Rozhovor s Tomášem Vrňákem

Byl vyhlášen trenérem roku 2019. Na MEJ vedl Družstvo roku a trénuje Talent roku. Reprezentační trenér juniorek ČR Tomáš Vrňák má za sebou výborný rok. Začínal v pražském El Niňu. Podílel se na projektu HBO. Když se přihlásil na pozici reprezentačního trenéra, chtěl pracovat s juniory. Nakonec se stal trenérem kadetek (r. 2015), a jak sám říká, přes prvotní mírné zklamání je za to dneska vděčný. Dosažené úspěchy jsou výsledkem dlouhodobé cesty, kterou s týmem absolvoval. Nejen o tom je následující rozhovor.

Tomáši, jak ses dostal k trénování?

Doslova krůček po krůčku. Hrál jsem ligu za El Niňo a když jsem studoval, pomáhal jsem trénovat v přípravce, kterou vedl pan Kaucký. Začal jsem jezdit na klubová soustředění jako pomocný trenér, zároveň jsem začal jezdit s klubovou mládeží na všechny možné turnaje. Časem vzniklo v Praze středisko a Pavel Špaček si mě vytáhl jako 3. trenéra. Tam jsem opět pomáhal, teď už však 4 dny v týdnu. Pak jsem byl občas využitý jako kondiční trenér na reprezentačních srazech mládeže. Asi po 3 letech u střediska jsem se stal trenérem "č. 2" a byl jsem osloven, zda bych trenérsky nevedl začínající projekt identifikace talentů u nejmladších, tedy HBO. V té době jsem začal, právě díky projektu, objíždět i evropské akce, které mi hodně daly. Po pár letech jsem se přihlásil na pozici trenéra reprezentace mládeže a byly mi svěřeny kadetky. Jakmile odešel do důchodu můj kolega Pavel Špaček, stal jsem se vedoucím střediska. 

Co rozhodlo, že jsi do toho šel?

Rozhodlo mnoho faktorů. Tím nejdůležitějším je však celoživotní láska ke sportu. Díky tomu jsem, s velkou podporou rodičů, sportoval již od útlého věku. To mě vedlo ke vzdělání na FTVS, působení v "mém" sportu desítky let jako aktivní hráč a posléze jako trenér. Měl jsem také štěstí na klub a kolegy v něm, kteří mě podporují či podporovali. Protože jsem nikdy nebyl špičkovým hráčem, rozhodl jsem se přestoupit na trenérskou kolej poměrně brzy a i přes velkou časovou náročnost této práce toho v žádném případě nelituji. 

Co ovlivnilo tvůj trenérský přístup?

Určitě lidé, se kterými jsem pracoval a pracuji. Od každého jsem si vzal něco a dodnes si vzpomenu u každého z nich na něco konkrétního. A nejedná se pouze o trenéry, ale i o hráče. Trenér musí mít štěstí na sportovce, se kterými pracuje a já jsem ke svému štěstí pracoval a pracuji s talentovanými jedinci. To mi umožňuje vidět i tréninky za hranicemi, což člověka doslova "nakopává". Vrcholem všeho pro mě zatím byla a je, práce se Zdenkou Blaškovou, se kterou jsem měl možnost zažít špičkové akce po celém světě - jak tréninkové, tak soutěžní.

Ale největší škola jsou zkušenosti a ty se nedají nikde naučit, okopírovat, odehrát, ty musí člověk zažít jako trenér. Mám zásadu – vzít si něco od každého trenéra, se kterým se setkám. Od někoho je to jedna věc, od někoho spousta. 

Nedávno jsme zveřejnili rozhovor s Janou Dobešovou (zde). Uvedla, že ve Švédsku je velký problém u dívek v post-juniorském věku. Jak to vnímáš ty jako reprezentační trenér juniorek a současně trenér Zdenky Blažkové, která se právě v tomto období nachází?

