u sportovců jejich aktérství, vztahy jsou důležitější než výsledky, i když chcete právě je,“ vyzval trenéry.

Jan Žufníček popisoval, jak se dají rozplétat sítě šikany. Na úvod vyvrátil mnohdy rozšířený názor, že k uklidnění situace v kolektivu může pomoct facka. „Nepomůže, protože jako trenéři dáváme příklad a fackou potvrdíme, že se agresor chová správně. Legitimizujeme sílu a moc jako nástroj, abychom si prosadili svou.“

Šikana, nebo také ubližování, se dá odhalit dvěma způsoby: buď se nám někdo svěří, nebo to jednání zahlédneme a jdeme si s dítětem promluvit a zjistíme, co se stalo. „Zeptejte se dětí, co je trápí, svěřování se je důležité,“ zdůraznil Žufníček.

Vyjmenoval následující znaky šikany: záměrnost ublížit; cílenost; dlouhodobost; nepoměr sil; bezmocnost oběti. A kritéria pro odhad závažnosti šikany jsou: otevřenost (jestli se děti chtějí svěřit); čas a frekvence; závažnost a počet aktérů.

„Je výhodné být součástí procesu, kdy se nastavují vztahová pravidla uvnitř kolektivu,“ napověděl přednášející jednu z cest, jak šikaně předcházet.

Andrea Efremová a Iveta Koblic prezentovaly, jak přispět k častému záchytu psychických potíží dospívajících dětí z pozice trenéra. „Čím dříve je zaznamenáme, tím větší je šance na uzdravení a zmírnění negativních dopadů,“ doporučily.

Hovořily o nejčastějších potížích, mezi něž patří úzkostné poruchy (spouštěči mohou být tlak na výkon, konflikty v týmu nebo nároční trenéři, příznaky jsou strach z chyby, vyhýbání se určitým situacím, pak může dojít i k panickým záchvatům), deprese (spouštěči mohou být přetížení, opakovaná zranění nebo neuznání, příznaky jsou ztráta zájmu o oblíbené aktivity, pokles aktivity, až nespavost či sebevražedné myšlenky), poruchy příjmu potravy (spouštěči mohou být tlak na vzhled nebo na váhu, rizikové ve sportech jako gymnastika, krasobruslení či judo, příznaky jsou vynechávání jídel, kontrola jídelníčku, až pokles hmotnosti), ADHD (sport může dočasně zlepšovat symptomy, riziko zhoršení třeba při konfliktech s trenérem, příznaky jsou potíže s motivací, až deprese a závislosti) a sebepoškozování (spouštěčem mohou být tlak na výkon nebo sociální izolace, příznaky jsou malá zranění, až mluvení o smrti a pokusy o sebevraždu).

„Při podezření na psychické potíže sledujte změny v chování, citlivě si s dotyčnými promluvte a téma otevřete, komunikujte s rodiči a zapojte odborníka,“ poradily přednášející.

Podpoře duševního zdraví teenagerů se věnuje Twisten Foundation (https://www.twistenfoundation.cz)

Kateřina Vejvodová uzavřela konferenci prezentací s názvem Rodič jako posilující článek sportovního vývoje. „Sportovní vývoj je velmi komplexní, rodiče jsou jen jedním dílkem skládačky,“ poznamenala. „Vliv rodičů na dítě se časem zmenšuje, definice dobrého rodiče není.“

Nicméně dodala, že dobrého rodiče pro sport, tedy takového, který dítě zdravě podporuje, lze poznat podle několika znaků. „Přehnaně se neupíná na život dítěte, nechodí pravidelně na tréninky, stará se o vlastní naplnění, nerealizuje se skrze dítě, stanovuje dítěti hranice.“

Hovořila o tím, že pro trenéry je výhodné, když získají rodiče na svou stranu. „Usnadňuje vám to činnost. Můžete s rodiči udělat schůzku třeba na začátku sezony a mluvit o tom, jak bude sezona vypadat, co od rodičů očekáváte, jak se rodiče mohou zapojit…“

„Pokud chcete efektivně trénovat děti, zvažte, jak zefektivnit spolupráci s rodiči. Pracujte na svém osobním rozvoji a nebojte se spolupráce se sportovními psychology,“ poradila.

Zpracoval: Stanislav Kučera