Metodický web stolního tenisu

Česká asociace stolního tenisu

Rozhovor s Janou Dobešovou

Bývalá československá reprezentantka a účastnice letních olympijských her v Atlantě Jana Dobešová působí desátým rokem jako trenérka ve Švédsku. Před Vánoci přijela se svými svěřenkyněmi do Prahy na společné soustředění českých a švédských kadetek a juniorek a tak jsme využili této příležitosti k rozhovoru.

Slyšel jsem, že jste se do Švédska, do Köpingu, dostala na základě vítězství v konkurzu, je to tak?

Ano. Bylo to v srpnu 2010. O konkurzu jsem se dozvěděla z webových stránek ITTF. Vlastně jsem se tam jela podívat, vůbec jsem nepočítala, že uspěji. Štěstí bylo, že hledali trenérku. Ve Švédsku si potrpí na genderovou vyváženost. Pomohlo mi také to, že šeftrenér (Sören Ahlen) mě znal jako hráčku. Když nad tím přemýšlím, bylo to dost o štěstí.

Můžete něco prozradit o tréninkovém centru, kde působíte?

Centrum v Köpingu (tzv. „RIG“) je jediné ve Švédsku. Je sponzorované státem a městem. Každý sport má svůj „RIG“ (státní sportovní gymnázium). Jsou rozmístěna po celém Švédsku – běžecké lyžování ho má na severu, tenis na jihu. Hokej má více „RIGů“, protože to je národní sport. Švédsko je asi jediný stát, který znám, kde nemají svazová sportovní centra. Vše se odehrává v klasických klubech a pak u nás v „RIGu“. Z hráčů, kteří mají zájem k nám jít trénovat a studovat, si vybíráme. V každém ročníku je 10-15 dětí, záleží na kvalitě. Hráč se může rozhodnout, jaký obor bude studovat a může si zvolit i délku studia (3 nebo 4 roky). Pokud si zvolí 4 leté studium, má více času na trénink. Pokud bych to měla zjednodušit, připravují se u nás hráči ve věku 16-19, resp. 16-20 let. Z Köpingu vyšla například Matilda Ekholm, Matthias Falck, Christina Kallberg či Jon Persson.

Dobesova_foto.jpg

Centrum v Köpingu nabízí hráčům ideální podmínky - kvalitní trénink i studium

Jak probíhá trénink?

V současné době jsme v centru 4 trenéři, každý má pod sebou 8 hráčů. Jim poskytujeme kompletní servis. Velmi důležitá ve Švédsku je škola. Máme přístup do školního systému, takže víme o každém pozdním příchodu do vyučování či špatné známce. Dále samozřejmě připravujeme plány, jezdíme na místní i mezinárodní turnaje a vypomáháme reprezentaci. Trénink probíhá tak, že máme plán na daný týden. Jeden ze 4 trenérů je Leader, ostatní trenéři se aktivně zapojují, opravují či nahazují zásobník. K tomu se každý zaměřuje na své hráče. Dopolední trénink je 7:30-9:30. Následují školní povinnosti. Večer trénujeme 16-18:30 (zde se pravidelně část tréninku věnuje fyzické přípravě, hrajeme fotbal apod.). Kdo chce, může na tréninku zůstat déle a přidat si. Současně také využíváme odpolední pauzu k individuální přípravě (zásobník). 

O víkendu jezdíte na turnaje?  

V pátek odpoledne zpravidla odjíždí hráči do svých mateřských klubů a hrají soutěže či turnaje. My fungujeme jako centrum, vlastní soutěže a týmy nemáme. Pokud jde o turnaje, účastníme se jich podle potřeby a podle dohody s klubovými trenéry. Hráče koučujeme nebo sledujeme. Ve Švédsku je doprava velmi drahá, vzdálenosti obrovské. Často proto na turnaje jezdí hráči bez trenérů. Specifikum ve Švédsku také je, že hráči v tomto věku často chtějí hrát turnaj sami, bez trenéra. To mě po příchodu do Švédska překvapilo. Myslím si ale, že to má něco do sebe. Hráči se učí samostatnosti a přemýšlení o hře. Když pak vidím, s jakými dotazy chodí v Čechách hráči za trenéry, nestačím se divit.   