Je to tak. Pracuji se Zdenkou, takže pro mě to je aktuální téma. Bohužel mám pocit, že to, co popisovala Jana Dobešová, je celoevropský problém. Všichni jsou nažhavení na bodovací a mezinárodní turnaje, ale jakmile jim je 18 let a odmaturují, tak přestávají mít o všechno zájem. Stává se, že po posledním MEJ nastává velký útlum, někdy i konec kariéry. Někdo jde hrát do Německa, někdo studovat. Nemyslím si, že je to vždy jen kvůli penězům. Je těžké vysvětlit a přesvědčit – mluvím především o dívkách – že má smysl pokračovat. Konkurence je obrovská. Třeba Zdenka je u nás suverénní, ale vyjede do zahraničí a je pro ni velmi těžké se prosadit. Ve škole pak hráčky vidí úlevu, únik ze stereotypu. Rodiče také zpravidla preferují školu. Výsledek pak bývá logický.

fotka1

Tomáš Vrňák a Zdena Blašková. Zdroj: Archiv ČAST.

Na druhou stranu musím říct, že mě po MEJ Zdenka potěšila a překvapila. Bál jsem se, že ztratí zájem, zvlášť když byla opravdu kousek od medaile. Je to ale právě naopak. Baví jí to a maká. Samozřejmě maturuje, chce jít studovat a uvidíme, jak to bude dál. Ale upřímně říkám, že jsem se bál daleko horší situace a jak k tomu Zdenka přistoupila, tak jsem opravdu velmi spokojený.

Do rozhovoru se přidává Petr Kaucký:

Náš úkol je motivovat a přesvědčovat hráče, aby chtěli být lepší a lepší. Musím říct, že podle mého se dneska nikomu moc nechce. Já jsem třeba nikdy nebyl tak dobrý, ale poctivě jsem na sobě pracoval. Když si vezmu třeba Míru Hořejšího, mladí hráči by si z něj měli vzít příklad. My u nás máme Martina Šípa. Já bych chtěl, aby přišel sám na trénink a dal si servis. Zatím se to moc nestává. Neznám skoro nikoho takového. Druhá kategorie hráčů jsou ti, kteří to dělají „jakoby“. To taky není dobře. No a pak tu je Standa Kučera. Je šikovný a poctivý, jde mu všechno. Sport i škola. Takže toho dělá hodně a to podle mě zase nevede k tomu být nejlepší. Úloha trenéra by měla být hráče do stolního tenisu zbláznit. Ale je to dobře? Zblázníš hráče a ovlivníš mu tím celý život.

Tomáš Vrňák pokračuje:

Petr to hodnotí hodně podle sebe. Je velký srdcař a duší stolní tenista. Já to beru v kontextu s ostatními a v časovém vývoji. U Zdenky to třeba před rokem vypadalo, že úplně skončí. Z tohoto pohledu to dneska je dobré, chce a maká. Nicméně vše, co Petr zmínil, s tím naprosto souhlasím – zvykli jsme si chválit hráče za trénink, který odehráli na 80 %. To je naše chyba a měli bychom být mnohem přísnější.

Další věc k polemice je to, že ti lepší u nás do 18 let procestují se stolním tenisem skoro celou Evropu, někdy i svět. Jezdí od mala, všechno si zkusí. V okamžiku, kdy by měli naopak ještě víc zapnout, tak nemají motivaci, de-facto už „vše“ zažili. A když zjistí, jak je těžké se prosadit třeba v extralize proti zkušeným hráčům, že je potřeba několik let zatnout zuby a vydržet, tak na to nemají sílu.

Kdybych to měl shrnout, je to problém. Jana Dobešová to říkala o Švédsku. Před MS v Thajsku jsme byli na soustředění v Düsseldorfu a bylo to podobné. Jedna Němka nebyla kvůli škole, druhá odjela dřív, další pravidelně chyběla dopoledne. Možná v Rumunsku nebo Rusku to je jiné, ale v takových zemích jako Německo, Švédsko nebo Belgie to je podobné. Neříkám, že to je dobře, konstatuju fakt. Nemám proto rád řeči, že jsme nejhorší a že se u nás nic nedělá, to mi vadí.

