Pětinásobný olympionik Petr Korbel v závěrečné práci trenérské licence B jmenuje muže, kteří ho z haly ve Frýdku-Místku dovedli do světové špičky – a vysvětluje, proč to bez nich nešlo.

Když je vám sedm let a rodiče vás vezmou do haly pod fotbalovou tribunou v Havířovském sousedství, těžko tušíte, že o čtyřicet let později budete sedět u počítače a psát závěrečnou práci trenérské licence B. Petr Korbel ji ale napsal – a v ní se ohlédl za celou cestou, která ho zavedla na pět olympiád, do finálových bitev Bundesligy i na stupně vítězů mistrovství Evropy v Brémách 2000. Jenže práce není memoár ani sebechvála. Je to pokus systematicky pojmenovat, co z hráče světové úrovně skutečně dělá hráče světové úrovně: tým trenérů, který se kolem něj za ta léta vystřídá, a způsob, jakým s ním pracují.

Korbel začíná provokativní, dodnes živou debatou: všeobecná příprava, nebo raná specializace? Odpovídá jednoznačně – všestrannost minimálně do dvanácti, třinácti let. Svůj pohyb za stolem přičítá fotbalu, hokeji, gymnastice a plavání, kompenzační cvičení si pamatuje dodnes ze "100 cviků Evy Bosákové" a levou rukou proti stěně "bušil" pro vyrovnání jednostranné zátěže, ještě než někdo tento termín ve stolním tenise pořádně používal. Obává se, že se na tenhle princip dnes v českém mládežnickém tréninku zapomíná. Z úst člověka, který na výborné úrovni hrál do 46 let, to není akademická poznámka, ale osobní výpověď.

Nejcennější část práce je systematická cesta českým systémem 80. let – TSM Frýdek-Místek, SVS-M a SVS Vítkovice, a po zisku juniorského mistrovství Evropy 1988 přestup do Bratislavy. Korbel popisuje jmenovitě a bez příkras: u kterého trenéra vydržel, u kterého ne a proč; kde se naučil pohyb, kde čtení rotací, kde zase taktickou práci. Objevují se legendární postavy Milana Boháče, Ing. Jaroslava Hýbnera, Ing. Marty Novotné, Přemysla Fulína nebo atletické trenérky Aničky Šulcové-Filíčkové. A také Mario Amizič "Mr. Cappuccino" v Düsseldorfu, Andrzej Grubba v Grenzau, Dubravko Škorič v Charleroi – jejichž metody Korbel srovnává s českou školou a vrací nám je zpět jako inspiraci.

Z práce jde o několik tezí, pod kterými se TMK ČAST rádo podepíše: trenér a kouč jsou ve stolním tenise "dva rozdílné páry bot"; skvělý hráč automaticky není skvělým trenérem; sportovní psycholog dnes není luxus, ale norma (Korbel s ní pracoval už od 17 let, a to ještě v době, kdy se ho kluci ptali, jestli je v pořádku); autoritativní styl má své místo, ale sám o sobě nestačí, nejdál se dostanete s trenéry, kteří jsou zároveň "vyspělí po stránce lidské". A mezi tím vším jsou příběhy, které se normálně v učebnicích nečtou – dvě nechytatelná "prasátka" proti Ma Wenge v Barceloně, utírání stolu Saivem v Atlantě za stavu 9:6 v třetím setu, nebo obrat 0:2 proti Hoyamovi v osmifinále OH 1996 jedním jediným míčkem z pěti metrů od stolu.

Je to čtení, které doporučujeme nejen trenérům mládeže a licencím B, ale komukoli, kdo si někdy v hale kladl otázku, co všechno se za jednou kariérou skutečně skrývá. Práci uzavírá citát Ichira Ogimury, pod nímž se Korbel podepisuje: "Stolní tenis jsou šachy na 100 metrů." Po přečtení téhle práce se vám ta metafora bude zdát ještě přesnější než předtím.

👉 Celou práci si můžete přečíst ZDE

Další zveřejněné závěrečné práce najdete ZDE.

Titulní foto: Archiv ČAST