Je také velký rozdíl ve způsobu koučování. Když jsem po příchodu do Švédska používala metody, na které jsem byla zvyklá z Čech, hráči to vůbec nechápali. Například věta: „Servis musíš hrát vždy krátký do bekhendu“ je pro ně nepochopitelná. Podle mého názoru to souvisí i s tréninkem. Ve Švédsku se daleko méně hrají pravidelné kombinace typu 1-1, 2-2 apod. Když přijedeme na soustředění do Německa nebo k nám do ČR a místní trenéři určí kombinace na 6 úderů, tak moji svěřenci nechápou. Oni mají vše na procenta. Hrají kombinace typu 70 % do forhendu a 30 % do bekhendu. Když se vrátím zpět k tomu koučování, tak je to podobné. Musím využívat procenta a také daleko víc než u nás platí, že trenér s hráčem i v mladším věku diskutuje a ptá se na jeho názor.

Pokud jde o mládežnické turnaje, systém je zde podobný jako u nás. My máme „bodovačky“, ve Švédsku je Grand Prix. Jedná se o 5 turnajů, na základě kterých se ti nejlepší nominují na Mistrovství Švédska. Jediný rozdíl je v tom, že – jak jsem již uvedla – vzhledem k velkým vzdálenostem a nákladnosti dopravy se hráči zpravidla neúčastní všech turnajů, více si vybírají.

Již jste zmínila, že se během večerního tréninku zaměřujete na fyzickou přípravu. Je zde nějaký rozdíl oproti tomu, jak se to dělá v ČR? 

Pokud jde o fyzičku, ta se mi ve Švédsku nelíbí. Ještě z dob Ogimury zde zůstalo hodně běhání. I v mínus 10 stupních běhají. Sice jsou na ty podmínky zvyklí, ale mně to přijde zbytečné. Zdá se mi, že je to na úkor rychlosti. Dále hodně posilují s činkami. Již od 14-15 let mají kluci i holky svůj program. Nemám nic proti posilování, ale obojí mi přijde přehnané. Zpočátku jsem se to snažila změnit, některým věcem se ale člověk musí v cizí zemi přizpůsobit.

Jak vypadá příprava mladších věkových kategorií, řekněme mladších a starších žáků?

Minikadetská a kadetská složka se ve Švédsku považuje za „mateřskou školku“. Ještě donedávna na MEJ s kadetkami jezdila učitelka němčiny. Byla to sice bývalá hráčka, ale cílem bylo především pozitivní myšlení. O výsledky příliš nešlo. Oni to neberou jako u nás. Děti trénují ve svých oddílech. Samozřejmě v těch větších (Halmstad, Eslöv, Söderhamn, dříve také Falkenberg či Helsingborg) do toho „šlapou“ již od mala, ale žádná centralizace v tomto věku ve Švédsku není. Když vidím, kolik možností a jaké podmínky mají mladí hráči v České republice, je to zcela nesrovnatelné. Například na turnaj do Štrasburku jezdí ze Švédska samoplátci.

Jak je stolní tenis ve Švédsku financován? Jak jsou odměňováni trenéři?

Národní svaz dostává peníze od státu podle členské základny. Ve Švédsku je pouze 9 000 hráčů s tzv. licencí (včetně handicapovaných stolních tenistů). Z toho aktivních licencí je 1 400. To je samozřejmě zcela zanedbatelné číslo v porovnání s fotbalem, hokejem či běžeckým lyžováním. Proto jde do stolního tenisu málo peněz. Ve Švédsku například až do juniorského věku nedostávají hráči z reprezentace prakticky nic, vše financují rodiče. Na posledním MEJ v minulém roce v Ostravě si hráči dokonce platili část nákladů sami. U dospělých je to o tom, zda je letní olympijský cyklus, pak je více peněz. V opačném případě jdou peníze více do zimních sportů.

Pokud jde o trenéry a jejich zabezpečení, my v Köpingu jsme vedení jako učitelé sportu se zaměřením pro stolní tenis. Jsem tedy státní zaměstnanec. Podle zákona bych o víkendu měla odpočívat, ne pracovat. To ale samozřejmě ve stolním tenise nejde. Za práci o víkendu proto máme kompenzační dny, které si vybíráme a máme volno.

V klubech jsou trenéři placeni městem, neboť to je hlavní a často také jediný sponzor. Trenérů není moc, ani v těch největších klubech. Často z 50 %  pracují jako učitelé na místním gymnáziu a z 50 % jako trenéři v klubu.  