Vraťme se k MEJ v Ostravě. Medaile v soutěži družstev, postup na MS. V singlu, jak už jsi uvedl, moc nechybělo. Co bys zpětně řekl k přípravě a proč to podle tebe vyšlo?

Roli určitě sehrála typologie družstva. Měli jsme jednu dominantní hráčku, která na sebe dokázala vzít zodpovědnost. Herně i v rámci kolektivu. To je první věc. Pokud jde o přípravu, byl jsem velmi spokojený. Za 5 let jsem nezažil, že by to holky takto odehrály. Oni vědí, že nemám rád fňukání. Vždycky dopředu říkám „je to soustředění, bude to náročný“. Nevadí mi, když za mnou přijdou s konkrétními návrhy, ale nemám rád postranní náznaky, držení se za nohu, vzdychání, grimasy apod. Musím říct, že kromě objektivních okolností nic podobného nenastalo. To mělo výborný vliv na celkovou atmosféru. Když jsem viděl, že všichni jedou naplno, byl jsem přístupnější a některé věci se upravily. Možná i to byl jeden z důvodů, proč se pak MEJ vydařilo. Taky bych chtěl zmínit Jarka Mikesku jako 2. trenéra – pomáhal mi v celé přípravě i na MEJ a jeho pozice byla určitě jedním z kousků skládačky vedoucí k medaili.

fotka2

Úspěšné vystoupení na MEJ 2019 v Ostravě. Zdroj: Archiv ČAST.

V rámci přípravy jsme se hodně zaměřili na podání a příjem. Věnovali jsme se tomu prakticky po každém tréninku. Po MEJ jsem se na to holek ptal a všechny jednohlasně řekly, že jim to pomohlo. Při tréninku podání a příjmu považuji za klíčové, aby to bylo cílené – umístění (krátce, ostře, ven ze stolu, rohy), servis a první balon, apod. Musím také říct, že byla velmi dobrá spolupráce s oddílovými trenéry. Za to bych chtěl všem poděkovat. Nemám problém s nikým komunikovat. Vadí mi ale, když někdo přijde a řekne „Takhle to nejde hrát, to je celý špatně“. V tu chvíli pro mě debata ztrácí smysl. Nikomu nic nevnucuji, buď je zájem, nebo ne.

Jak bys popsal aktuální trendy v dívčím stolním tenise? 

Hra juniorek je dneska založená na hře u stolu a nad stolem. Hodně se hraje po bekhendu s prohozem do forhendu, kde je často díra. To je, řekl bych, taková konstrukce hry, která dneska dominuje. Určitě se začíná mnohem více dlouhým podáním, z čehož vyplývá důraz na příjem dlouhého podání. Více se také pinká, z čehož pak plynou relativně lehké chyby.

Co to znamená pro tréninkový proces?

Na soustředěních nebo tréninku v klubu kladu velký důraz na bekhend s následným pohybem do forhendu. Když jsme byli na kempu v Číně, tak tam se hodně trénovala variantu B-B s tím, že jedna strana blokovala a druhá hrála B po celé B půlce. Jejich trenérka k tomu řekla: „Holky v dnešní době, to je bekhend, pořád bekhend“. Zaměřuji se také na pasivní hru, jistotu a kvalitu pinku (stále málo) a bloku. Při tréninku na zásobníku občas zařazuji nácvik úderů dál od stolu (střední a zadní zóna), kdy balon stojí ve vzduchu a je možné trénovat „pocit pohybu“, kontrolu balonu, hru celým tělem.

Jaké vnímáš největší slabiny našich hráček?

Vidím dvě velké slabiny – příjem a pohyb do forhendového rohu. Podle mě se s tím pere každá. Asi není jeden zázračný návod, nic než soustavná práce. Proto, jak jsem již řekl, zařazuji často kombinace po bekhendu s forhendovým rohem. Dále se snažím co nejvíce kombinací začínat servisem, klidně i dlouhým, ale aby se co nejvíc trénoval příjem. Osvědčilo se mi také někdy zařazovat variantu, že nechám holky hrát jejich vlastní kombinaci s tím, že tam vložím jeden nebo dva povinné prvky (podání, příjem, 1. topspin z určité strany, apod.). Ovšem největší slabinu vidím v každodenní tréninkové píli.

