Terminologie ve stolním tenise
Používání správné terminologie ve stolním tenise je důležité pro praktický trénink.
Při vzniku knihy „Stolní tenis“ jsem s mnoha kolegy trenéry konzultovala jakým způsobem sjednotit a také zjednodušit terminologii našeho sportu. Naší společnou snahou bylo, aby se názvy úderů a také popis úderové techniky co nejvíce přiblížil zaužívaným termínům, které se běžně používají v hernách, tedy přímo v praxi. Tak se např. úder, dříve popisovaný jako „základní přímý úder“ začal nazývat jednoduše pink.
Cílem bylo, aby terminologie používaná v odborné literatuře byla srozumitelná jak pro trenéry, tak i hráče.
Další novinkou uvedenou v knize v kapitole 4 jsou užívané zkratky jednotlivých úderů, které mohou sloužit jako zjednodušení pro trenéry při sestavování tréninkových plánů, nebo také pomůcka pro hráče při vedení tréninkových deníků
Ing. Marta Novotná, předsedkyně TMK ČAST
Terminologie ve stolním tenise – základní pojmy a jejich definice
Střehové postavení
Je základním postavením hráče, při kterém dochází k aktivaci svalových skupin, a tím umožňuje rychlou reakci na příchozí míček. U hráče hrajícího pravou rukou je jeho pozice situovaná do bekhendového rohu stolu, pravá noha je posunutá dozadu, takže celkové postavení je šikmo k zadní hraně stolu. Nohy jsou pokrčené v kolenou, trup je mírně předkloněn dopředu, váha těla spočívá na přední části chodidel. Rozkročení nohou je o něco širší než šířka ramen a těžiště by mělo být nad spojnicí chodidel. Předloktí s paží vytváří pravý až ostrý úhel, vrchol pálky se nachází nad úrovní stolu. Vzdálenost od stolu si může hráč kontrolovat tak, že nataženou paží dosáhne pálkou na zadní hranu stolu. U obranářů je střehové postavení odlišné v tom, že obě nohy stojí paralelně k zadní hraně stolu, případně pravá noha je mírně předsunutá dopředu. Vzdálenost od stolu je o něco dál a základní pozice hráče je ve středu stolu. Při současné rychlosti hry, kdy dochází k dřívějšímu zasažení míčku po odskoku a velkému zrychlení pohybu předloktí a zápěstí, dochází i u řady útočníků ke střehovému postavení, kdy obě nohy stojí blíž a paralelně k zadní hraně stolu. Střehové postavení umožňuje hráči, aby byl schopný rychle zareagovat a pohybovat se každým směrem.
Držení pálky
V současné době se ve světovém stolním tenisu objevují dva způsoby držení pálky: evropské držení – shakehand, asijské tužkovité držení – penholder.
Každé držení má své přednosti i slabiny. Evropské držení umožňuje všestranné herní pojetí s vyváženým využitím úderů jak z forhendové, tak z bekhendové strany. Při tomto držení však dochází k určitému omezení rozsahu pohybu v zápěstí tím, že držátko je obepínáno třemi prsty hrající ruky. Největší výhodou penholderového držení je velký rozsah pohybu v zápěstí, kterého hráči využívají k dominantním forhendovým úderům a při podání. Toto držení však určitým způsobem limituje využití bekhendových úderů, hlavně u těch hráčů, kteří využívají jen jednu stranu pálky. Poslední generace asijských hráčů se snaží tuto slabinu kompenzovat tím, že mají i na bekhendové straně pálky potah a používají ho hlavně při příjmu podání a přípravných úderech. Tendence posledních let je taková, že většina asijských hráčů přechází na evropské držení, aby byli schopni využívat ve větší míře bekhendové údery ve všech zónách hracího prostoru.
Evropské držení – list pálky je držen mezi palcem a ukazováčkem a oba tyto prsty leží na forhendové, resp. bekhendové straně pálky. List pálky tak leží ve žlábku mezi palcem ukazováčkem a při neutrálním držení je přímým prodloužením předloktí. Ukazováček leží v celé délce na listu pálky a je určitým senzorem pro forhendové údery. Palec leží na horním okraji držátka a dotýká se i okrajově listu pálky. Palec je opět hlavním senzorem pro kontrolu nad bekhendovými údery. Tři ostatní prsty obepínají držátko a neměly by ho obepínat ani příliš křečovitě ani příliš uvolněně.
Při výcviku začátečníků bychom měli dbát na to, aby hráči při úderech používali neutrální držení pálky a aby při tomto držení zvládli údery z forhendové i bekhendové strany. Během dalšího vývoje hráče, kdy se utváří jeho herní styl, pak může být držení pálky důležitým faktorem, který ovlivňuje kvalitu úderů. Tak se může u hráčů s dominantním forhendem nebo bekhendem projevit výraznější forhendové nebo bekhendové držení pálky. Hráči absolutní světové špičky dokážou i během výměn ve velké rychlosti přehmátnout a změnit držení pálky.
Zasažení míčku
Zasažení míčku posuzujeme ze dvou hledisek:
- zasažení míčku po odskoku – míček může být zasažen ve vzestupné fázi odskoku v nejvyšším bodě svého letu anebo v sestupné fázi. Moment zasažení míčku je závislý na taktickém využití jednotlivých úderů. Čím dříve je míček zasažen po odskoku, tím více se dá využít pohybová energie míčku (rychlost, rotace), kterou mu udělí soupeř. V moderním pojetí stolního tenisu se tato taktická varianta velmi často používá. Míčky zasažené v nejvyšším bodě nebo v sestupné fázi se většinou používají při úderech s velkou rotací.