Hráči ve Vašem centru mají vše hrazené?

Kdepak. Hráči, resp. jejich rodiče, si hradí náklady za ubytování, stravu a podílí se na nákladech vychovatelky, která zajišťuje dohled zejména mimo školu a trénink. Odhaduji, že to vyjde tak na 500 EUR měsíčně. Na druhou stranu mají kompletně zajištěné tréninkové podmínky a naše centrum ty nejlepší hráče pravidelně vysílá na mezinárodní soustředění (včetně Japonska a Číny) či na mezinárodní turnaje. Myslím si, že v tomto ohledu si nemohou stěžovat.

Pokud bychom to měli shrnout, v čem spatřujete silné a slabé stránky švédského systému?

Pokud jde o slabé stránky, vidím jich několik: Kromě našeho centra v Köpingu v podstatě ve Švédsku není žádný jednotný systém, centralizace. Myslím si, že díky tomu jim uteče hodně talentů. Šikovný mladý hráč z odlehlé části Švédska nemá příliš šancí. Velký problém ve Švédsku je post-juniorský věk. Po dokončení studia na gymnáziu nemají kam jít, chybí návaznost. Hráči se vrací do mateřských klubů nebo jdou studovat vysokou školu a hrají třeba i několik lig. Ještě palčivější je situace u děvčat. Uživit se stolním tenisem je v jejich případě ještě daleko složitější. Ono to je podobné asi v celé Evropě, nicméně Švédsko je relativně bohatá, současně však také drahá země a stolní tenis jim toho – bohužel – moc nedokáže nabídnout. Obávám se, že pokud se toto nějakým způsobem nevyřeší, tak bude úbytek hráčů a zejména hráček stále pokračovat. Proto si myslím, že je důležité, aby hráči u sportu studovali. Kdyby ve Švédsku trenér řekl, že máš hrát jen stolní tenis a nestudovat, tak by ho za to asi zavřeli. Myslím si, že v dnešní době, kdy lze studovat dálkově či si studium rozvrhnout na delší dobu, to lze zvládnout. A současně to vede k lepší psychice, protože hráč má alternativu a nemusí se ke stolnímu tenisu tolik upínat, což je často kontraproduktivní. Nejnovější poznatky ukazují, že studium posiluje trénink a sportovní výkonnost.

Když se bavím se zahraničními trenéry, kteří ve Švédsku působí, často se divíme, jak je možné, že z takového „nesystému“ a malé základny se neustále někdo produkuje, pořád někoho mají. Když se ale podívám třeba na Trulse Moregarda nebo Rebeccu Muskantor, tak oni jsou dost specifičtí. Jsou tam hodně zainteresovaní otcové, kteří již od mala platili sparingy, Muskantor trénuje hodně v Číně atd. Jak se někdy u nás říká, oni jdou „mimo systém“.

Pokud jde o silné stránky, vidím je především v osobnostních charakteristikách Švédů. Jsou hodně zarputilí, přitom ale hraví, přemýšliví a kreativní. Náš šéftrenér v centru říká, že jsou „poserové“, ale já musím říct, že v porovnání s námi jsou větší bojovníci. Když prohrají, tak jsou schopní zdemolovat šatnu. U nás v Čechách často na turnaji slyším větu: „Já mám špatný los“. To u nich není. Dále jsem vypozorovala, že více trénují o víkendech. Když mají volno a není turnaj, tak jdou normálně trénovat, mají ten sport fakt rádi.

Vycházející hvězdou nejen švédského stolního tenisu je Truls Moregard. Jak ho vnímáte?

