Metodický web stolního tenisu

Česká asociace stolního tenisu

Komunikace nejen mezi trenéry 2.

Je tu druhé zamyšlení Michala Maliny, který působí v pozici mentora NTC Havířov.

Michal Malina působí na pozici mentora v Národním tréninkovém centru v Havířově. Cílem jeho práce je podpora a péče o hráče „mimo stůl“. Osobní rozhovory, kontakt s rodiči, učiteli, lékaři. Ale také stmelování kolektivu, volnočasové aktivity mimo stolní tenis. Má bohaté zkušenosti v práci s mládeží (přes 20 let). Je lektorem primární prevence na školách, která je doprovázena poradenstvím pro žáky. Vedl dvě občanská sdružení, organizoval festivaly atd.

Druhý článek Michala Maliny se opět zabývá problematikou komunikace a důležitými charakteristikami osobnostních vlastností (nejen) profesionálních trenérů stolního tenisu. 

 

Další vybrané charakteristiky profesionálního trenéra

V minulém článku jsem se zabýval tím, čím je charakteristický profesionální trenér. Byly to první tři charakteristiky: je týmový hráč, je otevřený a má pozitivní přístup. Dnes bych rád představil další tři charakteristiky, které se více týkají osobnosti trenéra.

 

  1. JE VZOR

Trenéři tráví s hráči často více AKTIVNÍHO ČASU než jejich rodiče a kamarádi. Proto se hráči zcela přirozeně dívají na chování, život trenérů, vedoucích. Každý vedoucí je VZOR pro děti, mládež. Je to i součást obecného vývoje u dětí, že si hledají vzory (herci, zpěváci, sportovci, youtubeři atd.). Ale i rodiče pozorují trenéry, jak mluví o druhých, jak se chovají, jak přistupují k hráčům, rodičům, jaké mají názory, hodnoty atd. Trenéři jsou vlastně neustále pod LUPOU, pod drobnohledem druhých.

Rodiče chtějí ze svých dětí vychovat slušné, zralé, zdravé lidi a očekávají od trenérů, že pro jejich děti vytvoří ve světě sportu zdravé prostředí a přispějí k tomu, aby z nich vyrostli slušní, charakterní lidé. Vrstevníci a trenéři v oddíle se stávají pro hráče druhou rodinou. Sám si vybavuji každodenní tréninky, víkendové zápasy, turnaje a soutěže. Je to obrovská časová dotace, kdy jako trenéři působíte na hráče a s věkem se ještě zvyšuje, jak roste tréninková intenzita. Není to pouze trénování, ale hlavně VELKÁ ZODPOVĚDNOST, jak ovlivníte osobní životy vašich svěřenců. Každý, kdo někoho vede, má VLIV. Otázka je jaký, zda pozitivní nebo negativní. Týká se to všech oblastí života – učitel ve škole, vedoucí v kroužku, rodič, majitel firmy atd.

Mladí lidé potřebují silné vzory hodné následování.

Pár praktických věcí v našem sportu. Pozor na NEFORMÁLNÍ ROZHOVORY, kdekoliv na turnajích se známými, přáteli, jinými trenéry o kom, o čem a jak se bavíte. Rodiče, hráči vás sledují, poslouchají (u oběda, na tribuně atd.) a dělají si „obrázek“ o tom, kdo jste, ale také to šíří dál! Když slyšíte trenéry mluvit sprostě a probírat mezi sebou s druhými hráče a říkat o nich různé negativní věci, tak to může být pro někoho naprosto normální, ale s profesionalitou to nemá nic společného. Neznamená to, že o tom nelze mluvit, ale o samotě, ne mezi spoustou rodičů a hráčů v halách. O slovech, která mají moc, jsem už psal v prvním článku. Jako trenér jsi vzor, tvá slova by měla pozdvihovat, motivovat, ne ničit, bořit, demotivovat.

Další oblastí, kde by trenéři měli vystupovat jako vzory, je oblast obecných pravidel. Např. přijde do herny minimálně 10-15 minut před tréninkem, nepoužívá mobilní telefon během tréninku, nesedí na stole atd. Jsou to věci, které chceme od hráčů, tak je též dodržujme. Poslední, co bych rád zmínil, je obezřetnost trenérů ve vztahu k druhému pohlaví. Je to citlivá oblast, která už zkomplikovala mnoho životů (nejen ve sportu). V intimní oblasti jsou různé sexuální řeči, narážky, nebo dokonce nabídky k čemukoliv naprosto nepřípustné. I zde je na místě profesionální přístup. Sympatie mezi trenérem a hráčkou mohou být samozřejmě naprosto přirozené, ale o to více si musí dát trenér pozor na zachování vztahu trenér – hráčka a nepřekročit jeho hranice.

Důvěra se dlouho buduje a rychle ztrácí.

 

  1. MÁ RESPEKT, ÚCTU, POKORU

Když má někdo na něco jiný názor, tak to neznamená, že ho musíme sdílet všichni. Ale způsob, jakým ho komunikujeme, vyjadřuje RESPEKT, ÚCTU nebo IGNORACI a POSTOJ „JÁ VŠE VÍM NEJLÉPE“. Lidé bez respektu a úcty nejsou schopni diskutovat kultivovaným způsobem, ukazuje to na jejich nezralost. Agresivita, vulgární slova jsou v jejich projevu typická. Současně také vztahovačnost. Mezi trenéry různých sportů je takových lidí více než dost. Součástí úcty a respektu k druhým je, že při poradách nemluvíme ve dvojicích mezi sebou – ruší to řečníka, ale i posluchače. V diskusích se učme opravdu POSLOUCHAT NÁZORY JINÝCH a „neodpalme“ hned názor druhého. Za chvíli dostaneš slovo a budeš moci říct svůj názor. NESKÁKEJME SI DO ŘEČI. A naše očekávání, které máme na hráče v oblasti ZÁSAD SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ – mít respekt a úctu k druhým – buďme vzorem i zde.