Můžeš popsat, jaké vnímáš hlavní rozdíly v trénování a koučování chlapců a dívek?

Holky jsou vděčnější a vnímavější. Někdy je o ně možná malinko menší péče, jsou tedy více vidět chyby, je větší šance je opravit a z pohledu trenéra vyniknout. Trénink je tišší a klidnější, v hale je zpravidla lepší atmosféra na soustředění. Na druhé straně jsou holky méně soutěživé. Je dobré být vnímavý, snažit se rozpoznat, co se děje. Je to ale těžké, někdy nemožné. Zažil jsem, že jsem během jedné akce viděl v slzách většinu týmu, to by se asi u kluků nestalo. Proto je důležité být při práci s děvčaty mnohem vnímavější.

Dobrou zkušenost mám se smyslem pro humor. Osobně mám hodně rád ironii. Na jedné přednášce jsem se dozvěděl, že psychologové tento typ humoru označují, směrem k dětem, přímo jako nežádoucí. Mám to ale v sobě a občas se neuhlídám. Musím říct, že to většina holek zvládne a zasměje se. Jsou samozřejmě i opačné případy, těch je naštěstí minimum. Na druhou stranu si myslím, že nemám problém sám sebe ztrapnit, což možná pomáhá. Abych ale jenom nechválil. Párkrát se mi stalo, že holky navenek působily jako dobrá parta, ale když se objevil problém, tak šly za mnou a já jsem fungoval jako prostředník. Kluci by si to víc vyříkali mezi sebou. Každá skupina má svá specifika, pro a proti. Současně každý jednotlivec je jedinečný a individualita a tak je třeba k němu přistupovat.

Co to všechno znamená v praxi?

Hodně mluvit, komunikovat. To je základ. Já jsem zpočátku nebyl zvyklý něco říkat jenom proto, abych mluvil. Postupně jsem se naučil, že to je někdy dobré. Po MEJ 2018 v Kluži jsem všechny holky vyzval, ať mi napíší, co se jim líbilo a co nelíbilo. Nebylo to anonymní, ale tím, že to bylo písemně, tak si myslím, že se tak nebály. Napsaly hodně věcí pozitivních i negativních. Dodneška si pamatuju, že mi jedna napsala, že když hrála debl a zkazila hodně forhendů, tak jsem jí po setu řekl: „Když nedáš forhend, nemám, co bych ti poradil, to nejde hrát“. Vyčetla mi, že jsem jí nepodržel. Sice dodneška úplně nevím, co bych jí řekl jiného, ale donutilo mě to k zamyšlení a vede mě to k tomu, že se snažím vždycky něco vymyslet. Je dobré potlačit ego a vyslechnout si i opačné/kritické názory. Osvědčilo se mi také zapojit holky do přípravy soustředění, např. nechat je sestavit jídelníček. Stejně tak je občas oslovím, ať se zamyslí, na co by se na následujícím kempu chtěly zaměřit. Aby o tom přemýšlely a věděly, že jsou za sebe zodpovědné.

Největší trenérské úspěchy:

2019 – MEJ Ostrava, 3. místo v soutěži družstev

2109 – MEJ Ostrava – Z. Blašková, čtvrtfinále – to považuji za obrovský úspěch, velmi si toho cením

2017 – MEJ Portugalsko Guimaraes – 5. místo v družstvech, postup z B divize

2016 – Záhřeb – 3. místo Z. Blaškové ve dvouhře kadetek

Čeho si dál cením:

Z. Blašková 4x na TOP 10 (7., 7., 6., 6.) 

2x účast na MS s juniorkami

Olympiáda mládeže Argentina – Z. Blašková osmifinále

 

 

Chcete si přečíst další zajímavé rozhovory? Najdete je ZDE.

Autor: Martin Merker