- zasažení míčku ve vztahu k pozici jednotlivých částí těla – pro optimální zasažení se používá pojem tzv. „zlatý trojúhelník“. Ten vznikne tím, když lokty jsou u těla a předloktí směřuje diagonálně dopředu tak, aby se špičky prstů dotýkaly před středem trupu. Trojúhelník tvoří předloktí a lokty. Optimální zasažení míčku je právě ve špičce tohoto trojúhelníku před tělem. Právě v tomto bodě by měl mít hráč nejlepší kontrolu při provádění jednotlivých úderů a také možnost využít maximální dynamickou nebo švihovou sílu paže a předloktí. Z tohoto důvodu je třeba, aby při provádění forhendových úderů docházelo k rotaci trupu a ramen, aby byl míček zasažený právě v tomto bodě. Pokud hráč při velkých rychlostech letu míčku jej nestihne zasáhnout v zóně blízké tomuto bodu, ale trefí míček vedle těla nebo případně za tělem, ztrácí většinou úder na své kvalitě. Když je bod zasažení míčku příliš vzdálený od těla, nemůže být úder z biomechanického hlediska optimálně proveden.
Hrací zóny
Důležitým faktorem při osvojování úderové i pohybové techniky jsou hrací zóny, ve kterých se hráč pohybuje při odehrávání jednotlivých úderů.
Rozlišujeme 3 základní zóny podle vzdálenosti hráče od zadní hrany stolu:
- Blízká zóna do vzdálenosti 1 metru od stolu
- Střední zóna do vzdálenosti 2metrů od stolu
- Vzdálená zóna do vzdálenosti 3 metrů od stolu
Délka a šířka dráhy letu míčku
Dalším důležitým faktorem, který určuje kvalitu úderů, je umístění míčku na stranu soupeře.
Umístění míčku může mít buď různou délku:
- míčky krátké
- míčky středně dlouhé
- míčky dlouhé
Dalším kvalitativním ukazatelem je, v jaké šířce hracího prostoru soupeře může být míček umístěn. Při odehrání míčku z forhendového rohu může hráč umístit míček do bekhendového rohu soupeře až po umístění do forhendu ven ze stolu. Obdobně při odehrání úderu z bekhendového rohu, může zasáhnout jak forhendový roh soupeře, tak také umístění do bekhendu ven ze stolu. Právě údery směřující přes postranní linii stolu jsou pro soupeře těžce hratelné a takové umístění míčku se stává pro hráče určitou výhodou.
Úderová řada
Podle postupu při nácviku základních úderů u začátečníků můžeme údery seřadit do metodické úderové řady. Ta určuje posloupnost v procesu učení – od základních úderů po složitější a je dána zkušenostmi trenérů při výchově komplexního hráče.
Název úderu Užívaná zkratka
1. Kontr - přímý úder - forhendový, bekhendový FK,BK
2. Pink - forhendový, bekhendový FP,BP
3. Základní druhy podání forhendem, bekhendem PF,PB
4. Topspin - forhendový, bekhendový FT,BT
5. Blok - forhendový, bekhendový FB,BB
6. Smeč - závěrečný úder - forhendový, bekhendový FS,BS
7. Obranné údery - forhendové, bekhendové FO,BO
8. Kontratopspin - forhendový, bekhendový FKT,BKT
9. Lobovaná obrana – forhendová, bekhendová FLO, BLO
10. Flip - forhendový, bekhendový FF,BF
11. Banán BA
11. Stopbal, kraťas - forhendový, bekhendový FST,BST
12. Podání a všechny jeho variace
13. Příjem podání a všechny jeho variace
Pro popis úderové techniky je třeba znát některé další pojmy:
Úhel naklopení pálky – rozumíme tím úhel, který vytváří list pálky vzhledem k horizontální rovině desky stolu. Rozlišujeme 5 základních postavení listu pálky: silně uzavřený, mírně uzavřený, kolmý, mírně otevřený, silně otevřený. Rychlost, míra rotace a směr přicházejícího míčku ovlivňují naklopení listu pálky.
Pohybové fáze při provádění úderu – při popisu úderu vycházíme z toho, že úder zahajujeme ve výchozím střehovém postavení.
- fáze přípravná (nápřahová) – Jedná se o pohyb, který provádí jednotlivé segmenty těla od výchozího postavení až po ukončení nápřahu.
- fáze úderová – Jedná se o hlavní (uzlovou) fázi pohybu. Začíná ukončením nápřahu změnou směru pohybu a dochází k provedení vlastního úderu. Úderová fáze končí při kontaktu míčku s pálkou.
- fáze dokončovací – Jedná se o závěrečnou fází pohybu při provádění úderu. Navazuje na úderovou fázi tak, že po kontaktu míčku s pálkou dochází k zabrzdění pohybu a jednotlivé segmenty těla se vrací do výchozího postavení.
Zapojení jednotlivých segmentů těla – při popisu úderů sledujeme, jak jsou při jednotlivých fázích pohybu zapojovány části těla a tvoří celkový pohybový řetězec. Ten je rozdělen do tří částí. Terminologie je následující:
- Zapojení a práce dolních končetin -postavení a pohyb nohou
- Zapojení a práce trupu (pánev a ramena) -poloha a pohyb trupu
- Zapojení a práce paže, předloktí, zápěstí až po pohyb pálky - poloha a pohyb paže a postavení pálky
Článek vychází z knihy Marty Novotné: Stolní tenis – Učební texty pro trenéry. Podrobnosti o knize a jejím vzniku, včetně odkazu na objednávkový formulář, najdete ZDE.