Další podmnožinou této oblasti je ZASAHOVÁNÍ DO KOMPETENCÍ A ZODPOVĚDNOSTÍ DRUHÝCH TRENÉRŮ. Je to velmi nepříjemné, když trenér, který trénuje jinou skupinu hráčů, u ohrádky radí „nárazově“ hráči (jde pro míček), že má něco hrát jiným způsobem. Častokrát ovšem NEVÍME, PROČ NĚKTERÉ VĚCI TAK DĚLAJÍ, HRAJÍ – neznáme kontext konkrétního hráče a to co s ním nastavuje JEHO trenér – my něco jen vidíme z dálky a děláme rychlý závěr. Sami si zkuste představit, že to někdo dělá vám. Nemluvě o tom, že hráč má poté v hlavě totální „guláš“. Jinak se trénují menší děti, jinak středoškoláci atd. Menší děti jsou stále v procesu učení a neustálého vysvětlování a je to „piplačka“. V pozdějším věku už začínají větší objemy a náročnost kombinací. Ale VŠE je DŮLEŽITÉ. Nic není důležitější než PROPOJENOST – NÁSLEDNOST – SPOLUPRÁCE – POMOC – TÝM, kde je klíčový vzájemný respekt.

Mějme respekt a úctu k druhým a také určitou míru POKORY, protože nikdo neví všechno a každý se mýlí. Važme si druhých, i když mají jiný názor.

 

  1. MÁ ROZVINUTOU EMPATII

Hráči nejsou pingpongoví roboti (je smutné, že někdy se tak s nimi zachází), ale jsou to osobnosti, které mají svůj vnitřní život, problémy, radosti, výzvy. Je třeba zohlednit vývojová specifika jednotlivých věkových kategorií dětí a mládeže, např. nastupující pubertu, která s sebou nese své specifické výzvy. Trenérská role je stále více také rolí psychologa, tzn., uplatňuje své schopnosti zvládat různé osobnosti, porozumět jim, umět pomoci radou nebo jen vyslechnutím a respektem v dané situaci. Empatie neboli vcítění je definováno jako „schopnost vstoupit do situace a emoční polohy jiného člověka a tímto způsobem jej chápat citově i kognitivně“ (BUCKOVÁ, Slovník analytické psychologie). Empatie je často definována jako emoce, kterou lidé cítí, když jsou ostatní v nouzi, což lidi motivuje, aby jim pomohli (Wikipedie).

Úspěšný trénink závisí také na vytváření vazeb a vztahu se svěřenci. Trenérská práce se neobejde bez dostatku empatie. Udržet sportovce emočně stabilního a podpořit klima v týmu hráčů, by mělo být pro trenéra prioritou. Trenér projevuje, stejně jako učitel ve třídě nebo rodič, svůj pozitivní postoj k dítěti vžíváním se do jeho pocitů a myšlení, což je viditelným předpokladem vzájemného pozitivního vztahu. Komunikace se jeví jako jeden z nejdůležitějších procesů, z nichž trenéři (a jejich sportovci) získají důležité informace, které mají vést až k trenérské empatii ke sportovcům. Základem empatie je ZÁJEM O CELOU OSOBNOST HRÁČE.

Skutečné poznání osobnosti sportovce je základem trenérského porozumění sportovce a jeho vedení v rozvoji výkonnosti. Výkonnost pak trenér vnímá v souvislostech s rozvojem celé osobnosti sportovce a ne, jak se někdy stává, jako deformaci osobnosti sportovce k úzké sportovní specializaci. Nerespektování podmínek rozvoje sportovce v průběhu sportovní kariéry, oplošťování sportovní činnosti pouze na mechanickou tréninkovou dřinu, může vést k vysokému růstu výkonnosti, ale skutečně unikátní výkon nastane jen ve chvíli, kdy se do budování výkonu zapojí celá osobnost sportovce, nejen svalový aparát a technika úderů.

Prioritou trenérské práce by měl být vždy hráč a ne osobní zájem či touha po vlastním úspěchu. „Každý trenér chce vyhrávat, ale vždy by měl před sebou vidět především děti a ne medaile či rekordy“ (PERIČ, Sportovní příprava dětí).

Jedna ze základních vlastností osobnosti trenéra, který trénuje děti, je vřelý a silně pozitivní vztah k dětem. Empatie zdůrazňuje a respektuje různé druhy osobnosti hráčů z hlediska jejich typologie, individuálních potřeb, práv, kontextu života v určitém složitém období. Trenér se setkává i s problémy, které přímo nesouvisí s tréninkem, a přesto mohou ovlivnit výkon svěřenců. Jde například o socioekonomické problémy, jako jsou neúplné či špatně fungující rodiny, ekonomická tíseň či problémy ve škole. Důležitá je tedy snaha o porozumění a zejména umění naslouchat, opravdový ZÁJEM o člověka. Správná volba přístupu k jednotlivým hráčům je také součástí empatie. Každý člověk je originál a na každého platí něco jiného. Podpořit sebedůvěru, vztahy v kolektivu, vyjádřit pochopení a lítost, jsou jen některými z ingrediencí empatie.

Každý trenér by si měl dát otázku: MÁM O HRÁČE OPRAVDOVÝ ZÁJEM, SNAŽÍM SE JE OPRAVDU POZNAT?

 

První zamyšlení Michala Maliny najdete ZDE.