Jak jsem uvedla, on je specifický případ. Otec mu odmala platil sparingy. Současně musím říct, že na svůj věk je extrémní profesionál, hodně trénuje. Program má naplánovaný skoro na minuty. Má obrovský přehled i o ženském stolním tenise, zná možná víc hráček než já. Pokud jde o jeho styl hry a techniku, možná to je taky švédské specifikum. Když jsem se jednou bavila s Ulfem "Tickanem" Carlssonem, tak mi řekl: „Jano, když jsem vešel do haly, vždy jsem hned poznal českou školu – výborný bekhend, bez pohybu a bez servisu – to bylo tak jednoduché proti vám hrát! Jeden jako druhý!“ Ve Švédsku jsou v tomto otevřenější, nesnaží se každého učit stejnou techniku. Persson neměl dokonalý forhend, nyní Falck hraje se sendvičem. Pro naše kluky by to možná bylo ponižující. Akerstrom útočí s trávou. Pokud jde o Moregarda, myslím si, že ten jeho styl je jeho přednost. Proto mu to nemění. Drží to jako tenisti, je silný na bekhendu. Nepotahuje, ale přiklepává. V podání má více rotace. Možná, že čeští trenéři by ho to učili jinak, ale on by pak nebyl výjimečný. Uvidíme, jak se mu bude dařit v budoucnu, jestli ho to nebude omezovat.

Nedávno jste se zúčastnila trenérské konference v Halmstadu. Zaujalo Vás tam něco?

Ano, zúčastnila jsem se konference ITTF. Zaujalo mě tam několik informací.

Před 4 lety (když byl letní OH cyklus a bylo více financí) si švédský svaz najal odborníka na zpracování dat. Vytvořil a zdokonalil program na analýzu zápasů. Vyhodnocení je samozřejmě v procentech, jak jinak. Působil i na posledním MS a s jeho prací panuje spokojenost. Hráčům jeho poznatky dodávají větší klid a sebedůvěru, trenérům informace pro trénink a přípravu na zápas. Uváděl tam i několik konkrétních informací, které se mu podařilo zjistit. Například, že Samsonov nikdy nepodává první servis dlouze. U Falcka zase analýzou zjistil, že bekhendem sice nezkazil, ale současně nepřitlačil, což vedlo k následné prohře výměny. Falck proto na bekhendu zapracoval a dneska to je jeho přednost.

Další zajímavé téma bylo ve vztahu k plastovým míčkům. Linus Mernsten popisoval změny v tréninku špičkových hráčů. Trendem je zkracování, kombinace se hrají max. 4 minuty, jako trvá set. Trénink začíná 45 minutovým frekvenčním rozcvičením a posilováním s gumovými expandery. Herní část trvá nanejvýš 70-80 minut. Hráči jsou rozcvičení a rozehřátí, proto postačuje jen velmi krátká či skoro žádná rozehra a hned se trénuje to, co je cílem dané jednotky. To zkracování má vliv na eliminaci zranění, protože plastové míčky jsou těžké, nejlepší hráči prakticky nezkazí, což při 8-10 minutové kombinaci vede k velkému zatížení. Uváděl, že takto trénují i Číňani.

Zaujala mě informace, že špičkoví hráči mají několik raket s různými potahy (měkké, tvrdé) a podle herních podmínek a typu míčků volí tu, se kterou budou hrát.

Hodně se debatovalo o změnách ve stolním tenise v posledních letech. Jsme asi jediný sport, kde se toto děje. Řešily se i neuspokojivé podmínky a herní systém na ITTF turnajích (kvalifikace, systém prize money atd.). To bylo hodnoceno hodně kriticky.

Na závěr jedna tradiční otázka. Jaké je Vaše trenérské krédo, co považujete za nejdůležitější?

Nejdůležitější je podle mě disciplína. Když máš chaos v životě, tak to prostě nejde. Třeba Moregard nikdy nepřišel pozdě na trénink. Když se děti naučí disciplíně, tak to je dobrý předpoklad pro pozdější úspěch nejen ve stolním tenise. Nedávno jsem četla velmi zajímavý článek od bývalého skvělého švédského tenisty Matse Wilandera. Popisuje tam, jak je důležité mít rád disciplínu. Ve sportu i mimo něj. Souhlasím s tím. Třeba taška. Ti nejlepší ji mají uklizenou. Například Petr Korbel, to si pamatuji. Když je v tašce nepořádek, o něčem to vypovídá. Disciplína je i to, že si jdu zaběhat, že si o víkendu jdu zatrénovat. Ne, že mám volno, tak si lehnu. Moregard byl sám na tréninku a měl jen 1 míček. Tak trénoval podání - dal si výzvu, kolikrát se mu míček vrátí. Chtěl trumfnout Ma Longa.

Důležité je si uvědomit, že se člověk musí v každé situaci postarat sám o sebe. Trenér ho může připravit, ale za stolem je pak sám.